ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

6. Sestup do ilegality

Vracíme se opět do doby, kdy se formovalo párové manželství a budeme popisovat proces, který změnil naši sexualitu nejzřetelněji a učinil ji něčím naprosto jedinečným.

Když se začaly ze skupiny vydělovat jednotlivé párové rodiny, přineslo to jednu komplikaci. Nejpravděpodobnějšími osobami, do nichž se tehdejší člověk mohl zamilovat, se stali nejbližší členové jeho rodiny - to znamená jeho sourozenci, jeho rodiče, eventuelně jeho dospělé děti. Většinu času trávil v jejich blízkosti, největšího podílu něhy se mu dostávalo od nich, měl je raději než ostatní. Svojí trvalou přítomností na něho nutně působili přitažlivěji než ostatní členové společnosti a bylo jasné, že i on bude své sexuální výzvy směřovat nejčastěji k nim.

Byl vlastně ve stejné situaci jako naše malé děti, které jakmile se dovědí, že i ony jednou uzavřou sňatek , pokládají za zcela samozřejmé, že si vezmou tatínka nebo maminku a jsou ochotny slevit leda na sourozence, nebo oblíbenou tetu.

Tím by se ovšem rodina nebezpečně uzavírala do sebe. Vytvářela by si své vlastní zvyklosti a tradice, jež by se postupně začaly lišit od zvyklostí ostatních rodin širší společnosti. To by ale znamenalo, že k hospodářské soběstačnosti rodiny by se přidávala ještě soběstačnost společenská. Takový proces by byl v zásadě možný, výhodný by však samozřejmě nebyl. Síla současného člověka je v tom, že vytvořil silné vazby v rodině, ale zároveň si dovede vytvořit i silné vazby na společnost.

Celá věc se vyřešila tím, že rodiny si začaly své dospělé děti vyměňovat; část jich posílaly do jiných rodin a samy přijímaly nové členy odjinud. Děti tak byly vždy vychovávány i někým pocházejícím z jiné rodiny. Rodové společnosti si vytvořily pro tuto výměnu složité sňatkové systémy, které v rozvinutějších společnostech zanikly, ale v těch se zase odchod dítěte a jeho přijetí do jiné rodiny stalo slavnostní životní událostí.

Tento proces se mohl ovšem začít rozbíhat jen za předpokladu, že se dále prohloubí regulace sexuálního chování.

Jestliže k úpravě vztahů ve společnosti stačila (a dodnes stačí) jen nepatrná diferenciace přátelského chování, v rodině musela být tato diferenciace radikálnější. Něžné příbuzenské chování kolidovalo s vytvářením párových svazků s lidmi odjinud, ale jeho intenzitu nebylo samozřejmě žádoucí nějak omezovat. Bylo pouze možné je od manželského chování zřetelně odlišit. Že se tak stalo formou regulace právě sexuálních vztahů, bylo jenom logické. Nejdůležitější příbuzenské vztahy jsou mezi rodiči a dětmi a nedospělým jedincům čistě sexuální projevy stejně nikdy určeny nebyly.

A kvůli poměrům v rodině se sexualita nakonec stala doslova konspirační záležitostí. Mluví se o ní slovy, která ve skutečnosti znamenají něco jiného, používá se opisů a narážek. Lidé se k sobě chovají bez viditelných něžností, každé vybočení je možné jen v určitém kontextu. Jistou výjimku tvoří pouze skupina mladých, kteří se mohou chovat trochu zamilovaně, ale zjevně nestojí o pozornost ostatních. Nejnaléhavější sexuální projevy se odstěhovaly do ústraní - do ložnic, do tmy, pod nakinége.

Dítě sice vyrůstá v těsné blízkosti lidí, kteří si vzájemně poskytují sexuální uspokojení a jeho domov je vlastně jediným zcela legálním prostorem, kde se má sexuální život odehrávat, ale díky zcela zašifrované podobě lidské sexuality tuto skutečnost nevnímá.

Jeho rodiče se k sobě nechovají jako milenci - mimo ložnici nemají potřebu obdařovat se jinými pozornostmi než takovými, které lze vykládat jako běžnou příbuzenskou něžnost. Mají se rádi, ale to v rodině všichni, že ano? Odhánějí nebo usměrňují dítě pokaždé, když překročí pomyslnou hranici, jíž je obklopen sex, ale nemusí to dělat dlouho. Někdy po šestém roce se dítě dost spolehlivě orientuje a choulostivým tématům se doma začne vyhýbat samo. Pokud je na něco zvědavé, obrací se na vrstevníky a doma se na něco zeptá leda omylem - netuší prostě, že otázka se týká sexu. V okamžiku, kdy to zjistí, hezky rychle vycouvá.

