ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

4. Vyzvání k párovému tanci

Abychom pochopili, proč nemohla vzniknout párová manželství hned po přechodu k lovu a také to, proč se stalo výhodným pro současného člověka, musíme si zopakovat několik skutečností. V prvním dílu této knihy jsme si ukázali, že předkové člověka byli takřka po celou dobu své lovecké existence lovci velké zvěře. Podobali se tak trochu smečkám dnešních společenských šelem. Jejich tlupy musely být dost velké, nejenom pro způsob lovu a kvůli bezpečnosti, ale také proto, aby - v případě že o několik lovců přišli - nedošlo k zániku jejich lovecké tradice.

Také druhá polovina tlupy, zajišťující sběračskou část obživy, musela být velká natolik, aby ubránila sebe a svou domovskou základnu. Ta musela mít i jistou strategickou polohu a - aby ji lovci po návratu našli - nemohla se libovolně přesouvat. Vychází nám z toho obraz dost velkých tlup, které jako celek byly poměrně nepohyblivé a mohly se usazovat pouze v místech, která byla dostatečně úživná pro větší množství jedinců.

Dělení takto žijícího společenství na páry by nemělo žádný smysl, nepřinášelo by žádný prospěch a zbytečně by to narušovalo soudržnost jeho členů. To všechno se změnilo až s vynálezem dalekonosných zbraní a příslušných transportních pomůcek. Jedinec vybavený oštěpem a brašnou nejen dokázal ulovit kořist sám, ale vyplatilo se mu lovit i menší zvířata, nebo paběrkovat za pochodu. Dokázal také v případě potřeby ubránit sebe i někoho dalšího. Od tlupy se teď kdykoli mohla odtrhnout malá skupinka lidí a vést chvíli samostatnou existenci. I ta nejmenší jednotka, soustředěná kolem páru, byla hospodářsky soběstačná.

Tak se stalo, že člověk poprvé za svou existenci párové svazky vytvořit mohl. Důvod, proč to skutečně udělal, byl v tom, že možnost dělení na menší jednotky se ukázala nesmírně výhodná. Zatímco dříve mohla žít velká tlupa jen v místech, kde bylo pro všechny dost potravy, nyní mohla v menších skupinách obsazovat i území méně úživná a nebo těmito chudými územími pronikat na nová bohatá loviště. Celá tlupa tím získala daleko větší pohyblivost a dostala nomádský charakter. Před člověkem jako by se otevřel celý svět.

To samo stačilo, aby se vlastnosti vhodné pro vznik párových svazků, začaly v lidském genomu upevňovat. Proces vedoucí k vytvoření dnešní lidské rodiny mohl začít a my se teď podíváme, jakým způsobem se to dělo.

Protože po předchozí kapitole může skupinové manželství leckomu připadat jak ztracený ráj, který snad nebylo nutné tak zbrkle opouštět, začneme pro útěchu tou nejkrásnější schopností, kterou jsme na oplátku přechodem k párovému manželství získali. Je to schopnost zamilovat se. Dokážeme se upnout k jedné určité osobě a to tak silně, že s její ztrátou můžeme ztratit i smysl své existence.

Máme-li ovšem obhajovat názor, že schopnost zamilovat se je člověku vrozena, dostáváme se do velice nevýhodné situace. Řadě autorů, kteří se k této tématice vyjadřovali, je láska něčím na způsob gramotnosti a jsou schopni ji upírat kdejaké lidské skupině. Nehodláme s tímto názorem polemizovat příliš široce, domníváme se, že je plodem evropocentrizmu a také výrazem určité sociální povýšenosti.

Nedáme-li příliš na to, co se nám o té které lidské skupině sugeruje, ale vyslechneme-li přímo její svědectví, dojdeme k názoru, že lásku znají všichni příslušníci našeho druhu ať už uplatňují jakoukoli formu manželství a stojí na kterémkoli stupni civilizačního žebříčku. Papuánci, vyprávějící příběh o muži, jenž nebyl schopen oželet svou mrtvou družku a vydal se za ní do říše duchů, byli možná kanibalové, ale co je to láska, zaručeně věděli. V klasických polygamních společnostech vznikala navzdory formě manželství bohatá milostná poezie, opěvující tento jedinečný cit. Nejspolehlivějším svědectvím je slovesnost tradovaná ústně - mohla se dochovat jen díky tomu, že ve všech, kteří si ji po generace předávali, vyvolávala obdobné pocity.

