ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

10. Nenápadná cesta civilizace

Když se blíže podíváme na jednotlivé rodičovské příkazy a zákazy, zjistíme, že jejich společným jmenovatelem je vlastně standardizace. Správné je to, co dělají ostatní v našem okolí, špatné je to, co ostatní normálně nedělají. Maminka na nás nežádá, abychom si drhli ruce stejně pečlivě jako chirurg, (ačkoli tím bychom zlikvidovali jistě více bacilů), ale ani nám nedovolí zavádět doma hygienické zvyklosti vysokohorských Šerpů. Nevadí jí, když se smějeme, ale nesmíme se smát jako blázni, utěšuje nás když pláčeme, ale jak je toho pláče moc, můžeme si od rezolutnější matky vysloužit i pohlavek.

A netýká se to jen projevů chování, ale dokonce i charakterových vlastností. Nedovoluje se nám například, abychom byli příliš štědří. Je to poměrně známá situace: dítě daruje svou hračku kamarádovi a místo toho aby bylo pochváleno, jsou z toho v rodině silné rozpaky, zákazy a pláč. Chtějí snad rodiče, aby z dítěte vyrostl lakomec? Asi sotva, jak je vidět už z toho, že stejné rozpaky nastanou i tehdy, když je dítě nikoli dárcem, ale naopak obdarovaným. Žádná radost z toho, že potomek přišel zdarma k báječné hračce, dárek není vítán, ale nejspíš bude s mnoha omluvami pěkně vrácen.

Jednání rodičů je v tomto případě impulsivní a špatně by pochodil ten, kdo by se nechal dítětem vyprovokovat k jeho zdůvodnění. - Být štědrý je přece správné, ne? Čím cennější dárek, tím větší radost, není-liž pravda? Proč bonbóny ano, ale hračku ne? Je pravda, že na hračku si dítě nevydělalo, ale na bonbóny přece také ne - uspokojivého výsledku se nelze dobrat, protože situace racionální vysvětlení nemá. Lze z ní ale zřetelně vyčíst, o co při rodičovské výchově běží: ačkoli často operuje s absolutními kategoriemi dobra a zla, ve skutečnosti je pro ni dobré to, co je obvyklé, normální, přiměřené. V praktickém životě jsou zkrátka všichni rodiče obhájci průměru a zlaté střední cesty.

Mohli bychom teď tento životní postoj zesměšnit, nebo jej naopak zaštítit citáty klasiků od Hesióda přes Aristotela až po Horátiovu Aurea mediocritus, ale spíš nás musí zajímat, jaký účel ono bezděčné lpění na zlaté prostřednosti má.

Nesporně je to návod k chování, ale návod samozřejmě závazný jenom do určité míry. Nikdo nás v dospělosti nemůže donutit ani uprosit, abychom se jím zcela dogmaticky řídili, ale skutečnost, že byl do našich myslí v dětství vpraven, umožňuje, abychom měli v každém okamžiku poměrně jasno, že se od něj na tu či onu stranu odchylujeme. I v případě, že některou společenskou normu neuznáváme a demonstrativně ji porušujeme, stále víme o tom, že existuje a že se ocitáme někde mimo ni. Dokážeme též odhadnout, co si v této chvíli o nás myslí ostatní lidé, protože jejich mínění je na stálém uvědomování si oněch všeobecně uznávaných norem rovněž postaveno.

Ostatně - těch záměrných či nezáměrných úchylek od limitu je i u nejméně konformních jedinců jen velmi málo. V naprosté většině nám společenské předpisy a normy zcela vyhovujíuž proto, že jsou stále znovu vytvářeny chováním každého z nás. Za normálních okolností si jejich existenci sotva uvědomujeme. Jen otázky dětí nebo setkání s příslušníkem jiného kulturního okruhu nás občas přimějí zamyslit se nad nimi.

Naléhavěji si existenci obecných norem uvědomíme v situacích, kdy nám začnou nějakým způsobem vadit. To se běžně stává s konvencemi, které regulují naše sexuální chování, jednak proto, že často směřují proti našim touhám, ale také proto, že mnohé z nich si osvojujeme nikoli už během dětství, ale až v období dospívání. Není divu, že rozumování nad smyslem konvencí (a to nejen sexuálních, ale i ostatních), je charakteristické právě pro tuto životní etapu.

