ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

8. Sňatky z rozumu

V moderní společnosti si už po několik generací vybírá své životní partnery každý sám a když se v jiných částech světa náhodou setká s lidmi, jimž sňatek ještě sjednávají rodiče, naplňuje ho to soucitem a také údivem, že si takové znásilňování osobní svobody vůbec může někdo nechat líbit. Ve skutečnosti moderní člověk o této sňatkové zvyklosti v podstatě nic pořádného neví a jeho představy jsou vesměs utvářeny jen podle kriticky naladěných starších spisovatelů, pro něž byl osud dětí bezohledně prodávaných za majetek, tématem obzvlášť oblíbeným.

Pravda je taková, že ani ty minulé, ani ty současné adepty sjednávaných sňatků nemusíme příliš litovat, nebyli zdaleka tak bezmocní, jak by se nám dnes zdálo. Jednak mívali rodiče ve všech dobách své děti rádi a záleželo jim na jejich štěstí víc než komukoli jinému. Také neměli možnost neustále je hlídat a museli se čas od času smířit s nevyhnutelností - když dcerka touží po lásce, jí otec marně bránit chce - jak se zpívá v jedné francouzské písničce.Veřejné mínění sice vyžadovalo od dětí poslušnost, ale to samé veřejné mínění naopak krotilo případnou bezohlednost rodičů. Láska mívala své sympatizanty za všech dob.

Čistě majetkové důvody se mohly vyskytovat tam, kde nějaký podstatný majetek vůbec byl. Bohatství naprosté většiny lidí spočívalo právě jen v jejich schopnosti vydobýt si den co den svůj potřebný díl obživy. Nicméně i nepatrné majetkové rozdíly vytvářely v tehdejší společnosti silné sociální předsudky, které ovšem nebyly žádným výhradním atributem dospělých. Formovaly se už od dětství a je pravděpodobné, že opovrhoval-li sedlák chalupníkem, sdílely jeho děti tento postoj s ním. Znamenalo to, že láska mezi příslušníky různých společenských úrovní asi nebyla jevem příliš častým.

A pokud jde o nenaplněnou lásku - nuže ani my dnes nemůžeme mít každého, kdo se nám líbí, dostaneme právě jen toho, kdo o nás stojí. Za těchto okolností je zřejmě každému souzeno prodělat si nějaké to milostné trápení a to bolí stejně, ať za ně může kdokoli. Vezmeme-li všechny tyto věci v úvahu, můžeme se začít dívat na minulost střízlivěji.

Od tradiční sňatkové praxe se ustoupilo nikoli proto, že by snad lidé osvíceně pochopili nezadatelná práva mládeže a začali se chovat civilizovaněji, ale z toho důvodu, že dobrý a osvědčený způsob uzavírání sňatků přestal být v moderní společnosti realizovatelný. Zvyklost totiž měla svůj smysl jen v předindustriálních společnostech, uspořádaných do malých přehledných celků - vesnic, městských čtvrtí, sociálních skupin - kde se lidé navzájem znali, pracovali v blízkosti domova a prakticky se nestěhovali. Zde měli rodiče o vrstevnících svých dětí velmi dobrý přehled a mohli odmalička hodnotit i jejich možnou způsobilost pro případné manželství. A jako zralí lidé ji zřejmě dokázali posoudit uvážlivěji než jejich zamilované děti, už proto že věděli, že láska přichází a odchází, ale manželství musí vydržet.

Změna (alespoň u nás ) nastala už koncem l8. století, kdy s počínající industrializací začal přesun rozrůstajícího se obyvatelstva z venkova do měst. Lidé se začali více stěhovat, jezdit za prací, nalézali uplatnění v nových profesích, dostupnější vzdělání umožnilo i častější sociální vzestup. To všechno začalo rodičovskou intervenci vyřazovat přirozenou cestou ze hry. Jak mohla třeba babička Magdaléna Novotná ovlivňovat volbu svých dcer, když je už v mládí poslala vydělávat si službou ve Vídni? Kde měl sedlák vybírat nevěstu synkovi, kterého nechal vystudovat na doktora? Celá společnost se měnila tak, že výběr životních partnerů se už jen z čiré nutnosti stával záležitostí zcela osobní.