Chování všech zúčastněných směřuje k úplné eliminaci sexuality z okruhu rodiny. Je zde nastoleno něžné příbuzenské chování, z něhož jsou všechny náznaky sexuálních výzev buď zcela eliminovány, nebo jsou pro nezasvěceného nepostřehnutelné či spíš nesrozumitelné. Celá řada našich projevů je na první pohled takřka totožná. Objímat se mohou milenci, dva hráči na hřišti, ale i dva dospělí sourozenci. Pokaždé je to projev jiných citů - mileneckých, přátelských, příbuzenských - ale vnější rozdíly jsou jen nepatrné. Ti první se mohou dlouze tisknout, ti druzí se smějí objímat jen ve chvíli nadšení, ve třetím případě můžeme vysledovat, že aktivita je zde vyhrazena ženám, kdežto muži (a už dospívající chlapci) přijímají objetí zdrženlivě a trpně. V sexuálních projevech totiž vykazují větší aktivitu muži a proto tam, kde situace vyžaduje asexuální chování, volí obě pohlaví bezděky přístup právě opačný. Z toho pak vzniká dojem, že ženy jsou citovější, což je sporné. Muži si něžné chování prostě nemohou v mnoha situacích dovolit.

Konečný výsledek tohoto zvláštního asexuálního chování v rodině je senzační. Když člověk dospěje, jsou pro něho všichni jeho nejbližší sexuálně nezajímaví. Nejsou to pro něho ženy a muži jako ostatní, jsou a zůstanou jeho příbuznými. Rozumově si ovšem uvědomuje, že nějaký milostný život měli či mají, ale není to věc, na kterou by zrovna myslel rád. A pomyšlení, že by se sám o ně mohl ucházet, mu doslova zvedá žaludek. Uzavírat sňatek s příbuznými mu připadá stejně absurdní, jako kdyby se měl ženit třeba s veverkami.

Tento stav je ve společnosti uzákoněn v různých formách sňatkových zákazů, ale všichni jistě chápeme, že o zákazy tady v pravém smyslu toho slova nejde. Copak je možné zákazem docílit abychom se do někoho nezamilovali, eventuelně se s ním tajně nevyspali? To, co nás od takového jednání zdržuje, nejsou zápovědi, ale naprostá nechuť, nemožnost, či dokonce hnus.

Sňatkové zákazy patří k těm nejsilnějším zábranám, které člověk má a které prakticky není s to porušit. „ Bylo by to proti přírodě,“ říká se a je to pravda asi v tom smyslu, že výchovou k regulovanému sexuálnímu chování musí projít každý člověk, aby se vůbec stal normálním příslušníkem svého druhu. U jiných živočichů se příroda s nějakými sňatkovými zábranami vesměs nenamáhala, protože jich nebylo k ničemu zapotřebí.

Když se někoho zeptáte, proč spolu příbuzní nesmějí uzavírat sňatky, pravděpodobně vám odpoví, že to má zabránit degeneraci. Je to názor všeobecně rozšířený už z toho důvodu, že jiný k dispozici prostě není. Lidé se ve své chovatelské praxi skutečně setkávali s tím, že příbuzenské křížení vedlo k degeneraci jejich stád a přenesli tuto zkušenost i na jev, který si jinak vysvětlit neuměli. Jenomže tady bylo jejich pozorování zavádějící. Užitková zvířata jsou oceňována a vybírána výhradně podle výnosů a všechna ostatní hlediska jsou zanedbávána. Ovce mohou být pajdavé a poloslepé, jen když dávají hodně masa a vlny. Takový jednostranný výběr se po čase nutně odrazí na kvalitě stáda, které produkuje stále více neživotaschopných kusů. Příliv nové krve odjinud se může projevit jedině blahodárně. Je příznačné, že předsudek proti příbuzenské plemenitbě se nevyskytoval tam, kde se při chovu přihlíželo k celkové tělesné kondici, jako třeba při chovu ušlechtilých koní. Je to v souladu s poznatky moderní genetiky, která škodlivost příbuzenského křížení rovněž nepotvrdila. Mohli bychom celou věc vysvětlit trochu podrobněji, ale to by bylo v této souvislosti zbytečné. Nám stačí si uvědomit, že naši předkové žili ve společenstvích poměrně malých a že tam, kde mezi sebou opakovaně uzavírá sňatky nějaká stovka lidí, je nutně po několika generacích mnohonásobně pokrevně spřízněn každý s každým, takže nějaká výběrová hlediska nemohla hrát žádnou roli. I kdyby se mezi sebou křížili sebedůmyslněji, jejich genetický fond byl natolik stejnorodý, že bylo úplně jedno, bral-li si člověk svého sourozence, nebo až příbuzného z desátého kolena.

