ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

11. Jedna nepochopená konvence

V jedné z předchozích kapitol jsme se už zmínili o vysoké prestiži mužského pohlaví, o pravděpodobném důvodu jejího vzniku i o tom, že byla využita při konstituování párové rodiny. Pro všechny společnosti které známe, byla tato mužská nadřazenost samozřejmostí. Poprvé začala být zpochybňována až s příchodem moderní doby, kdy emancipace žen - jinak přirozená součást tehdejšího celkového emancipačního procesu - přerostla ve feministickou kritiku všech patriarchálních zvyklostí, která v různých obměnách zaznívá dodnes a přirozeně se dotkla i rodiny. Odvěká konvence, přiznávající mužům takřka ve všech ohledech prioritu, byla od té doby nesčetněkrát podrobena rozboru po vzoru nevhodně darované hračky a pochopitelně i se stejným výsledkem - že totiž nemá žádný racionální podklad. Z toho se pak už lehce vyvodilo, že stejně nesmyslné jsou všechny projevy chování, které onu základní konvenci podpírají a začalo se vehementně bojovat i s těmi.

Jako už v jiných případech které jsme probírali, byla i kritika patriarchálního modelu společnosti založena na hlubokém omylu, který je nicméně zase příznačný.

Požadavek na emancipaci žen se objevil v těch společenských vrstvách, které dotyčnou konvenci znaly jen v její deformované podobě, kdy skutečně nesloužila, nebo byla využívána k faktické diskriminaci. Tato omezená zkušenost pak byla přenesena i na ty vrstvy, kterých se to vlastně nikdy moc netýkalo. Půvabný příklad ostatně nalezneme i v naší historii. Jak známo, byl naší první feministickou tribunou Americký kroužek dám, založený osvíceným vlastencem Vojtou Náprstkem. Dámy se scházely v domě jeho matky, paní Anny Fingerhutové, která po manželově smrti převzala a řídila rodinný podnik, aniž se kdokoli pozastavoval nad tím, že je jenom žena. Paní Fingerhutová ovšem nebyla dáma, takže si nikdo ani nepovšiml, že jí, právě tak jako většině jejích vrstevnic, feministická agitace nic neříkala.

K celkovému neporozumění věci přispívalo vlastně i to, že v privilegovaných vrstvách obstarávaly převážnou část domácích prací služebné osoby a proto nejběžnější pracovní činnosti žen měly v očích těchto vrstev punc naprosté podřadnosti. Dámám z Amerického klubu a jim podobným nikdy nešlo o jakékoli pracovní uplatnění, šlo výhradně o práci společensky ceněnou. O tu ovšem začalo jít i dalším vrstvám společnosti, která díky průmyslové revoluci prožívala nebývalý sociální pohyb a nabízela uplatnění i těm, kdo se dosud na společensky ceněných profesích podílet nemohli. Potřeba těchto profesí stále vzrůstala (čímž se zároveň stíral jejich privilegovaný statut), takže k jejich okupaci ženským živlem by asi došlo v každém případě.

Tím naprosto nemíním snahy tehdejších průkopnic emancipace jakkoli snižovat. Jejich osobní postavení bývalo opravdu nezáviděníhodné a jejich úsilí nejen ušlechtilé, ale přinášející i své cenné plody. Jde jen o to, že jejich zcela výlučná zkušenost vnímání celé problematiky značně zkreslila a zatemnila skutečné problémy, které nová doba před ženy postavila. Některé z nich byly nesmírně vážné a dodneška nejsou uspokojivě vyřešeny.

