ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

7. Námluvy u ptáků a u lidí

Eliminace sexuálního chování z okruhu rodiny a jeho zašifrovaná podoba, srozumitelná pouze dospělým, vedla k tomu, že se život člověka rozdělil do tří fází, pro chápání sexuality zcela odlišných. Dítě má o sexualitě představy silně zmatené a vnímá ji jako neslušnost. Během dalšího, velmi významného údobí dospívání musí toto vnímání od základu změnit a na úspěšnosti této proměny pak záleží, jaký postoj zaujme k sexualitě v dospělosti.

Povšimněme si krátce nejprve fáze první. Ten, kdo dokáže své vzpomínky přesněji časově zařadit, si může uvědomit, že k jisté výrazné proměně dochází už během dětství. Ještě ve věku asi šesti let jeví děti o věci kolem namlouvání velký zájem: chodí spolu na rande, hrají si na doktora, zasnubují se, plánují svatby atd... V té době mají obě pohlaví i stejné záliby, líbí se jim stejné hračky a hrají stejné hry. Během krátkého období se však kluci a holčičky od sebe odtáhnou a někdy po osmém roce už tvoří dvě skupiny se stále odlišnějšími zájmy a chováním. Udržují mezi sebou odstup, případné lásky pečlivě tají a o druhém pohlaví se vyjadřují s okázalou pohrdavostí. V době dospívání už k sobě mají pěkně daleko a při navazování známosti pak vlastně musí každý začínat prakticky od nuly.

Tento proces je zcela spontánní, rozhodně se neděje pod nějakým nátlakem dospělých, kteří mnohdy dětskou ostýchavost nechápou a snaží se ji bagatelizovat. S nevalným úspěchem, protože pro děti je v tomto ohledu důležitější mínění vrstevníků. Pokud jde o sexualitu, pak soud této věkové skupiny je až puritánsky jednoduchý: všechno, co s ní má třeba jen vzdálenou souvislost, je - vyjádřeno v dětských pojmech – sprosté. To je ovšem pro osvíceného člověka dost nepříjemná představa a není divu, že jsou v moderní době neustále činěny pokusy toto pojetí sexuality v dětských myslích změnit. Jednak tu přirozeně vadí pomyšlení, že si děti třeba myslí o dospělých ošklivé věci, ale závažnější je zřejmě obava, aby v nich záporný postoj k sexualitě nepřetrval až do dospělosti a nenadělal v jejich myslích stejnou paseku jako kdysi zaslepená náboženská výchova. Řešení jakoby se nabízelo samo - dětem prostě celou věc náležitě vysvětlit.

A tak je již drahnou dobu rodičům kladeno na srdce, aby své děti včas a důkladně o sexu informovali a řada těch svědomitějších se o to vskutku pokouší. Výsledek bývá nevalný a obvykle ztroskotává na zjištění, že dětem je tato rodičovská iniciativa jednoduše protivná a že se jí snaží vyhnout. Ti méně svědomití rodiče se o trapný rozhovor na téma sexu ani nepokoušejí a nebo jej odkládají tak dlouho, až věc přestane být aktuální. Příslušní odborníci pak opakovaně konstatují, že přístup rodičů k sexuální výchově je vysloveně lajdácký.

V takových situacích se jako obvykle stává záchranou institucí škola. Učitelé sice rovněž nejeví pro tento úkol žádné nadšení, ale je-li už předmět jednou zařazen do osnov, těžko se mohou bránit. Je ovšem otázka, co se mohou děti z jejich lekcí dovědět? Něco o rozmnožování, ale na lidské sexualitě je podstatné a základní právě to, co s rozmnožováním nesouvisí! Všechny ty podrobnosti o vajíčku a putování spermie byly ještě donedávna lidstvu zcela neznámé a nikomu to ani v nejmenším nepřekáželo. Naše děti to pochopitelně znát mohou, ale že by jim to nějak pomohlo orientovat se v sexuální problematice, je naprosto iluzorní. Budou třeba znát a případně i používat několik odborných výrazů nepatřících do běžné konverzace, možná tím vyvolají známý dojem že „děti dnes vědí o sexu více než my“, ale ve skutečnosti zůstane v jejich myslích nesourodá směs představ značně bizardních.