Je užitečné si uvědomit, že celý ten soubor norem a zvyklostí, který nám rodiče vpravují do hlavy, je právě jen jakýmsi etalonem, tedy nástrojem , jehož pomocí poměřujeme společenskou přijatelnost svého chování. Můžeme se jím řídit více či méně, ale nemá smysl pokoušet se o jeho zrušení či radikální přeměnu, protože ovlivnit můžeme beztak jen tu jeho nepatrnou část, kterou osobně přispíváme k jeho vytvoření. Nemá ani smysl pozastavovat se nad tím, že jde hodnotově o pouhý průměr, neboť to je prostě dáno logikou jeho vzniku. Povšimněme si raději jeho předností. Díky tomu, že je v podstatě dán a víceméně všemi uznáván, může být vštěpován dalším generacím i těmi, kdo se jeho ustanoveními řídí jen nedokonale - což fakticky platí o komkoli z nás. Nemůžeme se honosit tím, že bychom například nikdy nelhali, ale své děti k pravdomluvnosti svědomitě vedeme, máme nesčíslné množství chyb a slabostí, ale dětem jejich poklesky sice odpouštíme, ale neomlouváme. Toto jednání není žádným pokrytectvím a je naprosto legitimní, protože tím jen předáváme pravidla, jež nesporně ctíme, jakkoli je nedokážeme vždy sami dodržovat.

Ale to jsme si zatím objasnili jen část celé záležitosti. Je naprosto jasné, že i během té nejintenzivnější výchovy může být s dítětem probrána jen nepatrná část společenských zvyklostí, že na některé problémy vůbec nepřijde řeč a že většinu budoucích životních situací nemůžeme dětem zprostředkovat ani modelově. Pouhým předáváním informací by se jim zkrátka z celého souboru potřebných pravidel mohl vštípit jen nepatrný zlomek. Dá se tedy soudit, že tady působí ještě něco dalšího a to podstatně účinnějšího.

Je to ona směšná a často s nechutí snášená maminkovská pečovatelská vášeň. Dítě zahrnuté typickou ženskou starostlivostí si nevyhnutelně zvykne na to, že je neustále sledováno, kontrolováno a opravováno. Když je v matčině dosahu, zřetelně vnímá její kritické oko, při výpravách někam mimo je preventivně vybaveno náležitými příkazy a radami a tedy také vědomím, že dohled stále trvá. Ono pomyšlení „co by tomu řekla maminka“ se pak stává základem vznikající starosti o to „co by tomu řekli ostatní“. Neustálá kontrola zvnějšku postupně vyvolává schopnost a potřebu sebekontroly. Dítě tak zdaleka není odkázáno jen na ta moudra, co mu stačí rodiče během výchovy sdělit, protože je bezděky vedeno k tomu, aby stále citlivěji vnímalo své okolí samo a snažilo se mu přizpůsobovat i bez vnější intervence.

Když celou záležitost pořádně uvážíme, zjistíme, že tento mechanizmus osvojování je jedině možný. Vždyť společenské zvyklosti jsou tvořeny i takovými nepostižitelnými maličkostmi jako je například dodržování určité vzdálenosti mezi dvěma jedinci , přijatelná hlasitost slovního projevu, bezděčné odvrácení pohledu od kompromitující situace, míra gestikulace atd. - tedy samé věci, které nelze popsat nebo ukázat, protože jsou dodržovány  bez jakéhokoli vědomého úsilí.

Obsah toho, co maminka svým dětem stále připomíná, není zkrátka zdaleka tak důležitý jako samotný fakt, že stále něco připomíná. Její permanentní usměrňování nemá za cíl zformovat nás do určité vytčené podoby (jakkoli si to třeba sama přeje), je to jen ten nejlepší myslitelný způsob jak nás přimět, abychom se už od malička učili usměrňovat se sami. Je to vlastně nezbytné, protože naprostou většinu vztahů, které kdy v životě navážeme, si musíme umět uspořádat bez rodičovské opory. Vzpomeňme si, že takové závažné věci, jako je pojetí cti, smysl pro fér plej, pravidla boje o dominantní pozici atd. - to všechno se řeší nikoli doma, ale až někdy ve škole mezi vrstevníky. Tam jsme odkázáni jen sami na sebe, ale to už naštěstí stavíme na základech, které jsme předtím získali od rodičů.