Tak třeba ženy se vždy zabývaly prací, při které bylo možno vychovávat děti, což v dobách, kdy se řada životních potřeb obstarávala a vyráběla někde v domě či bezprostředním okolí, nebyl žádný problém. S nástupem moderní velkovýroby tyto domácí pracovní povinnosti jedna po druhé mizely, což se na jedné straně projevilo celkovým vzrůstem životní úrovně, ale zároveň stavělo ženy (poprvé v historii) před dilema zda práce, nebo děti. Je dobré si všimnout, že nejprve docházelo k podobnému paradoxu, jaký jsme zaznamenali v případě Boženy Němcové, která tím, že se dostala na vyšší společenskou úroveň než její matka a babička, přišla zároveň o jistou jejich nezávislost. V tomto případě vzrůstal počet žen, jimž manželův příjem umožňoval zůstat v domácnosti, ale byla to už domácnost neprodukující, bez vlastního výnosu, což ženy stavělo do nepříjemné závislosti, charakteristické dosud jen pro vyšší vrstvy. Tak se rozšiřovala i základna těch, kterým feministické apely mluvily z duše.

Vznikající rozpor mezi dvěma odvěkými ženskými funkcemi - spoluživitelskou a pečovatelskou - právě to byla „ženská otázka“ uplynulých dvou století a nikoli hloupé spory na téma mužských a ženských schopností. V těch neplodných exkurzech zcela zanikla skutečnost, že dnešní zaměstnanost žen není žádnou vymožeností moderní doby, ale jen novou variantou odvěkého normálního stavu. Variantou ne zcela povedenou, protože problémy vzniklé oddálením pracoviště od domova nelze zcela zlikvidovat, ale jen zmírnit.

Dělo se to nesčetnými způsoby, které často zdánlivě neměly s problematikou emancipace souvislost. Velký význam například mělo snižování počtu dětí, ke kterému by se však rodiče hůře odhodlávali, kdyby se zároveň nesnižovala i dětská úmrtnost. Školní docházka určitě nebyla koncipována jako záskok za zaměstnané matky, nicméně tomuto účelu báječně posloužila - v tomto případě působily dva významné trendy moderní doby naprosto v souladu. Existovala i cílená opatření, jako třeba zavedení mateřské dovolené nebo zřizování školek, ale tyto státní zásahy měly na rozdíl od spontánních procesů tendenci přerůst do nefunkčních nebo i vysloveně škodlivých poloh - takovým případem bylo například zřizování celotýdenních jeslí, jež pečovatelskou funkci matky prakticky eliminovalo.

Celý proces přizpůsobování rodiny převratným změnám moderní doby byl příliš proměnlivý a složitý než aby zde mohl být kvalitněji rozebrán. Přesto bych chtěla zmínit alespoň jednu epizodu emancipace, ze které je patrná jak její rozpornost, tak i úžasná přizpůsobivost, s jakou mohla svobodná společnost reagovat na vzniklé problémy, aniž je vlastně potřebovala plně chápat.

Jednou z největších vymožeností moderní doby byla stále se zvyšující materiální úroveň všeho obyvatelstva, která se však do osudu žen promítla dvojakým způsobem. Jejich domácnost s veškerým tím narůstajícím množstvím hrnců, oděvů a nábytku, s přibývající náročností na úpravu jídla a domácího pohodlí, se fakticky stávala domácností bohatých lidí. Jenomže tento proces se poprvé týkal celé společnosti, ve které tím pádem ubývalo těch, kdo byli ochotni se za žebráckou úplatu o všechny tyto věci starat. Oba tyto trendy nevyhnutelně ústily do paradoxu, že ženám se dostalo bohaté domácnosti, ve které však úlohu služebnictva musely zastávat samy.

A byl zde další trend a sice přesun obyvatelstva z venkova do měst, při kterém mizela celá řada povinností - starost o topivo, výroba nářadí, stavba a údržba domu - jimiž přispíval k obsluze domácnosti muž. To všechno návrat žen k výdělečné existenci neobyčejně ztěžovalo, navíc vytvářelo velice nespravedlivé rozdělení povinností a přirozeně tedy vzbuzovalo odpovídající pocity roztrpčení. Rozpravy na téma, co všechno může a nemůže žena, se přesunuly k úvahám, co všechno by měl dělat muž a repertoár manželských něžností se rozrostl o tahanice, kdo umyje po večeři nádobí.