(Zmínili jsme se tu krátce o Morganově [4]L.H.Morgan: Pravěká společnost, Praha 1954 hypotéze vzniku párového manželství. Jedním z předpokladů této hypotézy byl právě názor, že příbuzenské sňatky jsou škodlivé a že ti naši předkové, kteří je dokázali postupně omezit, měli životaschopnější potomstvo. Ve světle moderní genetiky se tento předpoklad už ovšem hájit nedá.

Morgan se mýlil také v předpokladu, že omezování příbuzenských sňatků nakonec automaticky vedlo k vytvoření párů. To prostě není pravda. Měla-li být

překážkou pouze příbuznost, pak pokaždé, když se na příklad muži podařilo najít nějakou vhodně nepříbuznou ženu, mohl si s klidným svědomím vzít i její stejně nepříbuzné sestry a přivést si do rodiny rovněž i své bratry. Nebyl žádný důvod, proč by se měl omezovat jen na párový sňatek. Mechanizmem, který nastínil Morgan, by se k párovému manželství nikdy nedospělo.

Stěžejním bodem, na němž založil svou hypotézu, byl ovšem způsob, jakým se v různých společnostech oslovovali příbuzní. Tento systém bylo možno nalézt u velmi odlišných lidských skupin po celém světě a jeho zvláštnost spočívala v tom, že oslovení někdy nekorespondovalo se stupněm pokrevního příbuzenství a vždycky se lišilo podle toho, zda šlo o příbuzenství po matce, nebo po otci. Řídily se jím také sňatkové zákazy. Máme-li si to představit názorně (a zjednodušeně), pak bratranci a sestřenice z matčiny strany (děti jejích bratrů a sester), by pro nás byli bratry a sestrami a nesměli bychom si je brát, kdežto s bratranci a sestřenicemi z otcovy strany bychom sňatky uzavírat mohli a oslovovali bychom je tak, jak to odpovídá stupni pokrevního příbuzenství.

Morgan velice správně usoudil, že jev, vyskytující se po celém světě a fungující podle totožných pravidel, nemůže být náhodný a musí v něčem odpovídat realitě. Zbudoval důmyslnou konstrukci různých typů manželství, jež sice údajně už zanikla, ale zanechala po sobě památku právě jen v podivně důsledné nepřesnosti příbuzenského oslovování a sňatkových zákonů.

Nemůžeme se zde jeho hypotézou podrobně zabývat, ale pokud bude mít někdo hlubší zájem, může zjistit, že systém, který ho tak fascinoval, vůbec nemusí odrážet zaniklou minulost, ale mapuje zřejmě aktuální stav. Dá se podle něj velice dobře zjistit, kdo všechno v popisované společnosti bydlel pohromadě. Ti, kteří vyrůstali ve stejném hnízdě, byli zváni bratry a sestrami bez ohledu na to, že někteří byli pokrevně vzdálenější a se všemi byl sňatek pochopitelně zakázán. U bratranců a sestřenic, kteří vyrůstali jinde (patřili k jinému rodu), sňatkový zákaz nebyl nutný a oslovení odpovídalo stupni příbuzenství. Takový indián Seneka se mohl oženit se sestřenicí z otcovy strany, protože otec pocházel z rodu, který měl domov jinde a budoucí nevěsta byla jaksi přespolní. Z matčiny strany si naproti tomu nesměl vzít ani velmi vzdálenou příbuznou, protože s ní vyrůstal pod jednou střechou. U Seneků bydlel totiž celý rod v dlouhém společném domě, rozděleném jen symbolicky na jednotlivé domácnosti. Pokrevní příbuzenství tu nehrálo roli, sňatkové zákazy prostě bránily tomu, aby se nebrali jedinci vyrůstající pospolu.

