ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

9. Zbytečná bezradnost

Jedním z rysů 20. století byla i hluboká skepse k budoucnosti rodiny. Zdálo se že postupně přestane existovat, nebo se změní natolik, že se nebude podobat ničemu, co bylo známo dosud. Vznikaly projekty na kolektivní výchovu dětí, tvořily se komuny a jiná netradiční společenství, rozvod se stal běžným jevem a svobodné či osamělé matky rovněž. Dovolávat se rodinných hodnot znamenalo přiřadit se ke zpátečníkům a intelektuálně se znemožnit. Jak víme, dnes se situace mění a rodina dostává ve společnosti opět své čestné místo. Ostudné je, že se tak stalo až pod náporem praxe - musely se projevit smutné výsledky ústavní výchovy a obrovská rizikovost neúplných rodin - aby se vůbec začalo uvažovat o tom, že rodina má možná subtilnější funkce než jen zajišťovat dětem bezpečí a obživu. Jaké jsou to funkce, o tom se moc nevědělo a - nechceme-li se spokojit s obvyklými vágními sentencemi - neví se dodnes. V minulém století se společenské vědy rozrostly o celou řadu specielních oborů, člověk jimi byl nahlédnut ze všech úhlů, byly prozkoumány i ty jeho hlubiny, na něž ani nebyl zvědavý, ale fungování rodiny zůstalo této pátrací vášně ušetřeno. Snad s několika výjimkami, jako je třeba psychoanalýza, jenomže pro tu je rodina institucí natolik neblahou, že má člověk celý život co dělat, aby se z jejího zničujícího vlivu ve zdraví vzpamatoval. Když uvážíme, že další zprávy o rodině pak podávají především ti, co se zabývají rodinami nefungujícími, nemůžeme se divit, že i dnes jsou naše představy o užitečnosti rodiny spíše platonické. Zdůvodnění toho, proč má být člověk vychováván právě v této instituci, zatím chybí, nebo má k přesvědčivosti velmi daleko.

Co si například počít s tvrzením, že dítě má vyrůstat v úplné rodině proto, aby se mohlo s rodičem stejného pohlaví identifikovat a aby si podle rodiče opačného pohlaví namodelovalo představu budoucího partnera? Odpovídá tento výrok alespoň v něčem našim vlastním zkušenostem? Pokud vím, děti se postupně cítí být vším možným od medvídka Pú až po Ramba, od princezny až po odloženou sirotu, obdivují nesčetné idoly, ale rodiče mezi nimi zrovna nefigurují. Dospívající děti se dokonce rodičům podobat přímo odmítají a to se valně nezmění ani v době, kdy zakládají rodinu vlastní. Pamatují si, co se jim doma nelíbilo, pamatují si především to, co se jim nelíbilo a vědomě usilují o to, vychovávat potomky jinak. Přijde ovšem čas, kdy začnou svým rodičům rozumět a někdy se jim i obdivovat, ale to už je na nějaké ztotožňování pozdě, protože vlastní děti jsou nejspíš na odchodu.

Nikde tu nelze shledat důkaz, že by právě rodiče byli pro své děti nepostradatelnými vzory. Jistě, psychologie pracuje s jevy prvoplánově nezřetelnými, ale máme-li uvěřit v nějaký proces, musíme zaznamenat alespoň jeho náznak, když už ne plný důkaz, jinak jde o hypotézu vyrobenou suchou cestou. Z praxe bylo prostě známo, že lidé vyrostlí v neúplných rodinách bývají špatnými rodiči a že se častěji upínají na nevhodné partnery a tak byla tato skutečnost bez hlubšího porozumění opatřena výkladem, který nemá nakonec větší hodnotu než článek víry.

Pro laika je rodina místem, kde jsou děti vychovávány. Odborníci jsou ovšem přesvědčeni, že k něčemu takovému rodiče ještě nedorostli. Poslechneme-li si jakoukoli zasvěcenější debatu na toto téma, s údivem zjistíme, že rodina není s to tak závažný úkol plnit a že jakýkoli výchovný problém je v první řadě způsoben tím, že rodiče dělají něco (ale nejčastěji všechno) špatně. Školské projekty jsou budovány na předpokladu, že teprve tam se může dostat dětem plného mravního vědomí, děti jsou vybízeny, aby se svými rodiči probíraly a posuzovaly správnost výchovných postupů, běžně se předpokládá, že rodiče bývají svým dětem příkladem spíše špatným. Pokud příslušné vědní discipliny shlédnou na běžně používané výchovné metody, vesměs je rozcupují a zavrhnou jako škodlivé a hned také doporučí něco, co se v rodinách normálně nedělá. Potíž ovšem je, že tyto alternativní postupy jsou v praxi zpravidla nepoužitelné. Svědomití rodiče, přístupní odborným radám, jsou už z čistě provozních důvodů nuceni od nich nakonec upustit a vychovávat své děti postaru - ovšem s deprimujícím pocitem, že co činí, špatně činí.