V západních zemích, kde mohly probíhat korigující spontánní procesy, se celková situace nikdy příliš nevyhrotila. Sociální rozvrstvení zde stále ještě zabíralo dost širokou škálu, přísun levné pracovní síly z málo rozvinutých zemí do jisté míry řešil i problém služebnictva, existence malých rodinných podniků umožňovala mnoha ženám zapojovat se do pracovního procesu pružněji podle momentálních potřeb, ale hlavně tu byla rychle reagující ekonomika, která brzy začala nabízet domácnostem široký výběr technických vymožeností. Jestliže ještě v padesátých letech představoval souběh domácích a zaměstnaneckých povinností naprosto neúměrné zatížení, pak následující léta postupně smetla valnou část problému se stolu nebo spíš do automatické pračky.

U nás bohužel probíhaly věci jinak. Socialistický režim sice hlasitě proklamoval emancipaci žen a šířil iluzi, že ji uskutečňuje (tolik školek! tolik žen v politických funkcích! jejich takřka stoprocentní zaměstnanost!), ale ve skutečnosti se zmohl jen na to, že ono dvojnásobné břímě ženám ponechal. Zpočátku dokonce předpokládal, že rodina víceméně zmizí a rozpřáhl se k několika kolektivistickým projektům, které však naštěstí nedokázal realizovat. Ale už kvůli těmto představám se v plánovaném hospodářství s výrobou domácí techniky takřka nepočítalo a než konečně přišla na pořad dne, zaplatila to jedna generace žen životem opravdu nezáviděníhodným.

Ale nechejme už historie a obraťme konečně pozornost ke konvenci, která byla pro feministicky naladěné ženy moderní doby tak nesnesitelná. Nešlo jen o to že umožňovala vyslovovat pochybnosti o způsobilosti žen k provádění profesí, jež zatím zastávali muži - to, jak už asi chápeme, bylo vyvoláno nezvyklostí a novostí tehdejší situace - ale teprve teď začal být velmi citlivě vnímán fakt, že všechno, co se týkalo mužů - ať už šlo o jejich celkovou charakteristiku, schopnosti či povahové vlastnosti - bylo zřetelně oceňováno výše než když se týkalo žen. Některé nesporně kladné vlastnosti připisované ženám, ,,ženské vlastnosti“, muži nemuseli nebo dokonce ani nesměli mít, protože by to snižovalo jejich prestiž. Právě tak se vystavovali posměchu, když vykonávali „ženské práce“. K jejich chování bylo veřejné mínění shovívavější a dokonce měli i jakési vydržené právo na některé neřesti atd.

Nejbolestněji se průkopnic ženské emancipace ovšem dotýkala převaha mužů ve všem, co se nějak týkalo oblastí duševna, ať už šlo o vědecké myšlení či uměleckou tvorbu. Tady byla jakákoli feministická argumentace krajně obtížná, protože jestliže skutečně existovaly objektivní překážky, které bránily ženám vyniknout například jako objevitelkám nových pevnin nebo stavitelkám chrámů, pak v psaní poezie nebo filosofických traktátů jim vcelku nikdy nic nebránilo. Tady zkrátka nějaké argumenty o tisíciletém zotročování žen zněly racionálně uvažujícímu člověku trochu falešně.

Ve skutečnosti byl falešně postaven už samotný problém. Správné otázky měly směřovat jiným směrem: proč si vlastně ceníme filosofie či básnictví více než opatrování dětí? Proč myšlenkově stavíme všechny aktivity veřejné nad aktivity, jimiž se udržují naše domovy? Vždyť opatrovat děti je životně důležité, vždyť domov je našemu srdci neskonale dražší než jakákoli instituce?

A při takto položené otázce už by se začalo rýsovat i její řešení - co kdyžje to právě proto? Jestliže některé záležitosti nemají pro člověka životní důležitost, jestliže neslouží jeho základním potřebám, lze jejich existenci zajistit zvýšením jejich prestiže, jakýmsi povýšením do šlechtického stavu. Řekli jsme si, že k favorizování mužského pohlaví došlo nikoli proto, že lov byl důležitější než sběr, ale právě proto, že pro hominidy tato obtížná a nebezpečná činnost životně nutná nebyla. Proto byl muž-lovec obestřen aureolou a analogie tohoto mechanizmu dnes vytváří i onu paradoxní situaci, jíž se zabýváme.