Lidé, kteří se domnívali, že výchova spočívá (nebo by měla spočívat) v předávání co největšího kvanta moudrostí, museli být při setkávání s jejími praktickými ukázkami upřímně znechuceni. To, co z mateřské výchovy zbude po odečtení všech těch požadavků na čistotu, pořádek či slušné způsoby, je vcelku dost ubohé. Momentální nápady, nepřesné odpovědi, osvědčené sentence, zděděná moudra a dokonce i jakýsi výchovný folklór (neškleb se, zůstane ti to). Není divu, že pokud byli teoretiky, dívali se na rodičovskou výchovu s despektem a pokud byli sami rodiči, cítili se občas svým jednáním zahanbeni. Ale rodičovské řeči nejsou určeny k tomu, aby byly brány zcela vážně, právě tak jako nejsou určeny k tomu, aby se příliš pátralo po jejich racionálním smyslu. Slouží prostě poněkud jiným způsobem, než na jaký jsme u informací zvyklí. Když se v tradiční rodině vyslovovaly hrozby typu „kdo při jídle kope do stolu, kope svým rodičům hrob“, nebo „když děvče hvízdá, Panna Maria pláče“, stěží někdo očekával, že to bude bráno doslova. Šlo jen o barvitější a zapamatovatelnější vyjádření toho, že se to zkrátka nedělá. A plnilo to svou funkci rozhodně lépe než marné pokusy vysvětlit proč bonbóny ano, kdežto autíčko už ne.

Ať už rodičům vytýkáme cokoli, rozhodně je nemůžeme podezírat, že by při výchově dětí zanedbávali jejich morální úroveň. Naopak, nikde nejsou člověku tak často vytýkány jeho charakterové vady, nikde si s povděkem nepovšimnou jeho chvályhodných vlastností, jako právě v rodině. Díky těmto projevům si každý může učinit představu o tom co je správné a co je špatné už ve velmi útlém věku a skutečnost, že se s touto hodnotovou stupnicí seznamuje prostřednictvím osob, na nichž mu záleží, pak způsobuje, že o ní nejen ví, ale že cítí potřebu se jí stále řídit.

Básník Zdeněk Rotrekl kdysi v rozhovoru o letech strávených v komunistickém lágru vyslovil myšlenku, že žádný člověk nedokáže páchat zlo jakožto zlo. Dělá-li něco špatného, musí sám sebe nejprve přesvědčit, že to zlo není. To je naprosto zásadní postřeh. Člověk je skutečně v dětství zformován k tomu, aby byl dobrý a pokaždé, když začne v tomto smyslu selhávat, začne se cítit špatně, je nešťastný, hrozí mu výčitky svědomí. Aby se tomu vyhnul, musí své svědomí nějakými výmluvami patřičně ukonejšit.

I to se vlastně naučí doma. Když je malý, žádné výčitky svědomí nemá. Ale jsou tu nevlídné pohledy rodičů, jejich výtky, jejich nespokojenost, což vyvolává snahu přimět je aby se nezlobili, protože tohle spadlo samo, takhle jsme to nemysleli a on si začal první. Káravý hlas svědomí se pak k výčitkám rodičů přidává až postupně a rozhodně není jejich vinou, že se dá často uchlácholit příliš snadno.

Člověk je ovšem natolik inteligentní a sociabilní tvor, že se naučí reagovat na požadavky (i na morální požadavky) svého okolí i v tom případě, že se jeho výchova uskuteční nějakým neklasickým způsobem - například v ústavu. Ale je otázka, zda se schopnost, jejíž vznik je vyvolán potřebou být se svými milovanými v souladu, může plně rozvinout, když dítě žádného svého blízkého nemá. Člověk dokáže i své nejčernější poklesky obhajovat vskutku vynalézavě, ale pro ostatní členy lidské společnosti se stává problémem teprve když se vůbec nenaučí chápat, že by je omlouvat měl.

Ovšem je-li člověk zformován k tomu, aby byl dobrý, nebo se o to kvůli svému svědomí alespoň snažil, proč se mu to zjevně tak špatně daří?

