SÁGA O EGILOVI

9. Bitva u Hafrsfjordu

Král Harald vyhlásil velikou námořní výpravu a shromažďoval loďstvo. Svolával k sobě branný lid ze všech krajů, které si podrobil. Vyplul z Trándheimu a zamířil k jihu. Doslechl se, že v Agdách, Rogalandu a Hördalandu [16] Kraje na západním pobřeží jižního Norska. Hafrsfjord (Kozlí fjord) leží v blízkosti dnešního města Stavangeru. se proti němu sebraly velké zástupy lidu vedené mnoha předními muži, a mají v úmyslu postavit se mu na odpor.

Harald plul se svými zástupy od severu. Posádku jeho velké válečné lodi tvořili muži z jeho družiny. Na přídi [17] Přídě lodí byly při boji exponovaným místem a byly osazeny vždy nejlepšími bojovníky. měl bojovat Tórólf Kveldúlfson, Bárd Bílý a synové Berdlu-Káriho, Ölvi a Eyvind. Dvanáct králových berserků stálo u zábradlí hned za nimi.

K setkání došlo na jihu Rogalandu v Hafrsfjordu. Tam se strhla největší bitva, jakou kdy král Harald svedl a z obou stran padlo mnoho lidí. Král plul se svou lodí daleko dopředu a vedl ji do nejhustší seče. Dopadlo to tak, že král zvítězil. V bitvě padl Tóri Dlouhobradý, agdský král. Kjötvi Bohatý utekl se všemi, kteří se ještě mohli pohybovat. Ostatní se králi po bitvě poddali.

Po bitvě se ukázalo, že padlo mnoho králových lidí a ještě více jich bylo zraněných. Z těch, kteří bojovali na přídi královské lodi, nezůstal bez zranění nikdo, kromě berserků, kterých se rány nechytaly. Tórólf utrpěl těžká zranění a jeho druh Bárd také. Král tedy poručil obvázat rány svých lidí, děkoval mužům za statečné počínání a rozdával jim dary. Chválil ty, kteří se mu toho zdáli hodni a slíbil, že rozmnoží jejich čest; z některých mužů, kteří dobře bojovali na přídích, udělal velitele lodí. Mrtvé, jak bylo zvykem, dal s poctami pochovat. Byla to poslední bitva, kterou král vybojoval. Po ní už se mu nikdo nepostavil na odpor, takže se stal pánem celé země.

Raněný Tórólf ležel vedle Bárda. Tórólfovy rány se začaly hojit, ale Bárdovy se zhoršily k smrti. Dal k sobě zavolat krále a řekl mu: „Jestli mám umřít, chci vás poprosit, abych směl učinit pořízení o svém dědictví.“ A když král přivolil, pokračoval: „Přeji si, aby celé dědictví obdržel můj přítel a příbuzný Tórólf; jemu chci dát také svou ženu a svěřit syna na vychování, neboť mu věřím víc, než komukoli jinému." S královým dovolením pak toto ustanovení potvrdil, jak to přikazovaly zákony. Krátce nato umřel a byl s úctou pochován. Jeho smrti všichni litovali.

Tórólf se ze svých ran uzdravil. Zůstal přes léto s králem a získal si znamenitou pověst. Na podzim se král Harald se svou družinou ubíral na sever do Trándheimu. Tehdy ho Tórólf požádal o dovolení k jízdě do Hálogalandu, aby se tam ujal dědictví po Bárdovi. Král mu to dovolil a dal mu s sebou znamení, že má dostat všecko, co mu Bárd daroval; dodal k tomu, že dar byl učiněn podle královy vůle. Ustanovil Tórólfa správcem kraje a obdařil ho všemi privilegii, která měl předtím Bárd; svěřil mu také jízdu k Finům se stejnými podmínkami. Daroval Tórólfovi dobrou válečnou loď se vším zaopatřením a dal ho vypravit co nejlépe.

Rozloučil se s Tórólfem velmi vřele a ten se vypravil na cestu. Když přijel na sever do Torg, srdečně ho tam přivítali. Oznámil jim Bárdovu smrt a také to, že Bárd mu daroval všechen svůj majetek a svěřil do jeho péče svou ženu a syna. Potom předložil královo znamení. Když Sigríd uslyšela tyto noviny, zdálo se jí, že smrtí svého muže mnoho ztratila. Tórólfa však od dřívějška dobře znála a pokládala ho za vynikajícího muže. Poradila se se svými přáteli a uznala, že sňatek s Tórólfem by byl výhodný a že by bylo dobré splnit královo přání. Zaslíbila se Tórólfovi, pokud s tím bude souhlasit její otec. Pak se Tórólf ujal majetku na Torgách a rovněž královské správy.