Primární je zde konvence o nadřazenosti mužů - ta je v našem vědomí pevně zafixovaná a druhotně dodává jakési vyšší posvěcení i záležitostem, jimiž se muži zabývají. Poměrně zřetelné je to v případě mužské a ženské práce, protože tady už v minulosti způsobovaly technologické změny přesuny z jedné kategorie do druhé - například když se ruční mletí obilí vykonávané ženami (a otroky) stalo záležitostí mlynářů a tím se i povýšil její statut. Ale nemuselo jít ani o technologické změny. Táž práce, odmítaná muži jako ženská , mohla být vždy bez újmy na cti vykonávána, pokud se tak dělo mimo domácnost. Konvence nepřestala působit ani dnes, kdy prakticky každý může dělat cokoli - povšimněme si například, že o profese, jež jsou hodně feminizované, ztrácejí muži zájem.

Když se tedy feministky v průběhu emancipačního procesu snažily dokazovat, že jsou stejné jako muži, že mohou dělat totéž co muži, podléhaly sugesci zmíněné konvence daleko více než ženy, kterým šlo o zaměstnání jen jako o výdělečnou činnost a po jiné stránce je patriarchální model společnosti nijak zvlášť neznepokojoval. Feministky také vždy s hořkostí konstatovaly, že hlavní překážkou jejich ideálů nejsou ani tak mužští šovinisté, jako spíše ignorance žen.

Poté, co v záležitosti zaměstnání ztratila konvence o mužské nadřazenosti na významu a stalo se tak vlastně bez větších problémů, zesílil dojem, že je možné ji z lidského vědomí vymýtit úplně, protože se tam beztak dostává až v procesu výchovy. To je ovšem sporné. Lze jistě připustit, že k příslušným postojům je člověk vychováván, ale mechanizmus, jakým se to děje, určitě není dost srozumitelný, aby bylo možné jej změnit. Pokud vím, jsou malí chlapci těmi nejotloukanějšími a nejpeskovanějšími tvory pod sluncem, pokud vím, výchova jak doma, tak i ve škole spočívá z valné části ve snaze udělat z nich alespoň tak spořádané bytosti jako jsou holčičky a nic z toho se za normálních okolností do jejich příštího mužského sebevědomí nepromítá. Čelit by se tomu dalo snad jen nějakým rafinovaným celospolečenským vymýváním mozků, ale tady už je namístě otázka, proč by se to vlastně mělo dělat?

Konvence je prostě konvence a s jako takovou se s ní má i zacházet. To znamená brát ji vážně, ale nikoli doslova. Má se ve skutečnosti asi tak jako zavedený zvyk klást na mapě sever vždycky nahoru, při čemž se samozřejmě nepředpokládá, že při hledání severu začneme šplhat na nejbližší kopec. Ale také by se asi nevyplatilo dát v zájmu nějaké ideální rovnováhy polovině map opačnou orientaci.

Jako i v jiných případech také tuto konvenci velmi málo vnímáme ve chvílích, kdy hladce slouží. Navíc máme ještě sklon pokládat tuto její stránku za samozřejmost, jež by fungovala i bez oněch příměsí, které se občas staví do cesty našim momentálním zájmům. Připadá nám normální, když se ženy v nebezpečí zachraňují přednostně, ale tato konvence je nerozlučně spjata s představou slabé ženy a muže-ochranitele. S pobouřením vzpomínáme na dobu, kdy se ženám upíralo vzdělání, ale už nám nevadí, že je nikdo nikdy neverboval na vojnu atd. Nemůžeme mít jedno bez druhého a za to, že v průběhu emancipace zcela nezmizela některá ženská privilegia vděčíme tomu, že konvence nadřazenosti mužů zůstala zachována.