Myslitelé, kteří se zabývali neuspokojivým stavem společnosti, často hledali příčinu buď v nedokonalosti samotného hodnotového žebříčku, nebo v nedokonalosti těch, kdo mají povinnost jej ostatním vštěpovat - tak byli v minulosti pro špatný příklad káráni panovníci, dnes to povětšinou odnášejí rodiče. Tyto názory jsou založeny na předpokladu, že existuje jakési absolutní hodnotové měřítko a celý problém je pouze v jeho dokonalém poznání a správné aplikaci a přestože bylo nesčetněkrát poukázáno na vratkost tohoto předpokladu, udržuje se s houževnatostí vskutku neuvěřitelnou. Ve skutečnosti se můžeme denně přesvědčovat, že jednotlivé morální kategorie pro nás mají podle momentálních okolností různou závaznost a že se nelze automaticky řídit ani těmi z nich, které jsou všeobecně vnímány jako nesporné. Pravda například má v našem vědomí jednoznačně kladnou hodnotu, kdežto lež vždycky zůstane na tom záporném konci hodnotového žebříčku, přesto v praktickém životě - pokud nejsme etickými nedochůdčaty - často a bez výčitek svědomí lžeme. Ošklivá káčátka chválíme, že jim to sluší, necháváme se zapřít před nevítanými hosty, po proklímaném projevu nadšeně zatleskáme. Někdy lžeme z milosrdenství, jindy z pohnutek méně ušlechtilých, někdy prostě jen z provozních důvodů. Pozoruhodné je, že všechny tyto čáry s pravdou nás nezviklají v přesvědčení, že lhát se zkrátka nemá a ještě pozoruhodnější je skutečnost, že dokážeme rozpoznat, kdo z nás je lhář a kdo pravdomluvný, ačkoli přísně vzato lžeme všichni.

Problém nastane teprve tehdy, když začneme záležitost pravdy a lži rozebírat podobně jako případ s nevhodně darovanou hračkou, což se nám nejspíš přihodí v období dospívání, kdy si všechny dosud bezelstně přijímané hodnoty potřebujeme trochu přerovnat. Snadno potom dojdeme k některému ze dvou závěrů - buď absolutní pravda neexistuje a respektování nějakého hodnotového žebříčku je nesmysl, nebo že sice existuje, ale její pravou podobu lidstvo nezná, snad s výjimkou několika vyvolených. V dospělosti nás tyhle věci většinou přestanou zajímat, což je nakonec dobře, protože výše zmíněnými závěry se dají proti eventuelním námitkám svědomí obhájit jak drobné přestupky, tak bohužel i úplné zvrhlosti.

V kapitolách o vzniku našeho sexuálního chování jsme poukázali na skutečnost, že jsme v tomto ohledu zformováni do té míry, abychom zvláštnost některých jeho jevů ani nevnímali, natož je pak dokázali uspokojivě vysvětlit. Totéž lze říci i o problému, který teď řešíme - stále se zabýváme jen tím, proč lidé hodnotový žebříček porušují i když by nás více mělo zajímat, proč jej vůbecmají, trápíme se nad tím, že spolu špatně vycházejí, ačkoli bychom měli žasnout nad tím, že spolu dokáží žít.

Kdyby nějaký mimozemský etolog porovnával chování současného člověka s chováním ostatních živočichů, rozhodně by ho zaujalo, jak jsou v něm namíchány prvky vyhraněného individualizmu s obrovským smyslem pro kolektiv. Člověk potřebuje žít uprostřed širších společenství - ne pouze tím způsobem jako třeba ptáci v koloniích, kteří vzájemnou přítomnost prostě jen snášejí - ale potřebuje se s těmito společenstvími také do určité míry citově ztotožňovat. Ať už je to tlupa, kmen, parta, národ atd., neustále se vřazuje do mnoha skupin „našinců“, s nimiž se cítí spřízněn. Zároveň si až nedůtklivě hájí právo mít jen své vlastní teritorium, své vlastní názory, své vlastní představy o svém osudu a lpí na této své osobní suverenitě s žárlivou láskou.

