BORGES

Jana Coufalová

K úvahám nad podivnými cestami lidského myšlení může člověka přimět ledacos; čtení Borgesových povídek jej k tomu přivede takřka vždy.

V povídce Undr se hrdina - severský skald - dovídá, že existuje národ, jehož veškerá poezie je zahrnuta v jediném vševyjadřujícím slově a rozhodne se ono slovo vyhledat. Čtenáři je přirozeně jasné, že hledání jakéhosi univerzálního slova nemůže dopadnout zrovna přesvědčivě a tak od konečného řešení ani mnoho nečeká. Ale u Borgese na na těchto věcech nezáleží. Vyprávění je vedeno takovým způsobem, že i když vyústí v banalitu (očekávatelnou banalitu), čtenář si na svou dávku úžasu i tak bohatě přijde. Stejně bez námitek přijme i vyústění fantastické: svět je babylonská loterie, pouhá představa, nekonečná knihovna - a proč vlastně ne? Přečteme-li pár takových vět jako neexistuje věc, která by nebyla jako ztracena mezi neúnavnými zrcadly, bude se nám zdát přípustné a uvěřitelné všechno.

Na jednom místě povídky přichází skald s průvodcem na městské prostranství se žlutým sloupem, na jehož vrcholu jsou rozeznatelné obrysy černé ryby. Průvodce říká, že ryba je slovo. Na dalším náměstí stojí červený sloup s diskem, který je rovněž slovo a tentokrát se skald zeptá na jeho znění. Dostane se mu odpovědi, že průvodce, jako člověk neučený, znění slova nezná. Na třetím náměstí je černý sloup s kresbou a za ním pak zeď, kolem které oba poutníci odcházejí směrem ke královskému sídlu.

V tomto momentě vyprávění se nečekaně dostavuje pocit, který čtenáři, fascinovaní Borgesem dobře znají - pocit sklouznutí do jakéhosi neskutečna, do jiného (snad snového) místa a času bez známých záchytných bodů. Proč ale při této epizodě? Nic podivuhodného se tu neděje, žádná překvapující pointa nepřichází, je to celkem nevzrušené a střízlivé líčení bez výrazně fantastických nebo tajuplných prvků. Čím byl tedy výsledný dojem navozen?

Třeba tím, že vzestupná linie vyprávění je po počátečním náběhu nemotivovaně přerušena. Na prvním náměstí je nám slovo představeno v nesrozumitelné podobě, na druhém můžeme mít na chvíli naději, že se dovíme jeho rozluštění, avšak třetím náměstím procházíme nejen bez odpovědi, ale dokonce i bez otázky. Zda je i kresba na třetím sloupu hledaným slovem vlastně nemáme potvrzeno, vyvozujeme si to na základě předchozího děje sami - možná nesprávně.

Matoucí je též použití rekvizit. Ryba nebo disk jsou předměty obtížené mnoha symbolistními možnostmi, ale má-li pak být třetím a očekávaně nejvýznamnějším znamením jen ,,kresba, již si nepamatuji", pak je i význam předchozích objektů náhle znehodnocen a zmarněn. Epizoda - už svým trojím opakováním - od počátku nepochybně směřuje k jakémusi vyvrcholení, slibuje cosi závažného sdělit, ale navozené očekávání pak není uspokojeno. Není ani zklamáno (i zklamání může být výsledkem či vyvrcholením), je prostě bez dalšího opuštěno.

Způsob, jím autor dosahuje zamýšleného účinku, je tedy zřejmý: čtenář je nenápadně vtahován do situace konstruované podle určitého vzorce, ale jakmile se jeho myšlení začne ubírat nabídnutým směrem a začne sám předjímat postup dalšího vyprávění, vzorec pojednou vybledne. Vzniká pocit jakési neukotvenosti a zmatku. Je příznačné, že v místech, kde nás autor přiměje, abychom spolu s ním uvažovali ve schematech, a to velmi nápadných - trojí opakování, stupňování děje - máme dojem normálnosti; do nejistoty upadneme paradoxně až ve chvíli, kdy vyprávění nabere reálnější směr. Vždyť z vůle autora se stane právě jen to, co se běžně děje v normálním životě, kde věci nejsou logicky uskupeny a skutečnost k nám přichází nečleněná a neuspořádaná.