Ono také nelze dost dobře odstranit něco, čím je naše myšlení prostoupeno natolik, že je tím v mnoha směrech poznamenán celý náš hodnotový žebříček. I kdybychom - feministkám pro radost- ponižovaly mužskou pýchu sebevíce, stejně se neubráníme tomu, abychom si automaticky nespojovali například odvahu s představou muže a vysoce si této vlastnosti necenili a naopak třeba trpělivost nevnímali jako vlastnost ženskou a celkem vzato i bez glorioly.

Každý, kdo hájil konvenci a přitom ji bral jako přesný otisk reality, nebo kdo ji naopak zatracoval s poukazem na to, že realitě neodpovídá, si nejen zastíral cestu k pochopení jejího smyslu, ale připravoval se i o potěšení z objevování jejich roztomilých nelogičností - které právě mohou ledacos napovědět.

Tak třeba je možné si všimnout, že ačkoli řada mužských povolání nebo i koníčků vyžaduje trpělivost nikoli jen lidskou, ale přímo andělskou - viz třeba některé lovecké techniky - zůstává trpělivost vlastností typicky ženskou. Když si pak vybavíme, za jakých okolností bývá požadavek na tu kterou ženskou vlastnost vznášen (a kdy se muži její nedostatek promíjí), zjistíme, že ono rozpočítávání na ženy a muže se ani zdaleka neuplatňuje ve všech životních situacích stejně. V mnoha případech vykazuje konvence takovou pružnost, že se do ní vejde prakticky cokoli, existuje ovšem oblast, kde naše myšlení zůstává velmi rigidní. Jedná se o ideální model manželského - přesněji řečeno rodičovského či potencionálně rodičovského - páru. Je vcelku jedno s jakými vlastnostmi či temperamentem se člověk narodí, v jak emancipované době žije a jaké postavení zastává, jako člen rodičovského páru se stává právě jen typickým představitelem svého pohlaví s předepsanými charakteristikami, chováním a samozřejmě i s příslušným místem v dané hierarchii. To je právě případ vzpomínané trpělivosti - je zařazena mezi ženské vlastnosti, protože je žádoucí jednak pro ženinu pečovatelskou funkci v rodině, tak i pro submisivní roli v manželském páru.

Jak pevně je v našem vědomí tato podoba rodičovského páru zakotvena, si můžeme ověřit na případech žen - vladařek. Vyskytovaly se porůznu ve všech dobách a ve velmi rozdílných společnostech a ačkoli vládnutí bylo vždy vysloveně mužskou záležitostí, nijak zvlášť nevadilo, když oním mužem na trůně byla občas žena. Vždycky tu však vyvstával problém s postavením jejího manželského partnera, ten se prostě nikam nevešel. Je příznačné, že v minulosti usedaly na trůn buď panny nebo vdovy a že pokud měly nějaké vztahy k mužům, mohlo se tak dít pouze neoficiálně a nejlépe tajně. V dnešní době už sice bývají královny řádně provdané, ale princ - manžel stále zůstává persónou společensky naprosto nezařaditelnou. Do podobně nezakotvené pozice - i když ne v tak vyhraněné poloze - se ostatně dostávají manželé všech výše postavených žen. V jiných vztazích a jiných situacích může žena zaujmout přednostní postavení před mužem, ale v manželském páru je takové porušení obvyklé hierarchie pociťováno jako nepřirozenost a je také například vděčným zdrojem komiky.

Je pozoruhodné, že konvence tak silně působí právě v té oblasti, kde může být denně konfrontována s neodpovídající realitou, neboť do oné žádoucí podoby manželského páru se lidé při své různosti nemohou nikdy vejít a jsou neustále stavěni do situací, kdy ji z čistě praktických důvodů dodržovat ani nelze. Trochu to připomíná ono čarování s pravdou - i tady zřejmě jde o ideál evidentně nedosažitelný, ale pro fungování společnosti naprosto nepostradatelný. Ostatně - v době, kdy se základ pro konvenci o mužské nadřazenosti v lidském vědomí vytváří, není realita od ideálu zas tak daleko. Na malé dítě musí působit otec opravdu velice imponujícím dojmem - k tomu stačí už samotná jeho velikost, dospělejší rysy, hluboký hlas a také jistá odtažitost jeho chování. I muž, který o dítě přímo a často pečuje, si nezvykne zacházet s ním s onou ležérní samozřejmostí jako matka a jeho projevy něžnosti jsou - a musí být - zřetelně tlumenější.