Jedna všeobecně rozšířená zvyklost tím zanikla a nemůže být již žádným vědomým úsilím znovu uvedena v život. Důvod by bylo možné vyjádřit lapidárně: rodičům se již nedostává těch informací, díky jimž mohli v minulosti posuzovat volbu životního partnera nejkvalifikovaněji.

Co z výše uvedených skutečností vyplývá? Nic menšího, než že naše dnešní svoboda volby není žádnou vymožeností, žádnou ideální metou, ale právě jen stavem vyvolaným specifickými změnami společnosti, který by se samovolně etabloval i v případě, že by žádné pokrokové síly neusilovaly o jeho prosazení. Dokonce lze říci, že kritické hlasy na adresu tradiční sňatkové zvyklosti by nemohly mít valný ohlas, kdyby nešlo o zvyklost už přežilou a odcházející.

To bylo ovšem z perspektivy l9. století ještě nerozpoznatelné a to hned z několika důvodů. Jednoho si musíme povšimnout obzvlášť bedlivě, neboť v oblasti společenských věd se tato komplikace objevuje dosti často. Už jsme se o ní zmiňovali, ale bude užitečné si ji oživit.

Jde o to, že dostupné prameny o společenských jevech jsou zpravidla zcela nereprezentativní. Zachycují takřka výhradně poměry těch vrstev, které svým postavením - bohatstvím,vzděláním či povoláním - tvořily v té které společnosti vždy jakousi výlučnou menšinu. Vždycky jsme v situaci, že postoje úzké skupiny lidí jsou široce zdokumentovány, zatímco většinová část společnosti jakoby neexistovala.

Náš problém je v tom, že zvyklosti oné zdokumentované skupiny se často vymykaly obvyklým normám, což je v případě, že potřebujeme osvětlit právě smysl a funkci těchto norem, překážka dosti závažná. Hodnotu rodinné výchovy lze na příklad těžko vypátrat tam, kde byly děti svěřovány námezdným silám, námluvní obřad nemůžeme objevit v prostředí, ve kterém dívky neměly vůbec žádnou volnost a tak bychom mohli pokračovat ad libitum.

Když z těchto vrstev zaznívala případná kritika společenských zvyklostí, nemohla přirozeně vyvolat nějakou širší odezvu. Teprve s tím, jak se měnila společenská situace, jak slábl vliv privilegovaných rodin a institucí a zvedala se celková úroveň obyvatelstva, začala se týkat většího počtu lidí. A tehdy se výše zmíněná nereprezentativnost dostupných svědectví projevila velmi neblaze. Stávalo se totiž, že osvícení kritici bojovali proti jevům, které byly stejně už na ústupu, stavěli se proti zlořádům, kterými naprostá většina společnosti nikdy netrpěla, kritizovali zvyklosti, které znali právě jen v té deformované podobě, jakou jim vtiskly vyšší vrstvy.

Nelze to nikomu zazlívat, protože vývoj, tak jak probíhal, nebyl a nemohl být současníkům dostatečně srozumitelný. Vzpomínali jsme tu na příklad babičku Magdalénu Novotnou, jejíž dcery uzavřely sňatek už bez matčiny asistence. Vnučka Barunka však byla zase provdána postaru, podle vůle rodičů. Rodina se totiž mezitím pozvedla na vyšší společenskou příčku, jež sice pro ženu znamenala lepší životní úroveň, ale zároveň i její naprostou existenční závislost, nejprve na rodičích a potom na manželovi. Takto se často střetávaly různé protichůdné tendence a jistě nebylo snadné rozpoznat, která je ta, jíž patří budoucnost.

Tím se ovšem stalo, že reformátoři často bojovali proti zvyklostem, jimž vzhledem ke všem těmto okolnostem fakticky nemohli porozumět. To jistě nevadilo v případech, kdy pomáhali pohřbívat zvyklost, která už beztak sama skomírala (jako třeba při sjednávaných sňatcích), ale byly tu bohužel i zvyklosti další, jež obyčejným lidem užitečně sloužily a jen z pouhého nepochopení byly odmítnuty jako náboženské předsudky či přežitky minulosti. Tím sice v obecném povědomí neztratily zcela svou platnost, ale rozhodně pozbyly potřebné oficiální podpory. A přirozeně už nikoho ani nenapadne hlouběji zkoumat, čemu vlastně sloužily.