Především se tím nezmění jejich náhled na sexualitu jako na něco špatného. I když to nebudou říkat, stejně to budou cítit. To je nevyhnutelný důsledek toho, že na ni v běžném životě narážejí jako na záležitost skrývanou. Těch pár osvětových akcí vždycky bude stát proti obrovské záplavě slov, zámlk, narážek, změn hlasů, posuňků atd...,jimiž dávají všichni dospělí nevědomky najevo, že sexualita skutečně žádná neškodná záležitost není. Takže vymlouvat dětem jejich záporný postoj k sexualitě ani nestojí za námahu.

On jim také vůbec v ničem nevadí. To až jako dospělí si vybaví všechny ty nesmysly, které jim kdy strašily v hlavách, připomenou si potíže, které prožívali v čase dospívání a snadno podlehnou iluzi, že při lepší a včasnější informovanosti by toho byli ušetřeni. Není to bohužel pravda, protože cestu k dospělému chápání sexuality si musí každý prošlapat sám a je to právě jedna z těch věcí, při které mu žádná sebedůmyslněji podaná informace nepomůže.

Jednoho dne se tedy děti pustí do objevování sexuality na vlastní pěst a v té chvíli si kupodivu i ti nejliberálnější rodiče začnou přát, aby se jim to moc nedařilo. Je to vlastně dost zajímavé - ve všech případech, kdy něco zvládnou rychleji nebo lépe než ostatní, jsou rodiče pýchou celí bez sebe, ale teď je to najednou jiné. Kdyby se měli dovědět, že jejich šestnáctiletý synek je zdatný sexuální borec, nejspíš by je to vyděsilo a sdělení, že si dcerka počíná s mimořádnou obratností, by už vůbec považovali za katastrofu. A nebyla by to jen nějaká rodičovská úzkostlivost, neboť stejné pocity nepatřičnosti mají nad příliš protřelými mláďaty všichni dospělí. Ať jsou hlásány jakékoli svobodomyslné zásady, jakýsi vnitřní hlas neodbytně trvá na svém, že mladí mají se sexualitou počkat, mají zůstat nesmělí a ostýchaví a chovat se zdrženlivě.

Evropané minulých staletí měli pro tyto pocity logické vysvětlení - sexualita je konec konců hříšná a špinavá záležitost a není tedy divu, že si před ní dospělí přejí uchránit své děti co nejdéle. Dnes, kdy se sexualita stala pouhým „složitým biologicko-společenským jevem“ zůstaly pocity dospělých nezměněné a nikdo si s nimi neví rady. Oficiálně jsou ocejchovány a zavrženy jako relikty maloměšťáctví či jiné neosvícenosti. Ve skutečnosti byl požadavek na zdrženlivé chování mládeže vlastní všem společnostem a nepochybně přežije všechny revoluce od říjnové až po sexuální. Rodiče se jím v dnešní době řídí také - nemohou jinak, než své děti napomínat, usměrňovat, přemlouvat a zakazovat jim - jenomže bez opory obecně uznaných zvyklostí to mají nesmírně komplikované. Ono nesmí se, nedělá se to, nesluší se to má totiž jednu úžasnou výhodu a sice že je nádherně neosobní. Když dnes otec zakáže svým dětem nějaký povážlivý výlet, jeví se to nutně jako projev jeho osobní nepřejícnosti nebo nepochopení, když to býval obecný úzus, pak jakoby ani nešlo o zákaz. I dnes se snaží rodiče vést své děti stejným směrem jako jejich předchůdci, ale musí se o ně více bát, víc se s nimi hádat, častěji z bezradnosti kapitulovat. Mají to proti dřívějším neskonale těžší.

Ale problémy výchovy se budeme zabývat až na jiném místě. Všimněme si raději, že v tradičních vesnických společnostech, jakkoli tam byla mládež přísně vedena, se vlastně se stoprocentním úspěchem moc nepočítalo. Všechny ty písničky o ztracených věnečcích plynoucích po vodě jasně napovídají, že si mladí lidé nejenom příležitost k lásce našli, ale že se mohli spoléhat i na jisté pochopení - není přece možné zpívat písničky o něčem, co je pokládáno za naprosto zavrženíhodné! Takže společnost obyčejných lidí byla v konečném důsledku k pokleskům mládí benevolentní a požadavek zdrženlivosti nebyl ani tak zákazem, ale - právě tak jako dnes - jakousi zdržovací taktikou.