Z některých dětských výroků lze poznat, že dítě skutečně vnímá otce jako někoho doslova všemohoucího. S přibývajícími léty je tento dojem pochopitelně korigován a pozapomenut. Každý si poměrně brzy uvědomí, že otec je „taky jenom člověk“, ale samotný údiv nebo zklamání, jimiž bývá toto poznání provázeno, svědčí o tom, že ideál muže byl již vytvořen, přičemž jeho vysoké parametry mohly být namodelovány podle jedince, který jich ve skutečnosti vůbec nemusel dosahovat. Byly prostě dány jeho funkcí otce a prestiží, která této funkci přísluší.

Samotná skutečnost, že konvence mužské nadřazenosti existovala po celou dobu historie člověka a že se nejzřetelněji uplatňuje v rodičovském páru, naznačuje, že její primární funkce nějak souvisí s výchovou. A tady je velmi těžké rozpoznat jakým způsobem, protože - přiznejme si to - mužské pokolení ctnostmi zrovna neoplývá! Nemusíme hned myslet na výmluvné skóre v oblasti kriminálních deliktů, na pováženou je už větší sklon k hrubostem, pití a neřádným způsobům vůbec. Rozumná matka - pokud se obává, aby její děti někde něco špatného nepochytily - by o přítomnost otce v rodině neměla raději stát (a jak víme, občas skutečně musí indisponovaného otce z dosahu dětských očí nenápadně odklidit). S přihlédnutím ke všem těmto nesporným faktům by z dětí, vychovávaných pouze matkou, měli logicky vyrůstat jedinci daleko hodnější, slušnější a přizpůsobivější. Proč tomu tak ale ve skutečnosti není?

„Nic si ze mě nedělá“, žalují často neúspěšné osamělé matky a veřejnost rovněž připisuje výchovné selhání nedostatku otcovské přísnosti. Není to vysvětlení zcela chybné, ale rozhodně není ani úplné. Jak víme, mnozí muži jsou bytostně neschopni na dítě třeba jen zakřičet a jejich autoritě (a dobré výchově) to nijak neubírá. Otcovská přísnost je totiž do značné míry jen iluzí. Už ze samého faktu, že o děti pečuje převážně matka, zcela přirozeně plyne, že tím omezujícím a trestajícím elementem v rodině je fakticky ona. Otec se do těch denních rozmíšek a konfliktů neplete a zasahuje, až když už je situace vyhrocenější, nebo když je k nějakým sankcím matkou delegován. Jeho ojedinělé zásahy bývají však neskonale působivější než obvyklé matčino peskování, protože pro dítě je muž bytostí vždycky poněkud hrozivou. Nepotřebuje se chovat přísně, někdy stačí „aby svým tmavým obočím kývl“ a zachvěje se i velký Olymp, natož pak malý provinilec. [1]Homér :Ilias

A tady už se začínáme dostávat k jádru věci: neúplné rodině skutečně chybí otcovská autorita, ta však nespočívá jen v nějakých konkrétních vlastnostech či chování, ale je prostě dána tím, že otec je muž a tedy osoba s vysokou společenskou prestiží. Nemůže být ve své úloze zastoupen kupříkladu tak, že si matka osvojí něco z typicky mužských způsobů, protože tím se stejně nic neřeší. Odlišné výchovné působení otce a matky je totiž vzájemně komplementární, jedno bez druhého ztrácí účinek a uplatňuje se teprve jako celek. Zjednodušeně funguje celý proces asi takto: matka svou denní péčí o domov vštěpuje dětem určité návyky a mravní zásady tak jak jsme si to popsali v předchozí kapitole. Otec se v tomto dění angažuje pouze okrajově, ale je vlastně první dítěti známou dospělou osobou, která matčiny požadavky uznává a podřizuje se jim a tím jaksi potvrzuje jejich důležitost. A je to osoba velmi významná a mocná, která by nikoho poslouchat nemusela a mohla by si dělat co chce - jak také ostatně někdy dává najevo. Přesto se dobrovolně podrobuje řádu, který v domácnosti diktuje matka, souhlasí s jejími představami o správném chování a stará se, aby jí a dětem nic nechybělo.

