MICHÁLEK

Příběh císaře a jeho biografa

Jana Coufalová

Nevím, zda mohou Řekové číst historii učeného mnicha a dvořana Psella a mít přitom stejný pocit jako Čech nad Zbraslavskou kronikou: jsou to naše dějiny, naši panovníci. Řekla bych, že Byzantská říše nemá v tomto smyslu dědice. Byla postupně domovem příliš mnoha národů, než aby se některý mohl cítit legitimním následníkem a její definitivní odchod ze scény vylučuje, aby se s jejími dějinami cítil někdo úžeji spjat. Jak být pyšný na státnické úspěchy osvíceného vladaře, nač se vzrušovat nad špatně hájenou hranicí, když víme, že to všechno skončilo zánikem? Temný stín pomalé agónie a nakonec i neodvratného konce leží i nad stoletími, v nichž se Byzanc ještě mohla právem pokládat za střed civilizovaného světa.

V době, kterou Psellos zachytil, došlo k několika převratným událostem - Byzanc definitivně ztratila italská území, východní církev se odtrhla od církve západní, byla pokřtěna Rus, bitvou u Manzikertu zahájili Turci svůj vítězný nástup na světovou scénu - ale nic z toho našeho ctihodného historiografa vcelku nezajímá. Jeho pozornost je plně soustředěna na události v komnatách císařského paláce a tam se dělo příliš mnoho věcí, než aby se někdo staral o to, co se jej osobně netýkalo. Když umírá říše, stává se největší tragédií to, že se zmenšují apanáže. Ostatně život celé Byzance jakoby dostával stále více ráz interní a harémový; máme-li nad dějinami Ammiana Marcellina dojem, že se tu antickými kulisami vítězně dere přicházející středověk, v Životopisech Michaela Psella jakoby vládl už Orient.

Za jeho života se císařové na trůně rychle střídali, takže mohl zachytit osudy osmi panovníků a panovnic. Všechny dost blízce znal, některým sloužil ve významném postavení a složil na ně i pěknou řádku chvalozpěvů. To mu pak při psaní kroniky působilo jisté potíže, neboť musel až příliš často vysvětlovat, proč se obojí svědectví jeho pera od sebe tak příkře liší. Problém nebyl jen v tom, že každý žánr vyžaduje své, jak se nám snaží namluvit; pravda je taková, že náš milý historiograf byl dosti zlomyslný a prozrazoval na své chlebodárce kdejakou pošetilost. Hájí se poukazem na historickou pravdu, ale při čtení míváme často pocit, že si už jen z obyčejné lidské slušnosti mohl nechat kus té pravdy pro sebe. O jeho objektivitě si ostatně uděláme představu nad životopisem posledním, který se týká císaře ještě žijícího. Neskonalou krásou a moudrostí tu oplývá nejen panovník sám, ale také jeho bratři a manželka a dokonce i císařské nemluvňátko Konstantin. ,,Nepoznal jsem na světě větší krásu , než je jeho podoba a povaha, která se v ní zrcadlí", rozplývá se Psellos, veden užitečnou zásadou, že o živých jen dobře. Nad těmi, kdo už byli bezpečně mrtvi, tolik nadšení neprojevil. Na jeho omluvu je nutno uvést, že na nich opravdu moc pozoruhodného nebylo; průměrné bytosti, zabloudivší do velkých dějin jen jakousi náhodou, byly osudem spíše vlečeny, než aby jej utvářely.

Jedna postava nám však z té málo oslnivé galerie císařů přece jen utkví v paměti a podivně nás znepokojí. Michal IV. zvaný Paflagoňan, jehož nástup na trůn byl obzvláště skandální a jehož panování obsáhlo pouhých sedm let, se jeví jako člověk natolik záhadný, že uvádí do rozpaků i protřelého Psella a jeho prostřednictvím pak i nás. Nerozumíme mu a přitom je to nepochybně člověk, jehož pohnutkám bychom porozumět chtěli.

Objevuje se na scéně jako epizodní postava. Jednoho dne přivede málo významný dvorský úředník, eunuch Jan, k císařské audienci svého mladšího bratra. Sotva dospělý Michálek je neobyčejně hezký, ale je také nešťastně nemocný - často upadá do křečí v záchvatu padoucnice. Starý císař věnuje rozpačitému mládenečkovi pozornost jen letmou, zato pětapadesátiletou císařovnu uchvátí jeho půvab natolik, že ho začne zvát do paláce a nepokrytě se uchází o jeho lásku. Nezkušený Michálek se nejprve bojí a ostýchá - což je dojemné, pak se však, poučován svým bratrem, osměluje stále více, až se stane císařovniným milencem - což už tak dojemné není. ,,Myslel na císařskou slávu a byl pro ni ochoten činit a snášet cokoli", komentuje to Psellos a my nemůžeme, než mu dát za pravdu.

