ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

5. Chvála konvencí

Naše chování je protkáno celou řadou nevysvětlitelných nelogičností. Jsou věci, které si prostě nedovolíme udělat, aniž bychom přemýšleli nad tím, co nám v nich brání. Můžeme držet partnera při tanci, ale jakmile přestane hrát hudba, všichni automaticky připažíme, neboť z normálního tanečního postoje se během vteřiny stává nevhodné objetí. Sneseme těsnou blízkost ostatních jen v tom případě, když stojíme za sebou nebo vedle sebe, ale jakmile se k nám někdo otočí čelem, donutí nás to o krok ustoupit. Nesmíme se dotýkat některých partií cizího těla, ale těžko bychom asi dovedli vysvětlit, co přesně nám brání hladit cizí vlasy nebo obličej. Kdyby se tabuizování týkalo jen skrývaných tělesných partií, bylo by to snad pochopitelné, ale celá věc není zdaleka tak jednoduchá. Gynekolog například může ženu náležitým způsobem vyšetřit, ale je nemyslitelné, aby jí pak pohladil vlasy - celá předchozí procedura, dosud přípustná a normální, by rázem dostala příchuť nemístné důvěrnosti. My se na veřejnosti nesmíme libovolně dotýkat ani svého vlastního těla - a zase jsou tu jakési podivné nepsané předpisy. Žena se například na veřejnosti svých prsou dotýkat nesmí, ale své vlasy, které jsou pro ostatní tabu, si hladit může.

Tato zvláštní pravidla nás pochopitelně nikdo neučil, osvojili jsme si je nevědomky soužitím s ostatními členy své společnosti a nevíme o nich, dokud je někdo neporuší. To se může stát a stává se při setkání jedinců z různých kulturních okruhů. Andamánec by si možná nepovšiml, že po tanci je ihned nutné sundat ruce s partnerčina těla a tento jeho prohřešek by nás patrně okamžitě vedl k nesprávným soudům o jeho morálce - je příliš dotěrný, je nádherně bezprostřední - v každém případě by nejspíše šlo o soud vadný.

Naše přecitlivělost na porušování společenských konvencí jasně naznačuje, že jsou pro nás čímsi velmi důležité. Také ano. Člověk dnes už prostě nemůže nic udělat s tím, že se jeho sexuální a přátelské chování kdysi beznadějně propletlo do jednoho konglomerátu. Protože potřebuje mít některé prvky sexuálního chování odsunuty do soukromí, musí se teď chovat tak, aby se mu do běžného života nepletly. Bezděčně se vyhýbá všemu, co by v dané společnosti mohlo být pokládáno za sexuální výzvu. Žádná pravidla tu nelze sepsat, protože významy chování se neustále mění podle okolností. Tak například příslušníci opačného pohlaví spolu mohou velmi nevázaně žertovat, pokud mají při svém hovoru svědky; beze svědků dostává takový hovor význam sexuální výzvy. Tato změna je velmi dobře vyciťována a ti, kdo nemají v úmyslu navazovat bližší známost, přestávají s flirtem a uchylují se k méně provokující formě hovoru.

Rámcově lze říci, že hranice vhodnosti toho kterého chování je dána tím, nakolik je takové chování ještě bezpečné , to jest zda nemůže přerůst do polohy, kterou už daná společnost netoleruje. Nejdále je možno zajít při ritualizovaných formách sexuálního chování, které jsou obvykle spojeny s nějakými kolektivními zábavami. V naší společnosti je například možné objímat se při tanci, nebo se líbat při oslavách, ačkoli jinak jsou tyto dva projevy v běžném chování nepřípustné a poněkud se tolerují jen zamilovanému mládí. (V této souvislosti bychom si mohli uvědomit, jak často byly v minulosti hodnoceny různé skupiny lidstva právě podle této společensky tolerované nevázanosti, která je v normálním životě výjimkou. Je smutný paradox, že čím vlídněji a slavnostněji byl leckdy cizinec přijímán v určité společnosti, tím pokřivenější si mohl učinit úsudek o jejích mravech.)