Lásku si můžeme definovat jako stav, kdy má člověk zvýšený zájem o milovanou osobu a snížený zájem o všechno ostatní. Ve své nejvyšší intenzitě pak je to stav, kdy člověk má zájem pouze o milovanou osobu a nic dalšího už ho nezajímá.

Je to vlastně cit protispolečenský a jako takový není trvale žádoucí. Za normálních okolností je také jeho působnost časově omezená. Intenzita zaujetí se snižuje a cit se buď mění v kooperativní lásku manželskou, nebo zmizí úplně, takže je člověk schopen zamilovat se do někoho jiného. Je docela běžné, že si člověk za pomoci lásky vybuduje manželský svazek a pak se ještě párkrát zamiluje mimo.

Desmond Morris vyslovuje domněnku, že láska má působit jako mechanizmus, který člověka doslova odtrhne od jeho původní rodiny a nasměruje ho mimo ni. Domnívám se, že je to představa velice přesná. Pro člověka bylo vývojově velice výhodné vybudovat si v rodině co nejvřelejší vazby, ale tím zároveň ztrácel schopnost se od této rodiny odtrhnout a přenést svůj zájem na rodinu novou. Zamilování se stalo jakousi protiváhou lásky k rodičům a to protiváhou velice účinnou.

Průběh lásky svědčí o tom, že tento cit se hodí k vytvoření monogamních svazků, ale nikoli už k jejich trvalému udržení. Kdyby bylo manželství závislé pouze na existenci lásky, stěží by přečkalo pět let.

Právě v souvislosti s krátkostí tohoto jediného skutečně monogamně zaměřeného chování, jež má člověk k dispozici, si můžeme položit otázku, proč se vlastně jeho vlastnosti nezměnily natolik, aby se stal spolehlivě monogamním. Známe zvířata žijící v trvalých monogamních svazcích, kde je závislost na partnerovi tak silná, že vylučuje vytvoření vazby jiné. Stává se dokonce, že ovdovělý jedinec nepřekoná ztrátu partnera a uhyne. Takové vlastnosti se nám jistě jeví jako nanejvýš vhodné i pro člověka, který potřebuje udržet své monogamní manželství po celou dlouhou dobu, kdy vychovává děti. Ovšem v době, kdy párové manželství vznikalo - a vlastně ještě nedávno - byl život člověka velmi tvrdý a často docházelo k tomu, že jeden člen manželského páru přišel o život. Kdyby měl člověk vlastnosti divoké husy a nebyl schopen se ze ztráty manžela vzpamatovat, znamenalo by to faktickou likvidaci celé rodiny. Rozhodně bylo výhodnější, když mohl být ztracený partner v krátké době oželen a nahrazen jiným.

Čistě monogamní cítění muselo být také na překážku ve všech případech, kdy počet mužů a žen ve skupině nebyl stejný, což se také muselo občas stávat. Zde bylo zase žádoucí vytvoření rodin polygynních, aby žádné ženy a děti nezůstaly v rodině izolovány.

Člověk se rovněž mohl zamilovat nevhodně - do osoby, která ho nechtěla, byla zadaná, nebo neplodná. Trvalá vazba na takovou osobu by znemožňovala uzavření manželství vhodnějšího. Chovatelé zvířat se občas stávají svědky „nešťastných lásek“ svých svěřenců k zadanému jedinci a nebo se dokonce sami stávají objektem takové fixace. Nevhodně fixovaný jedinec obvykle není schopen vytvořit pár a zůstává vyřazen z rozmnožovacího procesu.

Výlučně monogamní zaměření by tedy nebylo pro člověka výhodné. Právě proto, že jeho děti vyrůstaly tak dlouho a po celou tuto dobu potřebovaly oba rodiče, byla trvalá fixace na jednoho partnera nežádoucí. Láska může být sice pokládána za silný impuls k monogamnímu soužití , ale jak vyplývá z její časové omezenosti, k zajištění trvalého soužití páru neslouží.