Snad se nám to názorně osvětlí na rozboru jedné konkrétní zvyklosti (nebo spíše souboru zvyklostí), která je už v dnešní době oficiálně naprosto neobhajitelná, ale stojí za pozornost už proto, že provázela lidstvo snad po celou dobu jeho existence a v našich myslích se stále jakýmsi ponorným způsobem uchovává. Jedná se o chování spojené se zvláštním statutem panenského stavu, který měl obrovský význam nejen v mnoha kultovních představách, ale byl také obecně ctěn i v civilním životě. Od dívky se vyžadovalo, aby se chovala nenápadně a zdrženlivě, tak jak se o tom zpívá v lidových písničkách - jen ta panna je poctivá, co se mládencům vyhýbá a když se vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Ostatní členové společnosti pak byli povinni její předpokládanou nevinnost naprosto respektovat, nebylo dovoleno s ní příliš volně mluvit, měla právo na ochranu jak ze strany rodičů, tak i ze strany celé společnosti, dotěrnost mužů byla pokládána za urážku, znásilnění panny byl zločin a hlavně těžký hřích. Jaký mělo toto chování účel?

Ti, kdo ho podrobili kritice, v něm spatřovali pouze snahu zajistit budoucímu manželovi legitimní potomstvo. Jistěže tomu tak bylo, ale jen jaksi prvoplánově. Jak jsme si ukázali, další možný užitek přinášela panenská zdráhavost rovněž při odbourávání zábran v námluvním obřadu, jenže ani to ještě nebude ta hlavní stopa, neboť se tím nevysvětluje, proč se měla dívka chovat zdrženlivě nejen ke svému mládenci, ale i k ostatním.

Jenže v těch ostatních lidech asi právě bude ten problém: dívka zdaleka nepřitahovala jen svého vyvoleného, ale i ty, o které nestála. Představíme-li si životní praxi obyčejných lidí, pak pochopíme, že jejich dcery byly vlastně dost zranitelné. Nemohly být dostatečně střeženy, musely se s ostatními účastnit všech tehdejších existenčních činností a při tom se nutně dostávaly i do situací, kdy nebyly chráněny ničím jiným než právě určitými všeobecně uznávanými pravidly. Předpokládané panenství jim v tradiční společnosti zaručovalo nedotknutelnost.

Ale ani to stále ještě nebylo na celé záležitosti to hlavní. Ochrana dívek před dotěrností mužů byla sice věcí důležitou, ale v tomto ohledu musela být nějak zajišťována i bezpečnost ostatních žen. Proč byl kladen důraz právě jen na nedotknutelnost dívek?

Kupodivu proto, že byly nejen zranitelné, ale zároveň i nebezpečné. Společnost před nimi musela chránit to, co pro ni bylo nejcennější a sice stabilitu stávajících rodin. Dnes jsou svobodná děvčata obávanou a reálnou hrozbou pro manželské svazky, protože chybí příslušné chování, jež by bránilo ženatým mužům něco si s nimi začít.

Svádět tento stav jen na samotná děvčata, by bylo krajně nespravedlivé. Uvědomíme-li si, jakým způsobem vnímá mladý člověk okolní svět, jak nerealisticky hodnotí společenské dvoření, jakou závažnost připisuje obligátnímu laškování dospělých, nemůžeme se divit, že se mladá dívka cítí zájmem starších mužů nesmírně polichocena a že je okouzlena jejich sebejistotou daleko snadněji než námluvám svých ještě neotesaných vrstevníků. Nějaké výčitky svědomí, že svým vztahem možná ničí hotové manželství, od ní nemůžeme dost dobře čekat, neboť to, co cítí, je přece láska a to, co ničí, je bezcenný svazek, ze kterého již láska dávno vyprchala. Těžko ji soudit či přivádět k rozumu, trpí - jako ostatně všichni mladí lidé - jakousi sníženou sociální příčetností.