Dnešní výchovné poučky byly vypracovány odborníky nikoli na normálně fungující rodinu, ale na její patologické odchylky a jsou volky nevolky schvalovány laiky udolanými jejich argumentací. Jako příklad nám může posloužit názor na tak běžný výchovný prostředek, jakým je pohlavek. Nechejte o něm chvíli diskutovat pár sociálních pracovníků a pediatrů, kteří viděli do krve ztlučená nemluvňata a přiberte k tomu laiky, jimž vzpomínky na vlastní utržené pohlavky pochopitelně nejsou příjemné a kteří je dnes svým dětem také nerozdávají s žádným nadšením a odsudek jednoho tradičního způsobu výchovy bude neodvratný. Pokud jste rodič, pohlavků se zřejmě nevzdáte, ale přiznat se k tomu, nebo to dokonce obhajovat, chce dnes velkou odvahu.

Problém je v tom, že obhájit se nedá takřka žádný prvek běžné výchovné praxe. Její nutnou součástí je donucení, záležitost už v samé podstatě nepříjemná, nedemokratická a snad i antihumánní. Registrujeme-li pouze tuto součást (a nemáme-li navíc jasno, jak celý proces funguje), je naprosto logické, že jsme velmi nakloněni kterýkoli z dílčích prvků eliminovat v naději, že se tím celý výchovný proces zlepší.

Osobní zkušenost tomu jen přitakává. Každý z nás si odnesl z dětství pár ošklivých zážitků (zakazovali nám o co jsme moc stáli, zbytečně na nás křičeli, nutili nás dělat, do čeho se nám nechtělo), mnohé z těchto příhod byly nesporně důsledkem výchovného selhání (schytali jsme něco jen omylem nebo jen proto, že rodiče byli vzteklí), takže není divu, že si více slibujeme od metod, při nichž se podobné věci nemohou stát. Výsledek je ovšem problematický. To, co nám nakonec po odbourání všech nepříjemností zbude (pochvala, povzbuzování, rozumné vysvětlení, chápavé rozmluvy, projevy lásky ) je sice úžasné, jak brzy zjistíme, bez dalšího v praxi nepoužitelné. To bychom museli mít k dispozici děti už vychované, nebo by nám musela být veškerá jejich činnost lhostejná. Takže nakonec se nejspíše zase vrátíme k tradičním metodám s tristním vědomím, že ideály nejsou bohužel pro nás.

Je však taková rezignace nutná? Kdybychom se na člověka dokázali podívat jako na kteréhokoli jiného savce, mohli bychom si problém nastolit jinak. Proč byl vlastně během vývoje postaven vztah rodičů a dětí na tak mocnou emocionální základnu? Proč jsou děti tak silně vázány právě na rodiče? Co když je to právě z toho důvodu, že se během jejich soužití uskutečňují procedury krajně nepříjemné? U rodičů je to zřejmé - ti si musí kvůli dětem odpírat kdeco, od klidu a spánku až po materiální potřeby - ale netýká se totéž i opačné strany? Výchova je často velmi nepohodlná, ale může být vůbec jiná? Odstraníme-li z ní všechno, co nám na ní vadí, bude to ještě výchova? Právě z toho, že ji mohou úspěšně vykonávat pouze osoby, na nichž dítě citově visí, můžeme paradoxně soudit, že to pro ně je - a má být - záležitost dost krušná.