Hlavní pouto, které mělo udržovat párový svazek, už totiž dávno existovalo, neboť vzniklo současně s manželstvím skupinovým. Vřelé vztahy mezi muži a ženami vyjadřované a upevňované vzájemnými sexuálními projevy, byly pro zajištění jakéhokoli soužití mechanizmem zcela dostačujícím. Jejich jediný nedostatek byl v tom, že byly zaměřeny vůči všem příslušníkům opačného pohlaví. Aby mohly fungovat jako pojítko páru, bylo nutno je napřed nějak diferencovat. Určité projevy musely být napříště směrovány především k partnerovi, kdežto vůči ostatním musely být utlumeny. Začala cesta k regulaci sexuálního chování. Jak probíhala?

Předpokládejme, že se ve společnosti našich předků začali vyskytovat jedinci s větší schopností individuální náklonnosti. Tito jedinci se snažili trávit čas co nejvíce spolu a jejich zájem o ostatní se snižoval. Svou vzájemnou náklonnost si dávali najevo tak, jak byli zvyklí a sice intenzivními sexuálními projevy. Jejich sexuální výzvy - ačkoli určené partnerovi - působily nutně i na ostatní členy společnosti. Zamilovaní jedinci tedy zvýšenou intenzitou sexuálních projevů vzbuzovali zájem , který byl už nežádoucí a objektivně působil proti vzniku párových svazků. Proto bylo nutné ho nějak neutralizovat. První fází vývoje párového manželství tedy mohl být stav, kdy dva jedinci zůstávali delší dobu pohromadě, vysílali sexuální výzvy jeden k druhému a přestávali je vysílat k ostatním.

Úspěšnější svazky mohly vzniknout tam, kde se nejnaléhavější výzvy páru staly neviditelnými - například byly používány o samotě nebo v noci. Tím se omezila jejich působnost na ostatní. Příslušníci páru se tak stávali pro ostatní členy společnosti sexuálně méně zajímavými. Sexualita se uplatňovala především uvnitř páru. Tím se stávala poněkud výlučnější záležitostí a fixovala se ve vědomí společnosti jako projev především párových vztahů. Nejpůsobivější část sexuálních projevů přestávala být běžným veřejným chováním a stala se do značné míry soukromou záležitostí.

Čím více bylo takových přechodných párových manželství a čím déle trvaly, tím menší byla pravděpodobnost, že se vyskytne nový volný partner. Vzhledem k tomu, že muž zůstával delší dobu u jedné ženy, vznikaly také hlubší vztahy mezi ním a jejími dětmi, což bylo další z pout, které držely pár pohromadě. Všechny tyto okolnosti docela dobře stačily k postupnému vytvoření společnosti, která se skládala z párů, žijících spolu prakticky trvale. Život s jedním partnerem nemohl být pociťován jako omezení, protože zákaz sexuálního styku s ostatními příslušníky společnosti neexistoval - nebyl žádný důvod proč by existovat měl. I když se sexuální chování uplatňovalo především uvnitř páru, mohlo plnit svou kooperační funkci i vně páru. Bylo tam pouze méně časté než dříve.

Jakmile se stalo párové manželství běžnější formou rodiny, muselo dojít také k jisté úpravě mezigeneračních vztahů. U člověka, který vychovává děti dlouhou dobu, je žádoucí, aby byly páry tvořeny především vrstevníky. Společnost, která k mezigeneračnímu dělení nedospěla, měla větší počet nefunkčních svazků. Starý muž nestačil vychovat své potomky a musel být po své smrti nahrazen jiným otcem. Vážnější bylo, že se mohl stát s s větší pravděpodobností méně zdatným jako lovec. Když už nepodnikal náročnější lovecké akce, ztratil jeho syn příležitost učit se přímo od něho. Svazek mladého muže a staré ženy zase mohl zůstat neplodný a muž byl tedy jako otec nevyužitý.

Regulace podle generací mohla proběhnout z větší části samovolně. Ve společnosti, která už byla spárovaná, byli nejčastějšími volnými kandidáty manželství mladí, právě dospělí lidé. Je celkem logické, že nové páry se tvořily právě z těchto vrstevníků, takže spárování partnerů přibližně stejného věku se uskutečňovalo jaksi samo od sebe.