Ale nejde jen o to, že jedna část vyprávění je vedena v rovině schematu, kdežto druhá přechází na jiný modus operandi, rozhodující je, že onen posun od jedné polohy k druhé se děje tak nenápadně, že jej nedokážeme ihned rozpoznat. Jsme zbaveni opory avizované konvence a na okamžik také neschopni se orientovat. Zatímco za normálních okolností se nám nad literárními texty začne dost brzy rýsovat kam vedou a v co asi vyústí, u Borgese nám tato uspokojivá jistota schází. Často nejsme schopni vytušit ani to, co nenadálého přinese příští odstavec nebo i věta. Text přitom není v žádném případě chaotický nebo svévolný, má svou dešifrovatelnou logiku, ale pro naše vnímání je to logika snu, protože jakmile nedokážeme předjímat průběh dalšího dění, dostávají i ty nejtriviálnější příhody jakýsi mimoběžný a nepochopitelný charakter.

Velká část čtenářových nejistot přirozeně pramení z prosté neznalosti. Asi jen málo lidí bude schopno plně kontrolovat věrohodnost autorových citací a odkazů či reálnost jeho postav, neboť kulturní okruhy, v nichž se Borges s jistotou pohybuje, jsou pro průměrného vzdělance nepřehlédnutelné. Adam Brémský, Órigenés, Pedro de Alvarado, Anacharsis Cloots, San Marín, de Qincey, Bioy Casares - mezi těmito osobnostmi se nutně najde někdo, koho zná čtenář pouze podle jména eventuelně vůbec, citáty mohou být docela dobře jak autentické, tak i pocházet ze smyšlených knih. Propojením této reálné, ale vzhledem k čtenářově neznalosti přece jen trochu unikavé roviny s výplodem čiré imaginace vzniká text, v němž se fikce stále pohybuje kdesi na hranici možného a uvěřitelného. Některé příběhy jsou lokalizovány do zcela kokretních míst, jež jsou však ozvláštněna natolik nečekanými detaily, že se v nich může přihodit cokoli - právě tak jako ve známých a přitom podivně neskutečných scenériích našich snů. Fiktivní krajina Uqbar je konkretizovaná zmínkou o mágu Smerdisovi, postavě sice historicky krajně problematické, nicméně uvedené ve známost střízlivm a důvěryhodným Hérodotem.

Ideálně vzato má být povídka napsána tak, aby měl čtenář možnost se do příběhu vžít a pokud možno co nejméně vnímal, že je účasten čehosi umělého a vykonstruovaného. Jak ukazují některé pasáže, dokáže nás Borges vtahnout do příběhu během několika vět a jistě by nás dokázal v této iluzi libovolně dlouho udržet, ale často o takový efekt zcela zjevně nestojí. Nemáme teď na mysli jeho okázalé vstupy do děje, v nichž své povídky výslovně jakožto literární výtvory prezentuje, ale místa, kde rozrušuje soudržně plynoucí text vnášením cizorodých prvků, čímž čtenáře od příběhu záměrně odvádí kamsi mimo. Někdy toho dociluje uhrančivě znějící větou - Závany větru přinášely a odnášely ostrou, jakoby slabičnou hudbu, zamlčenou listím a vzdáleností, jindy použitím významově přetížených přívlastků či metafor - zbytečný křik ptáka, nevraživá jizva, nepřetržitým stromům se nepodařilo zardousit zříceniny, závratná mapa Indie, dotek strachu z hutného nekonečna, nebo třeba podrobností, která svým puntičkářstvím působí v daných souvislostech až nepříčetně - přejde dvě železniční tratě, nebo dvakrát stejnou trať. Běží o výpovědi neobyčejně výstižné, takže je vnímáme a oceňujeme jako stylistické skvosty, ale zároveň nám uniká, že v textu vlastně představují jakési překážky, na nichž se zarážíme a na chvíli zapomínáme na vlastní děj. Obdivujeme je, zkoumáme jejich obsažnost, uvažujeme, proč byly právě takto použity. Ono skutečně není jedno, zda byly překročeny dvě tratě, nebo dvakrát ta samá - první případ vyvolává představu dalekého útěku, druhý zmateného bloudění na místě - ale to už jsou přesně vzato naše úvahy, nikoli autorovy a nemůžeme si být jisti, zda bylo jeho úmyslem vyvolat je právě v této podobě. Připadá-li nám nemožné dobrat se nad Borgesovými povídkami jednoznačných závěrů, je to dáno také tím, že jsme si věc sami znejasnili příliš velkým podílem úvah, za něž už autor nemůže být zcela odpovědný, jakkoli je sám vyprovokoval. Čtenář je sice vždycky do jisté míry spolutvůrcem autorova textu (napsaná slova jsou autorova, asociace, které vyvolávají, jsou čtenářovy), ale spoluúčast, k níž nás přiměje Borges, překračuje obvyklou míru.