Přehlédneme-li dosavadní pedagogické teorie zjistíme, že by se daly rozdělit zhruba do dvou směrů. Jeden vychází z toho, že člověk se rodí jako sobecké a amorální zvířátko a je nutné dodat mu výchovou jisté mravní dimenze, druhý proud naopak hlásá, že lidská přirozenost je od původu dobrá a následnou výchovou se nezbytně jen deformuje. Dá se říci, že praxe tradiční rodiny se vždy řídila názorem prvním, moderní výchovné směry naopak často zaujímají vůči jednotlivým prvkům tradiční výchovy silně kritické stanovisko a tím, že se z výchovného procesu snaží vyeliminovat jakékoli donucení, stavějí se na pozice směru druhého. Přirozeně, vždyť v denním styku rodičů s dětmi lze jen vzácně objevit něco, co by se přímo dalo chápat jako rodičovská láska či pedagogický um - je to jen nekonečný sled planých řečí, zbytečných příkazů a malicherných sporů. Není divu, že nikoho ani nenapadlo hledat v těchto trivialitách nějaký závažný smysl a že cílem všech dosavadních reforem byla snaha některé zvyklosti vymýtit a pozvednout jednání rodičů na trochu uspokojivější úroveň.

Jak si lze domyslet, my se budeme silně zajímat právě o ty triviality. V předchozích kapitolách jsme se pokusili ukázat, kolik lidských zvyklostí vzniklo jako podpora právě tohoto typu rodiny a logicky nám z toho vyplývá, že to byla i podpora právě tohoto způsobu výchovy. Až si probereme některé z těch běžných situací, jež každý z domova důvěrně zná, zjistíme možná, že o metody netřeba se příliš starat a že se nám zdají nemožné jen proto, že správně nechápeme jejich smysl.

V prvním dílu této práce jsme si povšimli skutečnosti, že v průběhu hominizace se lidská matka od dítěte oddálila a že byl jejich vzájemný čistě tělesný kontakt částečně nahrazen řadou kontaktů dalších, hlavně zvukových. Potřebovali jsme obrátit pozornost hlavně na význam onoho oddálení a příliš už nás nezajímal fakt, že oba zúčastnění zůstali i po této změně k sobě připoutáni těsnějšími pouty, než jaká se mohla vytvořit ve vztahu k ostatním. Je to méně nápadné než ono trvalé objetí opičí matky a mláděte a například v prostředí domova, který pro dítě představuje cosi jako velkou náruč, i hůře pozorovatelné ale na všech místech, kde se matka s dítětem pohybují v cizím prostředí, se dá tato vzájemná připoutanost dobře vysledovat. Díváme-li se třeba na autobusové zastávce na čekající maminky s dvou až tříletými dětmi a všimneme-li si všech kontaktů, které se mezi nimi za tu dobu uskuteční - pohledů, doteků, otázek a odpovědí, hrábnutí do vlásků, urovnání punčošky atd...zjistíme, že jsou takřka nepřetržité. Kdybychom si je mohli zviditelnit do grafické podoby, dostali bychom něco jako obraz společného krevního oběhu. Když se maminka poněkud vzdálí, dítě viditelně zneklidní a když ji dokonce zakryjí ostatní lidé, je to hotové neštěstí.

Tento modifikovaný pozůstatek těsného opičího objetí sebou nevyhnutelně nese skutečnost, že lidská matka je nucena takřka všechny své činnosti vykonávat někde v blízkosti svého dítěte. Nebudeme si na tomto místě všímat , jaké omezení to přináší jí, víc nás teď zajímá, co tato situace znamená pro dítě. Tedy - nic příjemného. Nemůže si dělat co by si přálo, musí se chtě nechtě přizpůsobovat povinnostem, jimž nerozumí, jež ho vcelku nezajímají a při nichž velmi dlouho leda překáží. Kdyby šlo o tvora stejně opatrného, poslušného a soběstačného jako bývají jiná mláďata, nebyl by to možná problém, ale dítě je mládětem velmi výjimečným. Na jedné straně je velice dlouho neschopné postarat se o svou bezpečnost a alespoň některé své potřeby, na druhé straně je nesmírně zvídavé, podnikavé a také stále připravené prosazovat si svoje představy. Aby bylo možné vedle takového tvora vůbec zastat příslušné penzum práce, je nutné neustále ho vláčet sem a tam, ledacos mu nařizovat a zakazovat a vůbec dělat všechno, co už tak mají maminky ve zvyku. Jisté rysy výchovy jsou tedy dány už samotnými vlastnostmi obou zúčastněných a podmínkami v nichž se odbývá.