Až potud vypadá všechno nekomplikovaně a idylicky. Posuny v chování by však nemohly nastat, kdyby nebyly zároveň podepřeny novými vlastnostmi, které člověk až dosud nepotřeboval. Už jsme si zmínili schopnost zamilovat se a pociťovat k jiné lidské bytosti lásku mocnou až k bolesti. Láska je ovšem dar velice problematický. Stala se tak nádherným životním zážitkem, že se člověk špatně smiřuje s tím, že ji v plné intenzitě nemůže pociťovat pořád. Když se jeho zanícení vytrácí ve prospěch kooperativních citů manželských, zdá se mu, že život beznadějně šedne.

Jako další atribut párového manželství se vytvořil ideál mladého sexuálního partnera. Aby ovšem mohl takový ideál vzniknout, musel být mladý partner rozeznatelný od ostatních. Zvířata se dělí jednoduše na mláďata a dospělé a u dospělých jedinců už prakticky nelze jejich věk spolehlivě rozeznat. U předků člověka tomu jistě bylo právě tak. Pro vytvoření párových manželství tedy musela vzniknout skupina mladých, odlišná od jiných dospělých jedinců a vyznačující se zvýšenou přitažlivostí. Člověk začal stárnout. Po dosažení dospělosti je nejkrásnější, pak se mu postupně mění postava, pleť, pigmentace vlasů a pomalu se přetváří do podoby, která se mu nelíbí.

Ono nelíbí je na věci podstatné. Objektivně vzato je hladká tvář a vrásčitá tvář přesně totéž co bílá růže a červená růže - rozdíl tomu dodává jen naše vnitřní hodnocení a my prostě vnímáme vrásky jako atribut nežádoucí, právě tak jako ostatní znaky, jimiž se vyznačuje vysoký věk. Nikdo nepůjde ve třiceti letech na kosmetickou kliniku, aby mu tam vytvořili tvář interesantního šedesátníka, pro nás jsou žádoucí výhradně znaky mládí.

Je to trochu nostalgická představa, skoro jako bychom nadvakrát umírali. Dávno před tím, než skutečně zestárneme, to jest fyzicky zchátráme natolik, že přestáváme být plně životaschopní, musíme se smířit s tím, že ztrácíme sexuální přitažlivost. Stejně jako láska, má pro nás i mládí takovou cenu, že bychom si přáli mít je věčně.

Dnes máme nakonec možnost si mládí velmi podstatně prodloužit a také se o to všemožně snažíme. S láskou nic podobného dělat nejde, ta si prostě přijde a odejde zcela nezávisle na jakémkoli našem přání či snaze - můžeme si o ní maximálně namlouvat různé nesmysly. Měli bychom ovšem brát v úvahu, že žádná z našich vlastností tu nevznikla pro naše větší štěstí. Právě tak jako bylo při vzniku skupinového manželství pravým důvodem zajištění otcovské výchovy pro mladé samečky a všechny ty příjemné okolnosti, jako schopnost prožívat rozkoš a doprovázet pohlavní akt přátelskými něžnostmi, byly pouze prostředky, které k tomu vedly, zrovna tak vznikly nové párové vlastnosti jen proto, aby pomohly k vytvoření optimálního prostředí pro vývoj našich dětí.

Z celé předchozí kapitoly snad vyplývá dost zřetelně, že přechod od skupinového manželství k párovému, byl poměrně snadný. Stačily jen nepatrné posuny ve vlastnostech už existujících, aby se proces formování párových svazků mohl začít uspokojivě rozvíjet. Přátelské sexuální chování, které spojovalo všechny dospělé příslušníky společnosti, nekladlo vzniku ani stabilitě jednotlivých párů žádné závažnější překážky a to platí v podstatě až do dneška. Jestliže se přesto stala sexualita nejproblematičtější složkou lidského chování, nebylo to kvůli vztahům k ostatní společnosti, ale kvůli vztahům uvnitř párové rodiny samotné.

Ano, hlavní komplikace se vynořila v rodině. Tímto konstatováním jsme se konečně propracovali ke klíčovému tématu této knihy, nebo spíš k nejdůležitějšímu souboru problémů, jež se snaží osvětlit. Než se do nich pustíme, dopřejeme si oddechovou kapitolu o tom, jak zacházíme s regulací sexuálního chování dnes.