Kdyby si pak onen hypotetický mimozemšťan uvědomil, že za nesmírně strmým vzestupem současného člověka stojí vlastně kolektivní využívání individuální inteligence, začal by chápat, čemu ten složitý komplex citové angažovanosti slouží a mohl by začít pátrat po způsobech, jakým se stále znovu v každém z nás vytváří. Objevil by samozřejmě některé genetické předpoklady, objevil by i jisté analogie toho, jakými způsoby vytvářejí a udržují své svazky zvířata, ale nejvíc by ho nejspíš zaujalo ono nesčetné množství pravidel, jakými se lidé ve vzájemném styku vědomě a nevědomě řídí. A nedalo by mu už velkou práci poznat, že je to důmyslný prostředek jak zaryté individualisty přimět ke kolektivnímu soužití a spolupráci, aniž by se museli své - tolik ceněné - osobitosti vzdát.

V podstatě se jedná o jakési mimikry, o neutrální obal na dráždivém léku. Způsoby, kterými nás maminka do života vybaví, tlumí a zastírají naši jinakost atím ji činí pro ostatní snesitelnou. Když se například narodíme jako nespolečenští bubáci, stejně budeme svému okolí adresovat potřebné dávky přízně, jako jsou pozdravy, poděkování, zdvořilé prosby či omluvy - i když možná s menším šarmem. Tyto laskavosti jsou z naší strany formální , protože jsou vázány na stanovené situace a nikoli na to jak je nám kdo sympatický, ovšem nesmírně důležité je, že jsou přesto příjemcem vnímány jako projevy skutečné přízně, jak je patrné už z toho, že se cítí dotčen či znepokojen, pokud se mu jich od nás nedostane.

To se netýká jen zdvořilosti, tímto způsobem výchova balí do přijatelného obalu i jiné naše vlastnosti. Naši povahu nezmění, ale tím, že nám vštípí určitý hodnotový žebříček a hlavně v nás vyvolá potřebu stále se mu přizpůsobovat, nutí nás, abychom své nežádoucí vlastnosti trochu krotili (nebo alespoň zastírali) a snažili se chovat tak, abychom obecným normám mravnosti vyhověli.

Některé vlastnosti - jako třeba pravdomluvnost - mají pro společnost význam zcela zásadní. Kdyby si lidé nemohli vzájemně důvěřovat, komunikace by ztratila smysl a každá společnost by se brzy rozpadla. Proto si pravda udržuje svůj absolutní statut, ačkoli musí v praktickém životě často ustupovat například ohleduplnosti. Patří k základům, na kterých společnost stojí a tak ani každodenní selhávání na její výsostnosti nic neubírá.

A takových mravních kategorií, bez nichž by žádné společenství nemohlo fungovat, najdeme více. Protože prostupují všemi civilizacemi a kulturami, jež se v historii člověka vytvořily, jsou brány jako kategorie absolutní.

Ovšem ti, kdo tyto hodnoty v naší mysli etablují, to sami nedělají z nějakých vznešených celospolečenských pohnutek, ale především pro své vlastní blaho. Prostě si přejí mít spořádaný domov a slušné a milé děti a proto se snaží dospět k žádoucí harmonii se svými nejbližšími. Že je to zároveň výchova k potenciální snášenlivosti i s dalšími lidskými kolektivy, už je při tomto úsilí jen jakýsi nezamýšlený efekt - nicméně je to právě ten efekt, kvůli kterému se párová rodina po celou dobu existence současného člověka udržela. (Je ovšem nutno uvést, že všechny společenské zvyklosti a morální zásady, které si ta která společnost vytvářela, byly jako závazné pociťovány vždy jen vůči „našincům“ a ve vztahu k cizím často neplatily, nebo dokonce dostávaly opačný význam - vzpomeňme jen , jak různě je například hodnoceno zabití ve válce a v míru. To je komplikace, kterou asi bylo nutné připomenout, ale blíže se jí zde věnovat nebudeme.)

Vzájemná snášenlivost je ovšem jen určitým předpokladem. Bylo by trochu málo, kdyby lidé dokázali jen pokojně spočívat - vlk s beránkem - vedle sebe. Prubířským kamenem všech výše zmíněných procesů je nikoli jen prostá koexistence, ale až na ní založená schopnost kooperace. Neboť teprve na té se stále znovu prověřuje životnost jednotlivých společenství a funkčnost jimi vytvářených vzorců chování.