Během historie člověka se změnilo nesmírně mnoho věcí, ale tahle základní situace zůstávala stále stejná. Matčina výchova byla vždycky jen jakýmsi vedlejším pracovním úvazkem, který se průběžně realizoval během sběru plodů a vydělávání kůží, při okopávání pole a spřádání vlny, nebo nakonec mezi úklidem a vařením. Za těchto okolností vlastně nikdy nebylo dost času zaobírat se jenom samotným dítětem a naopak to přinášelo nutnost stále na něm vyžadovat, aby se matce přizpůsobovalo. Tomuto údělu mohly uniknout jen děti z privilegovaných rodin, jejichž matky přesunuly veškeré své pracovní povinnosti na služebnictvo. Jenomže v takových rodinách byla podřízeným osobám přenechána i samotná péče o dítě, takže uvažovat v této souvislosti o nějaké rodinné výchově nemá ani smysl. Všimněme si jen, že ačkoli se mohly tyto nájemné síly věnovat dítěti neskonale intenzivněji než kterákoli průměrná matka a více se přizpůsobovat jeho potřebám, žádný zvýšený efekt taková péče nepřinášela.

Dá se tedy říci, že už pouhým setrváváním po boku matky byly děti předurčeny k tomu, aby se s nimi manipulovalo bezohledněji než s kterýmkoli jiným mládětem. Další takovou determinantou se stala samotná jejich inteligence. Kdyby nebyly tak dychtivé po nových podnětech, tak vynalézavé a neúnavné, nebylo by prostě třeba je stále hlídat, okřikovat a preventivně jim vyhrožovat. Inteligence sebou nezbytně nese i schopnost udělat si vlastní názor, odhalit slabosti protivníka a zajistit si dosažitelné výhody. Po této stránce se dítě vyvíjí nesmírně rychle a pro dospělé, kteří mají na starost jeho sociabilitu, je už v prvních letech svého života rovnocenným protihráčem.

Kolem třetího roku zvolna mizí oboustranná potřeba stálých tělesných kontaktů a začne se více uplatňovat řeč, což je také kontakt, ale neskonale srozumitelnější, takže se dá snadno postřehnout jeho případný donucovací charakter. Citlivé duše, kterým zatím nijak nevadilo, že matka na příklad několikrát za den dítě k jeho naprosté nelibosti svlékne a oblékne, se najednou začnou pozastavovat nad tím, že značná část jejích rozmluv s dítětem má formu rozkazů a zákazů. Jdi si hrát - nehraj si pořád - pojď sem - nepleť se mi tu - přestaň skákat - nestůj jak dřevo - ukliď si hračky - umyj se - mlč už - to je jen nepatrný zlomek pokynů, jimiž matka během dne svého potomka oblaží. A dělají to všechny. Některé to sice zvládají ručkou hedvábnou, jiné mají způsoby spíše šikovatelské, ale bez drezúry se neobejde žádná. A dítě to přijímá. Jakkoli neochotně, ale přijímá.

Neberme to jako samozřejmost, protože právo výchovy nepřiznává dítě jen tak ledaskomu. Poslechnout musí pochopitelně každého, ale vnější podrobení neznamená ještě souhlas. Tady se můžeme opřít už o vlastní zkušenost a vybavit si, jak byl náš postoj k různým dospělým v tomto smyslu rozdílný. Když nás pokáral ten nesprávný (nejspíš asi cizí) člověk, zasáhlo nás to třeba citelněji, ale zároveň se v nás zmáhal jakýsi pohoršený nesouhlas - co jemu je proboha do toho? Když se nám podařilo za takových okolností samozvance ošidit, udělali jsme to nejen bez výčitek svědomí, ale dokonce i s pocitem jakéhosi morálního zadostiučinění. Naproti tomu maminčiným požadavkům jsme se často vzpírali, ale nikdy jsme nepochybovali o tom, že má plné právo je vymáhat.

Je tady zřejmé, že i když matka průběžně svěřuje své dítě ještě dalším osobám, okruh těch, kdo ji mohou opravdu odpovídajícím způsobem zastoupit, je nutně jen omezený. Nejspíš k nim budou patřit všechny ty příbuzné a známé, s kterými je dítě sžité a jejichž pokyny vnímá jako samozřejmost.

