ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

3. Pokus o rekonstrukci

Pokud jde o rodinné uspořádání, dá se soudit, že ranní hominidé žili v takové formě rodiny, jaká je nejběžnější u recentních subhumánních primátů. To znamená, že každá tlupa se skládala z hlavního samce(mohlo jich být i několik), který byl vedoucím zvířetem a také pářil všechny dospělé samice, dále ze skupiny dospělých samic s mláďaty, z odstavených mláďat a ze skupiny podřízených samců. Tato základní rodinná struktura subhumánních primátů je poměrně pružná a vykazuje jisté variace jak mezi jednotlivými druhy, tak i uvnitř druhů samotných. Je tedy vyhovující pro dost širokou škálu odlišných životních podmínek. Ani tato variabilita však nebyla zřejmě dostačující, neboť v průběhu hominizace harémová rodina zanikla a byla nahrazena uspořádáním jiným.

Vystává přirozeně otázka po důvodech této změny. Anglický zoolog Desmond Morris vyslovil domněnku, že spolupráce při lovu si vyžádala jakési vyrovnání společenského statutu lovců. Aby byl hominid ochoten spolupracovat při lovu s ostatními, musel mít též zajištěná práva na vlastní samici. Žárlivost vedoucího samce a jeho výhradní právo na samice musely být v zájmu spolupráce vývojem potlačeny. To si vyžádalo změny ve společenské struktuře tlupy a změny příslušných sexuálních vlastností.[2]D.Morris: Nahá opice, Praha 1971

Tento názor je velmi demokratický, ale neodpovídá prostě skutečnosti. Ve smečkách psovitých šelem má řada samců tak nízké hodnostní postavení, že se k samicím vůbec nedostanou a přesto jsou jako lovci platnými a užitečnými členy smečky. Úspěšná spolupráce těchto šelem je naopak založena na vysoké nadřazenosti vedoucích zvířat a na jejich bezvýhradné autoritě.

Rovněž Morrisova představa o nepřekonatelné sexuální žárlivosti vedoucích samců je značně přehnaná, což je možná dáno jeho zkušenostmi s jedinci žijícími v zajetí. U volně žijících zvířat se zdají být hierarchické vztahy méně striktní. Podle pozorování etologa B. Schallera jevili někteří gorilí samci značnou benevolenci nejen vůči ostatním samcům v tlupě, ale dovolovali své samice odpářit i cizím, volně se potulujícím samotářům. [3]G.B.Schaller: Rok mezi gorilami, Praha 1966 Kromě toho - důvodem, proč jsou podřízení samci nuceni abstinovat, není jen žárlivost hlavního samce, ale i odmítavost samic, pro které nejsou podřízení samci dost atraktivní.

Harémová rodinná struktura nemohla být hominidům při samotném lovu nijak na překážku. Je dokonce pravděpodobné, že lov byl zpočátku uskutečňován právě těmi jedinci, jimž okrajové postavení v tlupě dovolovalo častěji se od ní vzdalovat. A právě v tom vzdalování mohl být pro tlupu problém. Jakmile se lov stal pravidelným způsobem obživy, každé pohlaví začalo žít přes den na různých místech. Byl snad tady nějaký důvod ke změně sexuálního chování?

Vzájemná výměna potravy v tom být nemohla. Závislost byla oboustranná - jestliže nalovená potrava samců byla atraktivnější a výživnější, denní zásoba nasbíraná samicemi představovala pro celou tlupu nezbytnou jistotu, jakou lov nepřinášel. Lze si docela dobře představit takové uspořádání, že by se tlupa ráno rozešla, večer každé pohlaví přineslo svůj podíl potravy a pak by si zase šla každá skupina po svém. I když je to řešení v souvislosti s člověkem dost neobvyklé, oddělený život obou pohlaví není v živočišné říši zas nic tak zvláštního.

Při podobném řešení by ovšem zůstala nevykryta jedna nesmírně důležitá funkce a sice výchova mláďat, přesněji řečeno mladých samečků, kteří se po přechodu k lovu dostali do zcela nevídané situace.

Každá šelma se může naučit lovit od své matky, někdy výhradně od ní. Matka hominidů svá mláďata lovu naučit nemohla, protože sama nelovila. A mladí hominidé, kteří neměli žádné instinkty šelem, se museli v tomto ohledu učit prakticky všemu. Je zřejmé, že k tomu, aby se mohli stát úspěšnými lovci, potřebovali vedle matky také ještě otce.

V harémové rodině je vcelku málo příležitostí ke styku mláďat s dospělými samci. Mláďata setrvávají u svých matek a ty jsou vůči podřízeným samcům lhostejné či nedůtklivé. Ale u opic a lidoopů zůstává celé společenství přece jen neustále pohromadě, takže mláďata mohou všechny ostatní příslušníky tlupy znát a pozorovat alespoň na dálku. Samci hominidů se však od tlupy vzdalovali za lovem a stávali se tak pro mláďata prakticky neznámými tvory.