V normálním denním styku si muži a ženy běžně dávají najevo svůj zájem.Jejich hovory jsou protkány různými lichotkami, žerty, dvojsmyslnými narážkami. Ženy se svým chováním a péčí o svůj zevnějšek dovolávají pozornosti opačného pohlaví, muži oceňují ženské půvaby a drobnými úsluhami prokazují ženám dvornost. Takové společenské dvoření na veřejnosti je jakousi hrou, která - jsou-li její pravidla dodržována - může lidem přinášet maximální potěšení a neohrožovat při tom stabilitu manželských svazků, neboť se odehrává za účinné kontroly veřejnosti. V každé společnosti se samozřejmě najdou také otravové, kteří ostatním hru kazí - jsou to ti, kdo překračují hranice dovoleného a předstírají, že se nic neděje. Zneužívají toho, že kromě svých špatných pocitů proti nim nemáme důkazy, neboť pravidla hry jsou nedefinovatelná.

Na sexuálních zábranách je zajímavé to, že dokud nám slouží, prakticky je nevnímáme, povšimneme si jich, až když nám začnou překážet. Nijak nám nevadí, že máme po tanci připažit, ale jsou životní situace, kdy se chceme s partnerem objímat za všech okolností. Tehdy zábranu objevíme a nepochybně se nám bude zdát nesmyslná a směšná. Můžeme ji samozřejmě porušit, ale vysloužíme si nesouhlasné pohledy či komentáře ostatních a to pro většinu z nás znamená, že ji patrně porušovat nebudeme.

Taková zkušenost se zábranami přirozeně vede k pocitu, že jsou jenom pro zlost a že čím méně jich ve společnosti bude, tím lépe. To je naprostý omyl.

- Především vůbec nejsme schopni ve svém chování většinu zábran objevit. Jsou tak přirozenou součástí naší každodennosti, že je prostě nevnímáme. A to, o čem nevíme, můžeme těžko odbourávat.

- Člověk je schopen registrovat pouze porušování zábran, nebo jejich zanikání, jak vyplývá ze staletých nářků nad pustnutím mravů, ale není schopen postřehnout zábrany hladce fungující a nově vznikající. Zdá se to asi neuvěřitelné, ale i v současné společnosti teď nové zábrany vznikají.

- Každá taková konvence vznikla proto, že společnosti v nějakém ohledu slouží a dokud jí bude třeba, bude existovat i kdyby proti ní měli jednotlivci jakékoli výhrady.

Konvence, usměrňující naše společenské sexuální chování nás ve skutečnosti nespoutávají, ale vytvářejí nám naopak prostor, v němž se můžeme s jistotou pohybovat. Zlé je, když se hranice tohoto prostoru nikoli posunují - to se děje ve stále se měnící společnosti zákonitě - ale stírají a rozmlžují.

V minulých staletích to činili různí mravokárci hlavně z církevních řad, kteří viděli v každém úsměvu, v každém laškovném pohledu nestoudnost a tvrdě zakročovali proti všem zábavám, kterými se lidé těšili. Zcela správně postřehli, že jde o záležitosti mající něco společného se sexem, ale odmítli vzít na vědomí, že jisté sexuální projevy jsou naprosto neškodné. Jejich ovečky to pak měly těžké, ať dělaly co dělaly, hřešily vždycky. Nutně v nich vznikal dojem, že všechny zákazy kolem sexu (z nichž některé byly rozumné a oprávněné) jsou nesmysl.

Reakce ve dvacátém století vypadala podle toho. Moderní evropskou společnost ovládla idea, že lidská sexualita je cosi normálního a přirozeného. Není. Kdyby byla, dělali bychom to kdykoli a s kýmkoli jako pejsci v parku. Ve skutečnosti jsou na lidské sexualitě věci nedovolené a zakázané a vždycky takové budou. Člověk musí být tvrdě vydrezírován, aby se s ní naučil správně zacházet, neboť jinak by se nemohl stát členem společnosti. Je v podobné situaci jako tygr, který - aby se vůbec dokázal jednou sám uživit - musí nejprve prochodit tři roky po boku matky a naučit se od ní lovit.