Pošetilá stařena přestala své poblouznění brzy skrývat. Milenci byli každou chvíli k zastižení v objetí na lůžku a klepy se z ženských komnat šířily do celého paláce, až musely nutně dorazit i k uším císaře. Ale unavený a nemocný stařec odmítl těmto do očí bijícím skutečnostem uvěřit; zřejmě proto, že jim uvěřit nechtěl. Příliš se jeho postoji nedivíme. Přečteme-li si uštěpačné soudy, jimiž ho zahrnul Psellos, připadá nám, že si za pět let panování nevysloužil od svého okolí nic lepšího než posměch a že nějaký další skandál už nemohl na jeho zpackané existenci nic zhoršit. Císařská důstojnost jakoby sestoupila na svou nejnižší, uboze pavlačovou úroveň.

Co se vlastně dalo za takové situace čekat? Nestoudní milenci císaře zabijí, potom se vezmou, vybarvený Michálek se nepohodlné manželky zbaví a rozmnoží řadu ničemů na trůně o další povedený exemplář.

Císař skutečně zemřel jakousi podivnou smrtí, Michal se sňatkem s císařovnou stal panovníkem a krátce potom ji vyhostil do soukromí ženských komnat. Pak se ale ten známý a do omrzení se opakující scénář začíná odvíjet nečekaně jinak. Nezralý mladíček, až dosud jen trpná hračka v rukou císařovny a bratra Jana, se během krátké doby proměňuje v opravdového vladaře. Bere říšské záležitosti do svých rukou a jsou to ruce pevné a obratné.

Správu financí svěří bratru Janovi, ale odmítne sdílet s ním jeho fanatickou oddanost rodině. Žádný další příbuzný nemůže čekat, že se na jeho vzestupu přiživí. Nerozdává výsady, nepěstuje si oblíbence, vysoký úřad si lze vysloužit jen dobrou službou v úřadě nižším. Soudní případy řeší chytře a civilní záležitosti spravuje podle osvědčených zvyklostí. Jediným nápadem, nad nímž lze kroutit hlavou, je jeho pokus zbavit město nevěstek tím, že jim nabídne klášter. O vojsko se stará sám; nepodniká sice žádné výboje, ale když hrozí ztráta Bulharska, účinně zasáhne. Osobně se účastní tažení i bitvy, ačkoli je už na smrt nemocen. Pokládá za svou povinnost udržet říšské území neztenčené a dovede si u sousedů vojensky i diplomaticky vynutit respekt.

Psellos několikrát - a vždycky s jakýmsi zdráhavým údivem - konstatuje, že Michal byl panovníkem vynikajícím. Vytýká mu pouze příkré chování k příbuzným, ale protože nám je zároveň vykresluje jako chtivou a obtížnou smečku, těžko to u panovníka pokládat za chybu. Ani Michalův odmítavý vztah k císařovně nelze jen odsuzovat. Jako ženu ji milovat nemohl, jako panovnici se jí - vzhledem k předchozím zkušenostem - sotva dalo důvěřovat. V každém případě jí neubližoval, to musela snášet až za jeho nástupců a z některých náznaků Psellova líčení lze uvěřit, že mu neopětovanou lásku nakonec i odpustila.

Ostatně - dávno už to nebyl ten sličný Michálek! Ke stále častějším záchvatům padoucnice se přidaly další nemoci, které mučily a znetvořovaly tělo kdysi tak krásné. Snad to byla vodnatelnost. Psellos vzpomíná, jak se při návratu z bulharského tažení ,,otřásal na koni jako nebožtík při pohřbu a jeho prsty, svírající otěže se podobaly prstům obrů, každý prst byl velký a tlustý jako paže". Nakonec se nemohl ani hýbat.

Jak bylo v Byzanci zvykem, stavěl si také Michal klášter, do něhož by se ke konci života uchýlil jako mnich. Ale spočinout v tomto poklidném ústraní mu nebylo dopřáno. Plnil své panovnické povinnosti takřka do posledního dechu a den, kdy byl odnesen do kláštera k mnišskému svěcení, byl také posledním dnem jeho pozemské existence.