Kdo ovšem nebyl ochoten promíjet naprosto nic, byla církev. V matrikách devatenáctého století můžeme nalézt překvapivé množství nevěst, u jejichž jména je připsáno ošklivé slůvko padlá.Ve skutečnosti to neznamenalo nic horšího, než že nevěsta už nebyla panna. S ústupem zbožnosti padlých dívek ubylo, protože nevěsty přestaly být ochotné se panu faráři ze všeho zpovídat.

Do jakých absurdních poloh se církev se svou adorací panenského stavu dostala, je nakonec dobře známo. Její nekompromisní postoj přejímaly i vyšší společenské vrstvy, které měly vždycky možnost své děti nepřetržitě hlídat a mohly tak požadavek zdrženlivosti přivést až k nesmyslnosti. Dívky byly nakonec střeženy nejen před muži, ale vůbec před vším, co třeba jen zdálky připomínalo sex. Na mládence byly oficiálně kladeny tytéž požadavky, ale většinou se cynicky předpokládalo, že si zkušenosti opatří někde pokoutně u prostitutek nebo služek. Nehodlám zde rozebírat nakolik to bylo nemorální, zajímá nás to jen potud, že to byla praxe krajně škodlivá.

Ten nápad, že se má člověk naučit sexuálním úkonům od někoho zkušenějšího, totiž připadá spoustě lidí docela dobrý i dnes a samotný fakt, že podobný názor vůbec mohl vzniknout, asi nejmarkantněji svědčí o lidské neschopnosti vnímat sexualitu objektivně. Pravda je totiž taková, že na pohlavním aktu vůbec není čemu se učit! Tento úkon sestává z několika pohybů tak prajednoduchých, že kterákoli jiná denní aktivita je proti tomu vrcholem pohybového umění. Stačilo by, aby si člověk příslušné tělesné partie důkladně prohlédl, případně si je osahal a přesvědčil se na co a jak reagují - čili aby postupoval přesně tak jako při kterékoli jiné činnosti - a musel by celý úkon provést hned napoprvé a bez problémů.

Jenomže právě tohle mladý člověk nedokáže. Není schopen se podívat, není schopen se dotknout, není dokonce schopen na některé věci třeba jen pomyslet. Je řádným produktem výchovy, která v něm nevyhnutelně navodila představu sexuality jako čehosi nepřístojného a všechny úkony, které bude muset v budoucnu absolvovat, v něm ve chvíli startu vyvolávají jen stud a rozpaky. To, co musí překonávat není nevědomost, ale zábrany a od těch mu žádná cizí zkušenost neodpomůže.

Abychom se snad nezačali litovat, tak člověk není v takové situaci zdaleka sám, celá řada zvířecích druhů má při námluvách potíže rázu zcela obdobného. Tak třeba pro ptáka hájícího své teritorium bývá každý příslušník jeho druhu nežádoucím vetřelcem a to se týká jak druhých samců, tak i samiček. Budoucí nevěsta tedy může počítat spíš s bolestivými klofanci, než s projevy náklonnosti. Samičky se proto přibližují opatrně, aby utlumily samečkovu zuřivost žebrají a naříkají někdy jako mládě a když je třeba, poodlétají z jeho dosahu. Než se v samečkově hlavičce srovnají dva protichůdné požadavky - zahánět všechny ptáky, ale nechat na pokoji jednoho z nich - chvíli to trvá a složité námluvní obřady ptáků slouží mimo jiné i právě tomuto účelu. Zajímavé je, že se to pokaždé nepodaří. Známý etolog Niko Tinbergen pozoroval samici lyskonoha, která málem nezahnízdila, protože odháněla samečky příliš dlouho (u lyskonohů obsazuje teritorium samička), takže když se konečně dostala do správného rozpoložení, žádný nápadník už nebyl k mání. Nakonec se jednoho opozdilce přece jenom dočkala. Hůř dopadla pozorovaná samička racka stříbřitého, která byly příliš plachá než aby dokázala čelit útočnosti samců a tak zůstala na ocet. [1]N.Tinbergen: Zvědaví přírodovědci,Praha 1977

Je velmi mnoho zvířat, která musí každou rozmnožovací sezónu změnit své obvyklé zvyky a vlastně i povahu - zarytí samotáři musí najednou snést přítomnost dalšího jedince, s dosavadním konkurentem je nutno spolupracovat, partnerem se stává ten, z koho bylo dosud nutné mít strach - a i když příroda jistí podobné zvraty nejrůznějšími prostředky, nebývá spárování nijak jednoduché. Člověk prodělává obdobnou změnu pouze jednou za život a nemůžeme se celkem divit, že ho to nějaké úsilí také stojí.