Sexuální revoluce usilovala o vymýcení všech sexuálních konvencí v pevné víře, že je to možné. Byla to snaha zcela marná. I když děláme stále více věcí, které by naše předky hluboce pobuřovaly, není mezi jejich a naším chováním jiný rozdíl než ten, jaký je mezi Evropanem schovávajícím se za dveře ložnice a Andamáncem schovávajícím se pod nakinége. Je to stále totéž chování založené na studu a usměrněné konvencemi a rozdíl je jen a jen ve formě. Je totiž utvářeno potřebami praktického života a ty se nakonec prosadí proti jakýmkoli náboženským příkazům, módám či ideologiím. V minulých staletích byla oficiální společenská doktrína velmi puritánská, ale chování většiny lidí zas tak puritánské nebylo. Dnes je tomu právě naopak - oficiálně je nám doporučováno chování velmi svobodomyslné, ale většina lidí paličatě zastává názory velmi konvenční.

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Každou chvíli proběhne tiskem nějaká zpráva o znásilnění - tedy o záležitosti jistě odsouzeníhodné. Když se ale dovíme, že k činu došlo v noci v mužově pokoji, kam za ním žena dobrovolně přišla, nejspíš nás napadne, že dostala to, oč si koledovala. Takovou věc žena udělat nemá a pokud tak učiní , nemůže počítat s velkou účastí. Chceme-li být ovšem pokládáni za moderní lidi, necháme si zřejmě své dojmy pro sebe, protože konvence, že žena nemá zůstávat s mužem o samotě v intimním prostředí, dnes už oficiálně neplatí. Sami nebudeme vědět, proč v nás tak tvrdošíjně přežívá.

Nuže, je to proto, že nás stále v mnoha ohledech užitečně chrání. Ne snad jen před násilníky, ale nakonec i před námi samými. Dobře víme, že o samotě může přerůst neškodná koketérie do stadia, kdy nám začne být všechno jedno, nebo věci dojdou tak daleko, že je nám trapné couvnout. Daná konvence nám vytyčuje prostor, kde jsou naše sexuální výzvy zcela nezávazné a dělí jej od prostoru, kde už si na své chování musíme dávat zatracený pozor. Nezapomínejme, že odmítnutí sexuální nabídky je velmi bolestné a pokořující; vyhýbáme se mu tím, že už předem odhadujeme, jakou máme v té které situaci naději na úspěch. Zatímco odmítnutí vstoupit do intimního prostoru má naprosto neosobní a neurážlivý charakter, odpor uvnitř tohoto prostoru je už velice nesnadný a nebo je nefér. Pohrdání konvencemi neposkytlo člověku žádnou svobodu, spíš jej párkrát vehnalo do situací,které by si raději odpustil.

Ale vraťme se ještě ke zmíněným případům znásilnění. Zdálo by se, že dnešní zákon nebere konvenci vůbec v úvahu. To je pravda, jenomže zcela ignorovat ji rovněž nemůže. Problém je v tom, že žena, která konvenci porušila, není pro soud dostatečně důvěryhodná a nemůže počítat s obvyklou ochranou. Aby se vyloučila možnost křivého nařčení, zkoumá a hodnotí se její soukromý život a soud musí v zájmu spravedlnosti tento atak na její důstojnost připustit. Je dobře známo, že celá řada nešťastných obětí se právě z tohoto důvodu potrestání viníka ani nedomáhá.

Když si ve věci zavrhované konvence uděláme konečnou bilanci, zjistíme, že ztráty jsou neúměrně velké. A totéž bychom konstatovali i ve všech dalších případech. Lidé, kteří se programově snaží nabourávat konvence společnosti, zasahují do mechanizmů, jimž fakticky nerozumějí. Snaží se nám vytvořit jakýsi báječný svobodomyslný svět aniž chápou, že jejich úsilí může mít různé nechtěné a nepředvídatelné důsledky. Nejsme s to jejich argumentaci čelit, mimo jiné i proto, že našim tužbám vychází tak ideálně vstříc. Že je na ní přece jen něco v nepořádku, začneme tušit až ve chvíli, kdy zazní z úst našich dorůstajících dětí. Ano , teprve nad svými splašenými a bezbrannými mláďaty si uvědomíme něco z toho, jak konvence člověka chrání. A jak je těžké se jejich pomoci dovolávat, když chybí (rovněž i naší vinou) oficiální celospolečenská podpora.