Leží tu před námi život, mezi jehož dvěma půlemi marně hledáme logickou souvislost. Michal se nejen dostal k moci ,,z nedobrých počátků", jak napsal Psellos, dostal se k ní z počátků, které vylučují, aby se pak stal takovým císařem, jakým byl. Existují lidé, kteří byli k moci bez vlastní vůle dostrkáni, ale ti pak dále zůstávají závislými a bezmocnými loutkami v rukou druhých. Existují též takoví, kteří se pro svůj vzestup dopustí jakékoli hanebnosti, ale ti to dělají proto, aby mohli své moci dosytosti užívat; ať už tím, že ji dávají druhým zřetelně pocítit, nebo aby si přisvojili požitky z ní plynoucí. Nikdo se nedere k moci proto, aby ji pak pojímal právě jen jako službu, práci, povinnost. ,,Nedobré počátky" Michalova panování zkrátka vyvolávají otázku, proč usiloval o moc, když si ji pak dobrovolně přetvořil v životní břemeno?

Ctižádost člověka od dětství stiženého ponižující nemocí? Ale k ukojení ctižádosti by mohlo postačit už samotné dosažení trůnu! A kdyby to bylo málo, očekávali bychom vládu naplněnou činy natolik okázalými, aby svému původci patřičné zadostiučinění skutečně skýtaly.

Byla to snaha odčinit nepěkné skutky mládí? Víme, že jich Michal litoval a že se pro ně i hluboce kál, ale kdyby ho opravdu tak nesnesitelně tížily, mohl by vedle sebe ponechat jako nejbližšího spolupracovníka toho, kdo je inspiroval a podílel se na nich? Ovšem bratr Jan byl chytrý člověk a mimořádně schopný a svědomitý úředník a to u Michala zřejmě vážilo více, než že byl živou připomínkou dávného poklesku.

Bylo snad za jeho proměnou zjištění, že mu nebude dopřáno těšit se z dlouhého života? Ale vědomí pomíjivosti vede spíše ke lhostejnosti vůči světským záležitostem než k živému zájmu o ně!

Jestliže zůstávají naše otázky bez odpovědí, je to proto, že je nedokázal nalézt ani ten, na jehož svědectví jsme odkázáni a jestliže jsme si otázky vůbec začali klást, je to proto, že znepokojovaly už jeho. Na rozdíl od císaře víme o Psellovi dost; každý autor na sebe záměrně, ale hlavně bezděky ledacos prozradí a jeho výpovědi o jiných jsou vždy i výpovědí o vlastních postojích. Když sledujeme, s jakým sebevědomím uděloval rozšafné rady a trousil mravokárné sentence, jak mu nedělalo potíže zesměšňovat a snižovat i dobře míněné počiny svých chlebodárců, jak dovedl být vůči mrtvým císařům nešetrný, pak nás zdrženlivý obdiv, s jakým píše o Michalovi, nutně plní úžasem. Žádných poct, nebo výsad se mu od císaře nedostalo - tím by se, jak ho známe, neopomenul pochlubit - co ho tedy na chřadnoucím muži na trůně tak zaujalo?

Bylo na něm něco, co okouzlovalo nejen stárnoucí císařovnu, ale každého, kdo se k němu přiblížil? Je zvláštní, že zatímco podobu ostatních svých protagonistů Psellos často popisuje do nejmenších podrobností, o Michalovi nesděluje víc, než že byl krásný. Byla to snad ona odzbrojující krása, která - asi jako dětský úsměv - vyvolává zcela iracionální příliv sympatií? Krása tvořená drobným nezachytitelným rysem, jejž nemohla zničit ani znetvořující nemoc a jehož kouzlu se nedokázal ubránit ani nesentimentální dvořan Psellos?

Vždy, když se císař začal otřásat záchvatem a skácel se v křečích na zem, zatáhli muži k tomu určení, mezi ním a ostatními přítomnými závěsy, dokud záchvat nepominul. Stalo-li se to venku, obklopili jej a svými těly ho zrakům ostatních zakryli. Zdá se, jakoby Michal zůstával skryt v jakémsi pomyslném ochranném kruhu neustále. Nikdo k němu nemohl přistoupit dost blízko, aby poznal, čím se zmítala jeho mysl a kam se ubíraly jeho sny. I Psellos kroužil kolem, nahlížel a vyptával se, ale do střeženého prostoru kolem císaře se mu proniknout nepodařilo. Zanechal nám o něm svědectví, jež svou marnou, ale úpornou touhou porozumět, zmnožuje císařovu záhadnost ještě o záhadu těch, kdo se nedokázali ubránit jeho kouzlu.

M.Psellos: Byzantské letopisy, Praha 1982
R.Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance, Praha 1994

Tento esej byl uveřejněn v časopise Dějiny a současnost v r.1996. Byl proti mé vůli doplněn redaktorem o různé dodatky, které jsem si v něm nepřála mít a navíc vybaven seznamem cizích pramenů, které jsem nikdy neviděla.

Ke stažení ve formátu PDF

Michálek - PDF - 184 Kb