Také on má k dispozici specielní námluvní obřad. Ten spočívá v tom, že muž naléhá, kdežto žena odporuje. Při povrchním pohledu by se mohlo zdát, že muž o pohlavní spojení stojí, kdežto žena nikoli - a tak to také bývalo příležitostně interpretováno - ale to je samozřejmě nesmysl. Oba stojí o totéž, každý má ovšem v námluvním obřadu jinou úlohu. Hraje ji mimovolně, veden pouze tím, co mu přináší potěšení. A potěšením námluvní obřad nesporně je, protože - ačkoli je určen především nezkušeným milencům a pouze v jejich případě má rozhodující důležitost - dopřávají si jej lidé s chutí celý život.

Aby se začínající milenec propracoval k nějakému cíli, musí v sobě překonat jistou zábranu. Dřív, než je nucen to učinit, je zastaven odmítavým gestem partnerky. Tohle dovolila, ale teď už nechce. A proč nechce? Ále, je to takové divné. A co je na tom divného? A ona neví...Tak nějak začínají ty kouzelné tahanice o každý centimetr těla, které se někdy protáhnou i přes několik známostí a během nichž z obou zúčastněných opadají zábrany jedna za druhou. Člověk si zvykne na tělo a důvěrnou blízkost toho druhého, doteky, které se zdály být příliš odvážné, se stanou samozřejmostí, z pocitů, v nichž se dosud mísila libost s jistou štítivosti vymizí postupně všecko nepříjemné.

Okolnost, že mladí lidé mají nejsilnější schopnost se zamilovat, prodlužování námluvního obřadu silně napomáhá. My si uvědomujeme pouze spojovací účinek lásky, který je nepochybný, ale láska má v tomto období stejný význam i jako určitá brzda. Zvyšuje nesmělost obou zúčastněných (co by si proboha pomyslel?) a přináší jim tolik blaženosti, že se po dlouhou dobu uspokojují i velmi skromnými výdobytky. Zamilovaný člověk také na svou lásku neustále myslí a pozvolna se osměluje i ve svých představách. Když k tomu všemu připočteme i jistý společenský nátlak a psychologický účinek neporušené panenské blány, musíme uznat, že člověku je dopřána spousta času, aby se nepozorovaně zbavil každé myslitelné zábrany, kterou si v sobě z dětství do dospělosti přinesl.

Co se stane, když si člověk onen protahovaný námluvní obřad neprodělá? Na první pohled nic tragického - i bez tohoto začátku se k sexuálnímu životu nějak dostane. Zůstanou mu ovšem i zábrany a ty se mohou projevit těmi nejrůznějšími způsoby. Pocity viny, pocity ošklivosti, pohrdání sebou samým, přetrvávající pojetí sexuality jako nedůstojné sprosťačinky, jíž člověk nerad podléhá, protože tělo chce bohužel své, sexualita jako nechutná manželská povinnost, ostýchavý sex manželských ložnic versus nevázaný sex pokoutních příležitostí - poznáváme to, že ano? Samé průvodní jevy evropské morálky silně poznamenané křesťanským pojetím sexuality jako hříchu.

Postoj křesťanství ani jiný být nemohl. Vždyť jeho činitelé nikdy neměli možnost zbavit se zábran, jež si v sobě každý přinese z dětství. Nejenže neprodělali mileneckou fázi, ale vždycky zavrhovali na sexualitě právě ty její prvky, které ji činí pro člověka nejpřitažlivější. Je přímo groteskní, že byli ochotni strpět z celého sexu jen tu jeho část, kterou máme společnou se zvířaty - totiž rozplozování - a všechno to, co je na něm pouze a výhradně lidské, příkře odsuzovali jako projevy „zvířecího chtíče“.

Vyšší sociální vrstvy měly k podobnému pojetí poměrně blízko. Jejich způsob života - možnost důkladnější separace pohlaví, snadnost, s níž si mohli zámožnější muži obstarávat nelegální požitky - to všechno přispívalo k stejně nepřirozenému chápání sexuality, jakou si vytvořila církev. Je velice smutné, že oficiální postoj společnosti k sexu býval vlastně utvářen těmi, kdo v jistém smyslu neměli možnost plně dospět. Nikdy jej naštěstí nedokázali beze zbytku prosadit. Obyčejní lidé žili dost po svém a jejich postoj k sexu byl na celém světě překvapivě podobný a v podstatě správný.