Něco takového se dříve nemohlo stát, ačkoli lidé měli tenkrát stejné slabosti jako dnes. Vždycky měli muži mimomanželské choutky, vždycky se jim líbila mladá děvčata, vždycky bylo snadné poplést mladé holce hlavu, ale zvláštní statut svobodných dívek pomáhal likvidovat tyto nebezpečné okolnosti dřív, než mohl nastat jejich fatální souběh.

V moderní době byl požadavek na zdrženlivé chování dívek odmítán hlavně jako prvek diskriminace, který měl dívkám bránit ve společenském uplatnění. Při pohledu na vyšší vrstvy mohl takový dojem skutečně vzniknout, jenže tam se stala nesmyslnou posunčinou už samotná zvyklost. Dívky z lepších rodin nepotřebovalyhrát nevědomost, protože nevědomé skutečně byly, nepotřebovaly demonstrovat svou ctnost, protože stejně neměly příležitost o ni přijít. V jejich případě byla celá konvence dokonale samoúčelná jako dvorská etiketa. Ale v prostředí, kde se obě pohlaví neustále setkávala při obstarávání denní obživy, bylo vytvoření odpovídajících pravidel chování naprostou nutností a plnilo tam nesmírně důležité funkce. Kdyby společenští reformátoři byli ochotni dohlédnout trochu níže, než jen na své bezprostřední okolí, museli by poznat, že zdrženlivé chování dívek s jejich společenským uplatněním nekoliduje, spíše naopak. Ve stejném čase, kdy se v publikacích rozbíhal boj za ženskou rovnoprávnost, vydávaly se panenky, co sedávaly v koutě, přes Atlantik a osidlovaly po boku mužů nový kontinent. Bez soustavy zvyklostí, proti nimž byl právě veden útok, by se něčeho takového odvážit nemohly.

V oné době začal být oficiální názor společnosti ve stále větší míře určován příslušníky pokrokové inteligence, kteří v touze osvobodit člověka od všech zotročujících pout, nezůstali jen u kritiky nepochopených zvyklostí, ale nastolili také nový ideál manželství. Napříště to měl být svazek, jehož jediným oprávněním je láska a vzájemné porozumění. Tvůrci tohoto ideálu byli přesvědčeni, že podaří-li se člověku najít k sobě toho pravého, pak harmonické soužití je tím jaksi automaticky zajištěno. Děti byly možnou, leč nikoli zcela nezbytnou součástí tohoto svazku a nikdo si příliš nepřipouštěl myšlenku, že by snad instituce manželství měla sloužit v prvé řadě jejich prospěchu. Prioritou se stalo samo manželství (ale posléze to už nemuselo být ani manželství) a rodina jakoby ustoupila do pozadí. Všechny požadavky, které dosud byly v zájmu dětí na manžele kladeny - schopnost a ochota rodinu materiálně zabezpečit, udržet ji i po ochladnutí vzájemných citů, obětovat jí některé své touhy a ambice - to všechno bylo odmítnuto jako výraz měšťácké či klerikální zpozdilosti. (Ve skutečnosti moderní vize narážely spíš na nepochopení „zdola“, ale tomu reformátoři, zvyklí pozvedat zaostalý lid k vyšším metám, pochopitelně nevěnovali pozornost.)

Je naprosto jisté, že propagované moderní zásady se v žádné dřívější společnosti nemohly prosadit, ačkoli touha po ideálních manželských svazcích se objevovala v lidové i umělé slovesnosti snad odjakživa. Udělat cíl z manželství samotného totiž znamená zbavit je těch jeho funkcí, kvůli kterým vlastně vzniklo a bez nichž by vůbec nemuselo existovat. Blaho manželských partnerů je z hlediska budoucnosti irelevantní, započítává se jen jejich schopnost vytvořit odpovídající prostředí pro rozvoj další generace.