Každého z nás už výchovné působení zformovalo tak, že si ani nedokážeme uvědomit, nakolik je spolupráce tvorů nadaných vlastní vůlí nesnadná a nesamozřejmá. Realizace každého záměru totiž vyžaduje vůli jedinou a to znamená, že ve všech případech, kde spolu kooperují dvě individuality, se nutně vždycky podrobuje jedna druhé. Někdy je to naprosto zjevné - to když je na jedné straně rozkaz, kterému se slabší strana volky nevolky musí podrobit, ale totéž se děje v případě, když je něčí záměr přijímán druhou stranou dobrovolně a s vnitřním souhlasem. I zde - ačkoli to není pociťováno - vždy jeden jaksi velí a druhý poslouchá i kdyby šlo třeba jen o tahání pilkou.

Ano, spolupráce je nevyhnutelně založena na principu poslušnosti - tedy na něčem, co všichni bytostně nesnášíme. A přesto nakonec spolupracovat dokážeme, protože existují jisté rafinované způsoby nátlaku, které nám umožní poslouchat, aniž by to příliš zraňovalo naši pýchu. Například nátlak prosazovaný vlídností, domluvou či jinými nenásilnými prostředky přestáváme vnímat jako nátlak a jakkoli nás pokaždé nedokáží přimět ke kooperaci, přece jen nás pro ni příznivě nalaďuje a nedráždí nás k odporu. Rovněž nás neuráží, rozkazují-li nám lidé jaksi předem k tomu stanovení. Takto se naučíme přijímat nejprve rodiče, ale později pak i celou řadu dalších, pro tu kterou situaci kompetentních osob. „Ty mi nemáš co poroučet,“ slyšíme často z dětských hádek a v této obhajobě vlastní suverenity je už zároveň obsaženo uznání skutečnosti, že kdosi jiný takové právo má. Zase to neznamená, že onu kompetentní osobu za všech okolností poslechneme, naprosto podstatné je, že nás její nadřazený statut neuráží. Maminku například neposlechneme často a od jistého věku už vůbec, přesto její právo mluvit do našich věcí zůstává nezpochybnitelné.

Onen zásadní rozpor mezi potřebou obhájit vlastní vůli a nutnosti potlačit ji v zájmu spolupráce lze překlenout i dalším způsobem, a sice tím, že se pro nás cizí vůle jaksi odosobní a vydává se za všeobecně uznávanou zvyklost - naše známé dělá se to, nedělá se to. Tato metoda funguje s nesmírnou účinností, což si paradoxně uvědomujeme až v situacích, kdy se takto prezentované cizí vůli vzepřít chceme a potřebujeme. Najednou zjišťujeme, že vcelku není komu se vzpírat, ale to už je problém jisté konkrétní situace a nikoli systému samotného.

Jistě by se o celé věci dalo uvažovat ještě dál, ale to nejpodstatnější už bylo řečeno. Hlavní problém je v tom, že při poznávání výchovného procesu sledujeme jev, kterým jsme byli sami zformováni, takže za normální a samozřejmé pokládáme to, čeho bylo dosaženo až jistými specifickými prostředky naší výchovy. Není nic samozřejmého na tom, že se můžeme klidně pohybovat mezi zcela neznámými lidmi, že rozumíme abstraktní řeči jejich signálů, že s nimi dokážeme spolupracovat a sdílet určité mravní hodnoty. Teprve když si plně uvědomíme tuto skutečnost, můžeme začít chápat, co se to v procesu výchovy s každým z nás děje.

Nikomu jistě neušlo, že v předchozích kapitolách byla jako vychovatelka zmiňována jen matka a otec se vyskytoval nanejvýš pod souhrnným názvem rodiče. Je to zcela záměrné. Na situacích, kdy se působnost matky a otce překrývá, není nic zajímavého - oba fungují víceméně stejně, právě tak jako třeba babička, teta, nebo kdokoli jiný, komu dají dítě na starost. Otcova úloha začne být zajímavá až tam, kde je jedinečná a jiným způsobem nenahraditelná. O tom si však - po velmi dlouhé oklice - řekneme něco až v příští kapitole.