Nemusíme v tom hned vidět nějakou mystickou moudrost lidu. Nižší sociální vrstvy žily vždy pod silným tlakem existenčních podmínek a hodil se jim každý bod, který mohly na své konto získat. Fungující rodina a dobře vychované děti byly právě pro ně nezanedbatelnou hodnotou. V dlouhodobém horizontu přežívaly a prosperovaly ty skupiny lidí, které si osvojily nejužitečnější vzorce chování. Lidé nepotřebovali vědět, proč se má mládež chovat zdrženlivě, nebo si to mohli zdůvodňovat zcela nesprávně, ale tyto postoje převládly prostě proto, že jejich nositelé byli proti jiným dlouhodobě úspěšnější. Máme tu co dělat spíše s něčím jako je přírodní výběr, než se záměrnou tvorbou společenských zásad.

Požadavek na zdrženlivé chování mládeže, cena, jaká se připisovala panenství, ženský zvyk okolkovat a odmítat mužské dotírání - to všechno se na první pohled jeví jako překážka přirozeného sexuálního života.Ve skutečnosti jde o vzorec chování sexualitě sloužící, neboť vytváří z nedospělých jedinců sexuálně hotové bytosti. Zdržovací taktika vede nakonec k tomu, že mladí lidé - původně plni ostychu a zábran - to jednoho dne spolu udělají i kdyby bezpečně věděli, že za to budou druhý den čtvrceni.

Takový mechanizmus proměny jistě není příliš průhledný. Je těžké uvěřit paradoxu, že obrana panenství vlastně směřuje k tomu, aby mohla dívka v příslušném čase řádně podlehnout a že jen takto zkompletovaný proces má teprve ten správný smysl. Důležité je, že u průměrných lidí, kteří si nemohli dovolit pro každou svou dceru jednu dueňu a kteří sledovali chování mládenců stejně přísným okem jako chování jejich dívčích protějšků, to v praxi docela dobře fungovalo.

Nálady a pocity, které člověk v mládí prožívá a postoje, jaké zaujímá vůči dospělým, byly nesčetněkrát popsány, ale to ještě neznamená, že byly také správně pochopeny. Obvykle se uvádí, že dospívající je zmaten proměnami svého těla, ale obávám se, že se tímto tvrzením bere zavděk jen proto, že žádné vhodnější není. S tělem se zas nic tak hrozného neděje, aby z toho někdo musel být špatný hned několik let. Ve skutečnosti není člověk zmaten proměnami svými, ale proměnami světa, který jej obklopuje. Až doposud žil v prostředí, které bylo z jeho hlediska takřka asexuální. S dospíváním získává novou vnímavost a najednou zjišťuje, že některé řeči, posuňky a úsměvy dospělých ztrácejí svou jednoznačnost a vynořuje se za nimi ještě další, víceméně erotický podtext. I k němu se dospělí začnou chovat jinak. Zatím byl záměrně i bezděčně před jejich sexuálními hrátkami chráněn, ale teď jakoby ho zvolna začali brát do spolku. Přestávají si před nim dávat pozor, trousí narážky a podezření , vyptávají se na známosti, hodnotí dívčí půvaby, dívají se, vedou řeči plné dvojsmyslů. Pobuřující je, že o věcech nesmírně závažných - alespoň z pohledu dospívajícího - mluví s naprostou lehkovážností a neporozuměním.

Dospívající si začíná všímat věcí, které jako dítě nevnímal a kterým nerozuměl a shledává, že svět dospělých je jaksi podivně zkažený. Kdyby alespoň člověka nepodezírali ze stejných špatností jaké provádějí sami, ale oni vždycky hned myslí na to nejhorší! Vůbec nechápou, že mladý člověk touží jen po přátelství a nebo po čisté lásce a na některé věci nemá ani pomyšlení. A i kdyby - je přece poctivější dávat průchod svým přirozeným citům a touhám, než je pokrytecky zapírat, jak to činí dospělí.