Takhle nějak funguje alchymie rodinné výchovy, kde jednotliví členové rodičovského páru sice mohou být případně nahrazeni jinými (a to i nepříbuznými) osobami, ale vždycky jen tak, aby ono základní schéma bylo naplněno. Nějaká dívka k dětem - jakkoli schopná - může těžko plnit mateřskou roli, protože jí chybí kompetence paní domu. Mateřskou osobou musí být někdo, kdo smí kromě dětí příležitostně dirigovat i hlavu rodiny. U otcovské funkce je zase rozhodující, aby dotyčný muž byl v této roli dítětem akceptován, což třeba v případě matčiných druhů asi moc nejde. A nezanedbatelné je i prostředí mimo vlastní domov: tam, kde se úplné a fungující rodiny vyskytují spíše jako rarita, je ohrožena i autorita rodičů z rodin spořádaných.

Účinnost rodinné výchovy je tedy dána ani ne tak kvalitou zúčastněných osob (i když na té samozřejmě také záleží), jako spíš určitým neměnným typem vztahů. Ty jsou plně založeny na konvenci, která muže staví na privilegované místo v rodině i společnosti a na faktu, že v prostoru domova se tyto privilegované osoby dobrovolně podrobují řádu určovaném ženami. Takto vyjádřeno to vypadá jako abstraktní a vyumělkovaná konstrukce, ale pokud jsme měli štěstí vyrůstat v normální rodině, jistě víme, že právě tak nějak to v praxi doma chodí.

Ten prakticky zažívaný příklad je zřejmě velmi důležitý. Můžeme si povšimnout, že dívky pocházející z neúplných nebo jinak narušených rodin nemívají později jako manželky patřičné sebevědomí, nedokáží se prosadit a nebo se účinně zastat svých dětí. Zatímco v normální rodině je ženské submisivní chování vlastně jakousi formalitou, tyto ženy skutečně submisivní jsou. Od nikoho nečekají úctu ani ohleduplnost, případnou mužskou brutalitu berou jako nezměnitelnou danost, službu rodině se od svých manželů neodvažují žádat. Jakoby z modelu rodičovského páru pochopily právě jen jeho nejhrubší obrys a všechny dolaďující jemnosti, tak jak se projevují v jeho praktickém fungování, jim zůstaly skryty. Stejné to bývá i u jejich mužských protějšků; i ti jakoby z mužské dominance chápali jen její nejzřetelnější projevy. Obdivují hrubou sílu, odvahu, bezohlednost a představa, že by se snad muž měl podřizovat řádu diktovanému ženami a sloužit potřebám domova, je jim velice vzdálená. Pokud takoví jedinci navíc žijí v prostředí, kde s nimi ostatní tyto postoje sdílejí, vzniká celá sociálně pokleslá vrstva, ze které již pro nikoho takřka není úniku.

Celá věc má alespoň tu světlou stránku, že funguje i opačně. Realita, v níž mnohé dítě žije, nemusí být zcela ideální, ale pokud je zasazena do normálního okolí, nic není ještě ztraceno. Vždycky existovalo mnoho rodin neúplných, či jiným způsobem porušených, ale širší příznivé prostředí mohlo tento handicap značně korigovat. Dítě má pro základní schéma rodiny obdivuhodnou vnímavost (asi proto, že má jeho obrovskou potřebu) a dokáže jeho podstatu jaksi nasávat i z náhradních a nouzových zdrojů. Na dospělých pak je, aby ono zdánlivě primitivní, ve skutečnosti však nesmírně rafinované schéma - starostlivá maminka jako vládkyně domácnosti, obdivuhodný tatínek jako hlava rodiny a její reprezentant ve společnosti - dětem dopřáli. Nic lepšího se totiž pro jejich blaho vymyslet nedá.