Ta je v dnešní době mizivá. Každý, kdo se odváží obhajovat konvence, nebo se dokonce přizná k nějakým sexuálním zábranám, riskuje obvinění z prudérie a pokrytectví, což někdy nutí lidi k neuvěřitelným postojům. Televizní reportérka se zeptá dívenky, zda by jí vadilo, kdyby její chlapec chodil do veřejných domu. Samozřejmě, že by jí to vadilo, když už nic jiného, je snad alespoň přirozeně žárlivá, ale copak se může před kamerou projevit jako nějaká klášterní chovanka? A tak ta chudinka pitomá řekne, že by jí to nevadilo. Musíme zkrátka vypadat za každou cenu svobodomyslně a nepostřehli jsme, že se znovu podrobujeme tyranii Eulálií Čubíkových, jenomže tentokrát s opačným znaménkem.

Celá situace je o to směšnější, že bez konvencí by naše společnost nemohla existovat ani minutu. Muži a ženy spolu nemohou stále jen laškovat, potřebují se setkávat v běžném životě a v pracovním procesu a tam musí své chování usměrňovat do neutrálních poloh. Všechno, co by mohlo být vnímáno jako sexuální výzva, je podle potřeby zatlačováno maximálně do pozadí.

Není to stav nijak nový. Pokud se běžně dočítáme, že zapojení žen do pracovního procesu je dílem až moderní doby, pak je tu s úděsnou nepřesností přehlíženo dobrých pětadevadesát procent vší ženské populace. Ženy byly a vždycky musely být spoluživitelkami rodin a vedle výchovy dětí též opatřovat rodině část potravy, látky, ošacení, otopu a tak dále. Jediná pravda je, že všechny tyto práce mohly dělat doma, nebo si děti mohly brát sebou. Moderní doba je zvláštní pouze v tom, že ženy musí za prací z domova - ale to se konečně týká i značné části mužů a přináší to jiný okruh problémů, než o jaké se zde zajímáme.

Od pracovních povinností byly osvobozeny jen ženy z nejvyšších vrstev společnosti, které je mohly přesunout na své služebnictvo. Nezabývaly se vlastně už ani výchovou dětí. Platily za to tím, že ztratily v jistém smyslu cenu a staly se pouze sexuálními objekty a rodičkami legitimních potomků. Průmyslový rozvoj a s ním spojený značný blahobyt umožnil tomuto modelu rodiny větší rozšíření a teprve tehdy vznikla dostatečně silná základna pro emancipační ženské hnutí. Je nutno vidět, že se vždy týkalo a dodnes se týká jen jistých společenských vrstev a že většinu žen z pochopitelných důvodů ani nezajímá. Občasné žehrání na ženský úděl nemá s emancipačním úsilím nic společného.

Pro nás je na celé věci podstatné, že pokusy o separaci obou pohlaví, které někdy vyústily až v úplnou izolaci žen, byly vždy a v každé společnosti možné pouze od určité sociální úrovně. Sultánův úředník si mohl pořídit harém a dát jej střežit gardou eunuchů, ale obyčejný Turek musel svou ženu poslat na pole nebo na trh. Viktoriánská dáma mohla chodit upnutá od klobouku až po kotníky, ale její současnice na poli si musela vykasat sukně a povolit jupku. Ženy a muži se potkávali neustále, jednali spolu, dělili se o práci a vždycky museli umět dávkovat své chování tak, aby jim přitom sexualita nepřekážela.