Ano, jsou pokrytečtí, protože když se člověk snaží mluvit a jednat stejně světácky jako oni, dostane se mu leda okřiknutí nebo posměchu.

Zmiňovali jsme se o tom, jak precizně bývá nadávkováno společenské dvoření dospělých a jistě pochopíme, že toto nevědomé chování si nováček nemůže osvojit jinak než několikaletou praxí. Než se tak stane, nutně zůstává v nových situacích nejistý a vztahovačný a často zažívá tíseň podobnou té, jakou pociťujeme, když přijdeme do cizího prostředí. Ano, dospívající se po jistou dobu stává cizincem mezi dospělými a není divu, že se více přimyká ke svým vrstevníkům, mezi nimiž podobnou nejistotu necítí.

Tímto přechodným stavem se musí prokousat každý sám a jako se v tomto období zbavuje nevyhovujících zábran, tak si zároveň zvyká na ty zašifrované způsoby dospělých. Společenské dvoření ztrácí v jeho očích provokativnost tou měrou, jak se jeho jednotlivé projevy stávají normální součástí jeho vlastního chování. Po čase dokonce přestane rozumět tomu, že ho takové projevy vůbec kdy mohly pobuřovat nebo zraňovat.

Na počátku této kapitoly jsme vyslovili pochybnosti o smyslu sexuální výchovy dětí, na jejím konci se můžeme stejně skepticky vyslovit o snaze uvést postoje dospívajících a dospělých do souladu. Mladí lidé evidentně vnímají skutečnost jinak než dospělí a na tom prostě nelze nic změnit. V tradičních společnostech si také s postoji mladých lidí příliš hlavu nelámali a už vůbec je nenapadlo přikládat jim nějakou závažnost a nebo se jim dokonce přizpůsobovat.

Nejzřetelněji se to projevilo při uzavírání sňatků, které bylo plně v režii rodičů a to i v těch společnostech, které se nezajímaly o legitimitu potomstva a své mládeži ponechávali před sňatkem značnou sexuální volnost. Pozoruhodné na tom je, že po praktické stránce byla dřívější mládež pro manželství připravena tak, jak se nám o tom dnes ani nesní - mladí lidé byli spoluživiteli rodin a spoluopatrovníky svých sourozenců už od samého dětství a zabezpečení provozu vlastní domácnosti pro ně nemohlo být žádným problémem. Přesto jim schopnost odpovědně rozhodovat ve věcech sňatku přiznána nebyla. To co je v očích společnosti diskvalifikovalo, nebyly jejich schopnosti, ale nezralé a nedospělé postoje. Je nutno říci, že jsou to postoje, se kterými se vesměs vstupuje do manželství dnes.

Ten, kdo si partnera sám vybírá, volí toho, do koho je zamilován. Ten kdo je zamilovaný, bezpečně ví, že jeho láska všechno překoná a nikdy neskončí a proto nevidí v manželském soužití nic obtížného. Teprve když jím sám projde, začne chápat, že všechno je trochu jinak.

Rodiče sjednávající svým potomkům svatbu byli jistě raději, když při tom mohli vzít ohled na jejich případnou náklonnost - rozhodně to vždy zjednodušovalo situaci. Ale sami na první místo kladli všechny ty praktické záležitosti, pro něž mají zamilovaní tak pramalý smysl. Ze zkušenosti už věděli, že láska je cit naprosto nespolehlivý, se kterým nelze při dlouhodobém soužití s jistotou počítat a na němž není rozumné něco trvalého stavět. Je sice pravda, že dokáže přenášet hory, ale rodiče se snažili svým dětem zajistit, aby raději hory přenášet nemusela.

Za pragmatickým postojem rodičů jistě bývala i určitá starost o vlastní blaho, neboť v tehdejších dobách bývali na svých dětech ve stáří závislí, ale to nemohlo být podstatné. Žádné chování sloužící pouze odcházející generaci by nemělo naději se trvale prosadit. Tato zvyklost musela nějakým způsobem prospívat především budoucnosti, jinak by její všeobecné rozšíření bylo nepochopitelné - nezapomínejme, že se přece jen musela občas prosazovat přes určitý odpor. Když společnost přijala zásadu, aby při tvorbě nových rodin měli rozhodující slovo ti, kdo manželskou praxí už sami prošli, zřejmě se jim to v nějakém ohledu vyplácelo. Ale o tom už si řekneme podrobněji až v další kapitole.