Domnívám se, že všechny ty složité šarády kdo, koho a ze kterého rodu si smí vzít, jež s takovou náruživostí luštili učenci v 19. století a ona bizardní tabu, jako zákaz pohlédnout či promluvit na svou tchyni, dostanou svou průhlednou logiku, nahlédneme-li je jako zábrany, jejichž pomocí lidé eliminovali nevyhovující prvky sexuálního chování ze společnosti a hlavně z okruhu své rodiny.)

Sňatkové zákazy se měnily podle toho, jak se měnila velikost rodiny, nebo přesněji řečeno domácnosti, protože uvažovaná jednotka se nemusela skládat vždy jen z pokrevně spřízněných jedinců. Korán zakazuje sňatky se soukojenci, což příbuzní nebyli, křesťanství zase zakazovalo sňatky kmotrů s kmotřenci. Může nám to připadat jako zákaz vymyšlený suchou cestou (duchovní rodičovství), ale pravda je, že kmotrovství zakládalo jisté povinnosti, jež neměly k rodičovským tak daleko a často vytvářelo i silné citové vazby.

Je jisté, že mnohé sňatkové zákazy ztratily během doby své opodstatnění a byly-li písemně fixovány, působily na jinak smýšlející potomstvo už nepochopitelně. V minulosti si dodržování sňatkových zákazů hlídala církev a také si vyhrazovala právo udělovat dispens těm, kdo je chtěli porušit. Čtenář znalý historie si na pár takto motivovaných skandálů kolem sňatků a rozvodů korunovaných hlav jistě vzpomene. V dnešní době jsou sňatkové zákazy vcelku zapomenutou záležitostí a dokonale fungují i bez dohledu. Je úplně jedno, že si je lidé nesprávně vykládají jako zábranu příbuzenského křížení, důležité je, že v praxi si počínají správně. Tak třeba v některých rodinách se občas sejdou děti z předchozích manželství a vyrůstají spolu. Nejsou pokrevně spřízněné a nic by tedy nemělo bránit jejich pozdějším sňatkům. Přesto k nim nedochází. Kdybychom se s podobným případem přece jenom setkali, asi bychom si pomysleli, že to v té rodině muselo zatraceně divně vypadat.

Abychom si to tedy shrnuli: smyslem sňatkových pravidel není a nebylo bránění příbuzenského křížení (i když tento vedlejší účinek to nesporně má). Byl to důmyslný způsob jak vytvořit rodinu s nesmírně silnými příbuzenskými vazbami, která se však neuzavře do sebe, ale je schopna jak přijímat cizí osoby, tak vysílat své dospělé děti do cizích rodin. Pokládáme to za samozřejmost, zvlášt dnes, kdy s rodinou svého partnera v jedné domácnosti zpravidla nežijeme, ale ve skutečnosti je to velice pozoruhodný a výjimečný jev. Naše děti, které jsou zaraženy, že si nemohou vzít někoho z rodiny, mají vlastně pravdu.

Ať už byly v minulosti lidské rodiny větší či menší, ať byly manželské svazky monogamní či polygamní, vždy se vyznačovaly tím, že vylučovaly sňatky uvnitř rodinného společenství. Všechny lidské skupiny také vytvořily různé formy sexuálního tabu.

V souvislosti s pokrevním příbuzenstvím si můžeme povšimnout dvojího způsobu, jakým různé skupiny lidstva přistupují k problému pokrevního otcovství. U přírodních společností se můžeme velmi často setkat s tím, že mu žádný význam nepřikládají a v některých případech o něm snad ani nevědí. Již vzpomínaní Andamánci sice uznávají, že pohlavní akt vytváří pro početí jakési příznivé klima, ale otěhotnění ženy je podle nich způsobeno až zásahem nějaké nadpřirozené síly - překročením magického kamene, spolknutím plodu atd...Podobné představy lze nalézt i jinde, třeba u australských domorodců a podnes se vlastně uchovaly v pohádkových příbězích i u nás.

Musíme uznat, že takové nazírání není vcelku nelogické. Pohlavní akt skutečně pokaždé k otěhotnění nevede, doba mezi početím a porodem je dlouhá a ne vždy úplně stejná, v malých společnostech, geneticky značně stejnorodých nemůže být žádným výrazným vodítkem ani případná rodinná podoba.