Že je to někdy dávkování neuvěřitelně rafinované, nám ukáže následující příklad. Sestřičky v nemocnici se nesporně pohybují na terénu velmi povážlivém. Ošetřování vyžaduje řadu důvěrných doteků, pacienti se musí obnažovat, nedbalky a postele vytvářejí dojem intimnosti. Mužští pacienti špatně snášejí svou bezmocnost a někdy si to vynahrazují alespoň tím, že se sestřičkám neukázněně dvoří. Sestřičky si nemohou dovolit v této situaci být prostě jen odmítavé. Jejich povolání žádá, aby byly laskavé - ovšem laskavost spojená s odmítáním patří k provokativnímu ženskému chování a tak by tato strategie neměla žádoucí účinek. Sestry to řeší - nevědomky, ale naprosto ideálně - tím, že vklouznou do mateřské role. I velmi mladé sestřičky se začnou k pacientům chovat rozšafně jak maminy ke zlobivým klukům a tím vtisknou jejich dotírání charakter neškodné rozjívenosti. Je příznačné, že řádové sestry, chráněné svým statutem nedotknutelnosti, si mohou dovolit být laskavější.

Když dokážeme vidět, do jakých jemností je člověk schopen vycizelovat své chování, nemůžeme než být znechuceni všemi, kdo ostatním hru kazí, ať už tím, že švindlují, nebo si chtějí vynutit pravidla, podle kterých se nedá hrát. Člověk obdržel dědictví vskutku problematické, ale zacházet s ním nesporně umí a dokazuje to na každém kroku. Svými pokusy obcházet pravidla nebo je neuváženě vylepšovat, si nakonec vždycky jen ztrpčuje život.

Ale musíme postoupit dál. K nejvýraznějším konvencím patří zakrývání nahoty, jenže problém je v tom, že zde se nám k sexualitě pletou záležitosti se sexem nesouvisející. Snad každý člověk si někdy pomyslel, že celá věc se sexualitou by vypadala úplně jinak, kdyby byly pohlavní orgány umístěny jinde než tam, kde umístěny jsou. Jestli za to vděčíme jen přírodě, pak se v tomto ohledu moc nepředvedla, jestli nás takto stvořil bůh, pak měl k sexualitě evidentně nevraživý vztah. Dát dohromady pohlavní orgány s vyměšovacími je prostě neuvěřitelná smůla, nebo neuvěřitelná zlomyslnost.

Ale položil si někdo otázku, co nám na vyměšovacích pochodech vlastně vadí? Krátký pohled do říše zvířat nám prozradí, že i v této záležitosti je člověk se svým odporem čímsi ojedinělým. Řada zvířat mezi svými výkaly spokojeně žije, některá se v nich záměrně válí, pro jiné jsou nezbytnou značkovací látkou nebo i potravou. Existuje skupina zvířat (a člověka k nim můžeme počítat), která výkaly ze svého okolí odstraňuje, ale to se děje bez jakýchkoli známek odporu, jak je nakonec zřejmé třeba z chování lvice, která likviduje trus lvíčat tak, že jej prostě sežere.

Byly učiněny pokusy vysvětlit náš odpor k vyměšování jako instinktivní obranu před nemocemi - ovšem to bychom museli stejnou nemilostí postihovat i svá kašlající a slinící ústa a smrkající nos. Je pravda, že ani výměšky těchto orgánů nevzbuzují naši libost, ale proto se ještě nestal nos něčím neslušným a ústa dokonce patří k tomu, co nás na druhých přitahuje.

Málo platné - z logiky věci vyplývá, že primárně došlo k tabuizaci pohlavních orgánů a s tím se pak postupně svezly vyměšovací pochody a partie, které měly tu smůlu, že byly náhodou v bezprostřední blízkosti. Jde tu vlastně o obrovský omyl, ovšem omyl nevykořenitelný.

Jakým způsobem se vytváří dnes, je celkem zřejmé. Někdy po roce života začne být dítě učeno, aby si zvyklo vyměšovat se na určitém místě. Jak si pak může povšimnout, dělají to všichni a dělají to skrytě. Další věc, kterou dítě vypozoruje, je skutečnost, že se všichni podle určitých pravidel zakrývají. Potřebuje se tomu přizpůsobit a kolem šestého roku už je na svou nahotu velice citlivé. To všechno se děje v době, kdy o nějakém sexu nebo rozmnožování neví prakticky nic a je jen logické, že si zakrývání daných částí těla spojí s tím, co zná a o čem se mu navíc říká fuj - tedy se svým vyměšováním. Všechny další informace pak už narážejí na spolehlivě zformovanou hradbu studu, která se fakticky stane nejtěžší překážkou, kterou musí později při svém poznávání sexu překonat. Jak ještě uvidíme, za normálních okolností si s tím beze zbytku poradí, neexistuje ovšem žádná pohnutka proč odbourávat stud za věci kolem vyměšování a tak si svůj odpor v sobě nese do smrti a řádně jej předá další generaci.