Společnost, která by se soustředila na zajišťování prospěchu svých dospělých členů a pomíjela by při tom zájmy jejich dětí, by prostě v minulosti nemohla dlouho přežít. Nemohla by tak fungovat ani společnost moderní, kdyby tu nedošlo ještě k souběhu dalších okolností. Především to poprvé byla společnost celkově bohatá, žijící pod stále menším existenčním tlakem, který si - málo platné- vždycky nakonec vynutí své. Dále to byla společnost, která dovolovala (a nakonec i vyžadovala) přesunutí některých povinností a závazků z jedince na různé instituce, především na stále bohatší stát. Neblahé důsledky špatného fungování rodiny tím pádem nebyly dobře postřehnutelné, protože po fyzické a vzdělanostní stránce bylo o děti postaráno jako nikdy předtím. To jsou důvody, proč nerealistické vize reformátorů mohly tentokrát překročit rámec knih a po relativně dlouhou dobu působit i na širší veřejnost.

Ale ani v tomto případě se nestaly zásadami všeobecně uplatňovanými v praxi. Byly sice přijaty jako oficiální názor společnosti - všichni, kdo jsou oprávněni se k dané problematice vyjadřovat, se k nim hlásí - ale v normálním životě nabyly s to se plně prosadit. Byla tu již řeč o některých velmi nemoderních postojích, na nichž lidé přes veškerou osvětu tvrdošíjně setrvávají - o nechuti rodičů poučovat své děti o sexu, o jejich snaze držet mládež co nejdéle na uzdě - a na nich je zřejmé, že jisté prvky lidského chování mají dost velkou odolnost, aby přečkaly všechny krásné nápady vymyšlené od psacího stolu.

Problém je v tom, že dnešní oficiální představy o fungování manželství a rodiny jsou tvořeny směsicí zásad vzájemně si odporujících, což někdy vytváří situace naprosto neřešitelné. Tomu se vyhnuli jen ti z reformátorů, kteří předpokládali, že rodina jako instituce není nutná a přestane existovat. Lidé méně extrémističtí se spoléhali na to, že bude-li mít každý možnost rozumně si vybrat partnera, není třeba dělat si s dalším soužitím už žádné starosti. Nemohli tušit, že dřívější manželství zdaleka nebyla udržována jen hrozbou sankcí či existenční tísní, ale že byla ještě podpírána propojenou soustavou zvyklostí, které lidem pomáhaly tam, kde nestačily individuální rozum či vůle. Protože šlo často o zvyklosti vskutku podivné, jejich souvislost s manželstvím byla navíc nezřetelná, byly jako neužitečné deklarativně odmítnuty. Přitom v nás - jako na zapřenou - stále žijí asi v tom smyslu, že se nám určité chování prostě líbí a jiné zase nikoli. V praxi se pak s dost špatným svědomím často řídíme tím, co skutečně cítíme a ne tím, o čem se nám říká, že bychom jako moderní a vzdělaní lidé cítit měli. I moderní společnost přirozeně potřebuje, aby rodiče nemuseli mít obavu o své dcery, i ona má zájem na tom, aby manželství byla stabilní, ale nikdy se vlastně nepokoušela prozkoumat mechanizmy, jež takovému stavu napomáhají. V poslední době se ozývá volání po návratu k tradičním hodnotám, aniž se vůbec ví, co tyto hodnoty znamenají a jakým způsobem se vytvářejí. Předchozí kapitoly měly ukázat, že jejich účel není snadné postihnout a že se často skládají z prvků, jež se na první pohled jeví jako dokonale neužitečné, ale ve skutečnosti svůj smysl mají.

Už z toho mála, co jsme zatím probrali, může být zřejmé, že konečným cílem a měřítkem úspěšnosti jednotlivých vzorců chování bylo vždy zformování a fungování stabilní párové rodiny. Proč má mít základní společenská jednotka právě takovou podobu a čím byl tento způsob uspořádání pro lidstvo tak cenný, že jej nejprve vytvořilo a pak uchovávalo po celou dobu své existence v těch nejrůznějších společenských podmínkách a proměnách, to lze pochopit jen tehdy, až bude jasné, jaký proces se v kruhu rodiny vlastně uskutečňuje. Opusťme tedy na pár kapitol tématiku manželství a podívejme se zblízka na problematiku rodinné výchovy.