Ale lhostejnost k pokrevnímu otcovství zřejmě nezávisí na stupni poznání, protože se s ní setkáváme i ve společnostech, které mají o věci poměrně jasno - slovo poměrně je tu na místě, protože zcela jasno udělala v otázkách početí teprve moderní věda. „Chceš-li mít zdravé dítě, pošli svou ženu k jinému muži“ zní rada indiánského kouzelníka muži, jehož žena rodí žluté a neživotaschopné děti a to je rada nejen medicinsky přiměřená (může jít o novorozeneckou žloutenku způsobenou spojením nevhodných krevních RH faktorů), ale zároveň zcela evidentně ignorující pokrevní otcovství, na němž v naší společnosti tolik záleží. [6]E.Biocca : Sama mezi Indiány, Praha 1972 Stejná lhostejnost vysvítá i z poměrně rozšířeného zvyku půjčovat ženu váženým hostům, nebo z různých slavností, součástí jejichž rituálu bývala všeobecná promiskuita. V těchto společnostech má přitom otcovství nesporný význam, ale je to vždy otcovství funkční. Otcem dítěte je prostě manžel jeho matky a okolnost, že fyzickým otcem mohl být, nebo i prokazatelně byl někdo jiný, zde nehraje žádnou roli.

Byl vysloven názor, že existenci pokrevního otcovství si lidé začali uvědomovat až v souvislosti s chovem zvířat. Je to myšlenka celkem logická. Pastevci, kteří začali ze svého stáda vybírat zvířata vhodná k dalšímu chovu, jistě měli možnost význam dědičnosti rozpoznat a měli i důvod začít jí přikládat větší důležitost. Vždy šlo také o společnosti větší a otevřenější a tudíž i geneticky méně stejnorodé, kde mohl být výskyt jiného znaku odlišného od rodinné podoby nápadnější.

Marxističtí teoretikové rozpracovali názor, že přísné sledování pokrevního otcovství mělo souvislost se vznikem soukromého majetku a potřebou zajistit jej pro nezpochybnitelně vlastní děti. Tato představa není zcela domyšlená. Jistý nezcizitelný majetek mají příslušníci už těch nejprimitivnějších společností, byť jsou to třeba věci, jejichž hodnotu člen civilizovanější společnosti nechápe. Může to být zbraň, člun, amulet, ale třeba i pramen, nebo určitý strom. Vlastnictví a dědění těchto hodnot je hlídáno pravidly stejně přísnými jako naše zákony a to znamená, že případné důvody, proč je zajišťovat právě pro svou krev, jsou zde stejně pádné, jako ve společnosti pokročilejší. Přesto se tu zřejmě taková potřeba neprojevila.

Jiná situace ovšem nastala tehdy, kdy se už společnost stala natolik velkou a nepřehlednou, že bylo nutné ji organizovat na jiném principu než na čistě rodových vztazích. Tím principem se mohlo stát na příklad právo primogenitury. Rodinu začal navenek reprezentovat jen jeden její člen, jehož kompetence byla automaticky dána tím, že se narodil jako první. Přijetí tohoto principu, který významně diskriminoval další děti v rodině, bylo už pádnou pohnutkou, aby pokrevní otcovství začalo společnost silně zajímat.

Ale my si teď potřebujeme povšimnout spíše toho, že různý důraz na pokrevní otcovství se nutně odrážel na osudu dívek. Tam, kde na pokrevním otcovství nezáleželo, nebyl ani důvod oddělovat dívky od chlapců a zakazovat jim různé milostné hrátky. Pokud se stalo, že dívka otěhotněla, provdala se - nikoli ovšem podle vlastního výběru, ale podle rozhodnutí rodičů, kteří mohli dát přednost někomu pro manželství vhodnějšímu. Dítě, které se pak narodilo, bylo zcela samozřejmě pokládáno za potomka manželova a to i v tom případě, že je prokazatelně zplodil někdo jiný.

Šlo vlastně o sexuální svobodu dosti omezenou, nicméně v Evropanech, zvyklých na jiná pravidla, to stačilo vyvolat blouznění o rajských ostrovech obydlených ke všemu ochotnými kráskami.

Ve společnostech, kde začalo na pokrevním otcovství záležet, musely být dívky před svatbou hlídány. Pouze ve vyšších vrstvách se to ovšem dalo zařídit natolik dokonale, že to vedlo k nějakým výsledkům. Obyčejní lidé museli už z čistě praktických důvodů dopřávat svým dcerám větší volnost a nevedlo to kupodivu k výsledkům o mnoho horším. Přísný požadavek na legitimitu potomků se nakonec prosadil ve všech pokročilejších společnostech.