Celá věc je o to zajímavější, že zakrývání pohlavních orgánů původně asi nemělo jiný důvod než čistě praktický. Mužský orgán je zranitelný a při napřímené postavě jej bylo nutno něčím chránit. Volně tekoucí menstruační krev zase vadila a přitahovala nežádoucí hmyz, takže brzké zakrytí ženských orgánů je rovněž pravděpodobné. Tento praktický krok ovšem mohl k tabuizaci pohlavních orgánů značně přispívat. Když všichni chodili během dne zakrytí, pak jejich pohlavní orgány mohl spatřit jen jejich sexuální partner. To mohlo vést k vědomí, že tyto orgány nemá spatřit nikdo jiný než on. Každá část těla, je-li na veřejnosti zakrývána, může dostat sexuální význam. Dnes chodí ženy s holýma nohama, aniž to budí pozornost, ale v devatenáctém století stačilo dámě odhalit kotník, aby z toho mužům vysychalo v krku. Abychom si rozuměli - ženské nohy se mužům líbily vždycky, ale teprve když byly vzácně k vidění, začaly působit vyzývavě.

Chceme-li být úplně přesní, tak zakrývání není oním klíčovým bodem tabuizace. Známe společnosti, jejichž příslušníci se zakrývají nepatrně nebo vůbec, v jiných je nahota ve vymezených situacích zcela přípustná a takoví Eskymáci trávili část života zabalení před mrazem a část zcela vysvlečení v teplém iglů. Celá věc je zkrátka převážně určována praktickými potřebami té které společnosti a nevyhnutelně se jim přizpůsobuje. Co zůstává stejné a neměnné je vědomí, že tabuizované partie jsou něčím zvláštním, nesmí se na ně sahat, nesmí se na ně civět, nesmí se o nich volně mluvit - všichni se prostě chovají tak, jakoby neexistovaly. Přítomnost nebo nepřítomnost nějakého hadříku na tom není už tak podstatná. Jsou-li tedy někteří moderní adamité přesvědčeni, že se demonstrativní nahotou osvobozují od konvencí, hluboce se mýlí. I oni jsou plni zábran a stačilo by na ně jen šikovně sáhnout, aby je v sobě náramně rychle objevili. Bylo by celkem zábavné slyšet právě od nich pokárání, že tohle se nedělá.

O tom, že souvislost mezi tabuizací a mírou zakrývání není zcela přímočará, se nakonec můžeme přesvědčovat denně. V plavkách na veřejnost můžeme, v noční košili nikoli, v plavkách se dobře cítíme na plovárně, ale na ulici už bychom si pod pohledy ostatních připadali nesví atd. Automaticky se přizpůsobujeme daným zvyklostem a každé vybočení z normy se nám vrací ve formě hloupého pocitu.

Každý si už jistě uvědomil, že příslušnými konvencemi je usměrňováno nejen sexuální chování, ale prakticky všechen náš vzájemný styk. Ostatní společenské konvence vnímáme ještě méně než konvence sexuální a to prostě z toho důvodu že nám takřka nikdy nepřekážejí, nekolidují s našimi tužbami, a necítíme potřebu je porušovat. Když si je přece jen náhodou někdy uvědomíme, docela jim rozumíme a dovedeme si představit, za jakým účelem asi vznikly. Možná že nám nepřipadají obzvlášť užitečné, ale nemáme ani důvod na ně žehrat.

Právě tohle se o sexuálních konvencích říci nedá. V našem životě jsou momenty i celá údobí, kdy je pociťujeme jako nepříjemná omezení. Přitom nechápeme jejich účel, protože celkově nerozumíme svému sexuálnímu chování. Tato kapitola mohla jejich funkci zatím jenom naznačit. Přesvědčivější obraz si bude možné utvořit až postoupíme ve svém pátrání po zákonitostech lidské sexuality o něco dále