Jen jaksi doplňkově to bývají muži. Jednak proto, že domácí záležitosti nejsou jejich doménou, ale hlavně proto, že necítí potřebu stále se dítětem zaobírat. Jejich přístup k dětem je odlišný. Po věcné stránce mohou mateřskou osobu kvalitně zastupovat, ale s oním neustálým mateřským usměrňováním se u nich nesetkáváme. Je jisté, že tento mužský přístup k výchově nám připadá osvícenější a jaksi velkorysejší, takže není divu, když se setkáváme se snahami prosadit ho i do chování matek. Ano, žena s podobným nadhledem bývá osobně sympatičtější (jak dětem, tak i přihlížejícím), ale to ještě nic nevypovídá o tom, jak jsou tyto způsoby vyhovující z hlediska čistě mateřské funkce.

Na typicky ženském přístupu k dětem je pro přihlížejícího deprimující především jeho přízemní úroveň. Většina konverzace se pravidelně točí jen kolem mytí, oblékání, úklidu, způsobů při jídle a to rozhodně nejsou témata, jež by mohla duchovněji založeného člověka k čemukoli řádnému inspirovat. Nebo snad ano? Podívejme se, co k tomu podotýká klasik:

„Máte mnoho učených, velmi učených lidí, ale žádný z nich nemá ruce řádně umyty“ pravil jistý Francouz k nám a o nás a vyznačil slovy těmito obrovský rozdíl mezi vzdělaností a civilizací" - píše Jan Neruda ve Skromných myšlénkách a pokračuje -,,co se mě týče, civilizaci dal bych vždy přednost. Vzdělanost pravá sahá příliš hluboko, jest a zůstane vždy jen předností nevydělávajících, světu napolo odcizených jednotlivců, civilizován ale může být národ celý."

Nuže, co se maminek týče, rovněž dávají přednost civilizaci a vedou v tomto směru zápas skutečně heroický. Nejenom, že nás musí všechny tyto věci naučit, ale ještě jsou nuceny je stále znovu na nás vymáhat, protože jsme příliš líní, než aby se nám do nich chtělo. Nemohou za to, že ona úctyhodná stavba civilizace je tvořena i takovými drobnostmi jako jsou vyčištěné boty a takovými pošetilostmi jako je správné držení příboru. Naopak, je to právě bezvýznamnost těchto jednotlivostí, co úsilí maminek neobyčejně komplikuje, protože už malé dítě rozpozná, jak jsou neobhajitelné. Vyňaty z kontextu a prozkoumány kritickým okem, působí často jako hotové nesmysly. Proč by například nemohl člověk při jídle mlaskat? Zdraví to neškodí, mravní či intelektuální úroveň to také nesnižuje a v některých společnostech to naopak patří k bontónu. Za těchto okolností se každé vymáhání slušných způsobů snadno jeví jako úplná malichernost.

A jiné to není ani s těmi příkazy a požadavky, ve kterých lze nalézt jakési racionální jádro. Například mytí zřejmě člověku prospívá, ale musí se to dělat pořád? A právě teď? Samozřejmě že nemusí - o tom se ostatně přesvědčujeme pokaždé, když se nám podaří maminčinu bdělému oku uniknout. Nic se nestane. A kdybychom žili v jiné společnosti, třeba bychom se nemuseli mýt vůbec. Na způsobu výchovy by to ovšem nic nezměnilo, protože by nás nejspíš proháněli zase kvůli jiným věcem.

Takže způsob, jakým jsou nám civilizační zvyklosti vpravovány do hlav, je do jisté míry dán už tím, že jako jednotlivosti jsou racionálně nezdůvodnitelné a jediným jejich ospravedlněním často může být jen chabý argument, že se to tak v naší společnosti dělá a nebo naopak nedělá. Jak víme, v minulosti s tím rodiče při výchově vystačili a své civilizační výdobytky před kritickými výhradami svých bystrých a líných potomků úspěšně obhájili. I dnešní rodiče se o to stále snaží, ale bez všeobecné společenské podpory to mají neskonale těžší. Poté, co některé osvědčené zvyklosti ztratily při moderním způsobu života platnost, došlo k jistému rozkolísání celé hodnotové soustavy a námitky, které byly dříve vznášeny proti různým zvyklostem jen vzpurnými potomky, dostaly prostor i v relevantních společenských ideologiích. Je jistě jen otázka času, kdy i v širším povědomí získá argument „dělá se to, nedělá se to“ opět svou ztracenou legitimitu a jistě by k tomu došlo i v případě, že by smysl daných zvyklostí zůstal i nadále nejasný. My se nicméně o jejich objasnění v příštích kapitolách pokusíme, aby ten každodenní zápas s hodnotovým relativizmem nezůstával stále jenom na rodičích.