Opakované čtení situaci nemění, naopak; odkrýváme jen další skutečnosti, jež nás mohou znejistit. Objevíme nové souvislosti mezi povídkami, přijdeme nato, že údaje, které jsme měli za mystifikaci jsou pravdivé, ale stále nám ještě zbývá dost takových, nad kterými váháme; staneme se jaksi podezíravějšími a vůči dalším možným náznakům až přecitlivělými. Teprve po opakovaném čtení si například uvědomíme, že povídka Alef je většinou o něčem jiném než o alefu a účel oné předlouhé úvodní části nás začne znepokojovat více než celé efektní líčení úhelného bodu světa. Proč autor věnuje oběma protagonistům a jejich neupřímným vztahům takovou pozornost? V jeho mírně ironizujícím podaní jsou to muži nevelkých ctností, ale zároveň i zanedbatelných hříchů; mohli by být - přes svou příslušnost k úzké intelektuálské vrstvě - pokládáni za zcela průměrné představitele lidstva. Liší se od ostatních pouze tím, že jim bylo dopřáno spatřit jedinečný a nepopsatelný div světa, jednomu dokonce mnohokrát. Taková věc by snad měla člověka změnit - nehádejme jak, ale přece jen by ho měla poznamenat citelněji než cokoli jiného. O něčem takovém se však z vyprávění nedovíme. Znamená to, že je možné být účasten zázraku a nebýt jím přitom zasažen? Jsme svědky zázraků a zůstáváme stále stejní? Má být toto poselstvím povídky? Autor samozřejmě nic takového neříká, ale bez nějakého dalšího významu (byť i jiného, než jaký jsme tu předestřeli) by neúměrně dlouhá úvodní část povídky byla čímsi svévolným a nekoherentním, což se u literárního textu (Borgesova textu!) nedá předpokládat.

Je pravděpodobné, že nad Borgesovým dílem nejprve propadneme především magii povídek s fantastickými nebo esoterickými náměty a všednějším příběhům z osamělých estancií a zchátralých předměstí věnujeme menší pozornost, ale postupně zjistíme, že naše obrazotvornost začíná být přitahována právě jimi. Některé z nich jsou - vezmeme-li v úvahu jen holou kostru příběhu a jednající osoby - vlastně obyčejné kriminální historky, ale způsob, jakým jsou vyprávěny, jim dodává takové důstojnosti, že by mohly být součástí islandských rodových ság nebo Knihy Soudců. Emma Zunzová, mstící svého otce, Juan Dahlmann, odjíždějící (možná jen ve svých představách) vstříc souboji; prohýřené noci, útěky, rvačky a neodvratná smrt. „Přikrejte mi tvář" žádá pobodaný Corralero, aby nikdo neviděl jeho umírání.

Ke stažení ve formátu PDF

Borges - PDF - 296 Kb