Přechodem k lovu se samci hominidů stali něčím nesmírně zajímavým a ojedinělým. Jejich život se rozpadl na dvě různé fáze. Byli to lovci, ale dětství prožili po boku sbírajících matek a jejich výchova tedy byla výchovou ke sběračství. U matky si osvojovali základní návyky a dovednosti, se kterými však v žádném případě nemohli v dospělosti vystačit. Vliv matky nebylo však žádoucí nijak omezit, protože základní výchova mláděte spočívala na ní a na ní také záleželo, jak schopný a inteligentní tvor z něho vyroste. Bylo tedy žádoucí, aby se její kontakty s mládětem neumenšovaly, ale aby byly naopak co nejvřelejší a trvaly co nejdéle.

Samci neměli možnost kvůli své časté nepřítomnosti mláďata vychovávat a přesně vzato nebylo ani k čemu. Dokud nebyli mladí samečci schopni sledovat je přímo při loveckých akcích, nemohli jim toho ze svých loveckých zkušeností stejně mnoho předat. Přesto bylo nutné, aby byli pro mláďata stejně blízkými bytostmi jako jejich matky, protože v určitém okamžiku museli převzít jejich výchovu do svých rukou. Po dobu dětství mláďat byli jen jakýmisi čekateli na otcovskou funkci, ale předpoklady pro její vykonávání si museli vytvořit již dříve.

V harémových rodinách si musí dospívající samečci své postavení mezi dospělými perně vydobýt a nejsou mezi nimi nijak vítáni. Jsou také skupinou nejméně chráněni a nejčastěji padnou za oběť, když je skupina ohrožena. Pro subhumánní primáty nemají životy mladých samečků skutečně žádnou zvláštní cenu, ale hominidé si rozhodně nemohli dovolit takto plýtvat životy svých budoucích lovců. Dospělí lovci museli nezkušené nováčky na loveckých výpravách trochu opatrovat a ochotně jim předávat své lovecké zkušenosti a to v podstatě znamená, že se k nim museli začít chovat jako otcové.

Neznáme žádné specifické chování, které by vytvářelo vazby mezi muži a dětmi, ale předpokládáme, že nějaké podmínky pro otcovské vztahy se musely u předků člověka vytvořit. Jsme tu v přesně opačné situaci než u sexuálního chování: tam jde o adaptace, jejichž účel je nejasný, kdežto zde máme nepochybně potřebu určité funkce, ale chybí nám chování, jehož prostřednictvím by se realizovala.

Domnívám se, že v tomto případě může být první problém hledaným řešením problému druhého. Jestliže se u předků člověka vyvinulo takové chování, které sbližovalo dospělé samce s matkami mláďat, byl tím vytvořen i předpoklad pro sblížení samců s mláďaty. Samci, kteří přestali tvořit samostatné skupinky v rámci tlupy a trávili všechen čas, kdy právě nebyli na lovu, v bezprostřední blízkosti samic, trávili čas i v bezprostřední blízkosti mláďat. Musíme si připomenout, že v harémové rodině je samotný vztah samec - mládě bezproblémový, mláďata jsou zvědavá a přítulná a samci o ně jeví zájem, ale narážejí na nepřívětivé chování jejich matek a neodvažují se příliš provokovat samce vedoucího. Právě to jsou charakteristické znaky harémového společenství a právě tyto vztahy bylo užitečné proměnit.

Výsledné řešení se jeví jako dost zvláštní a rozhodně bylo ojedinělé. Ale žádný živočišný druh se nemusel vyrovnávat s komplikacemi, jaké sebou nesla specializace na dvojí způsob obživy. Pouze u hominidů došlo k oddělení obou pohlaví provázené zároveň potřebou neustálé a intenzivní spolupráce, pouze jejich mláďata potřebovala být vychovávána jak samicemi tak i samci, přičemž poskytovaná výchova musela být rozdílná a uskutečňovala se ve dvou časových fázích. Známe živočišné druhy, u nichž se úlohy samic a samců nepřekrývají, ale u těch je přímá péče o mláďata vždy záležitostí jednoho pohlaví. Známe naopak druhy, kde musí o mláďata pečovat příslušníci obou pohlaví, ale u těch se zase úlohy samic a samců překrývají - samec tu fakticky přejímá část mateřských povinností a je funkčně jakousi druhou matkou. Takové otcovství, které se vyznačuje přímou péčí o potomstvo a není přitom jen částí funkce mateřské, takové otcovství je specifikem čistě lidským.

Vezmeme-li v úvahu všechny tyto okolnosti, nemusí nám připadat použití sexuálního chování pro upevnění vzájemných pout uvnitř skupiny zase něčím tak podivným. Hominidé nesporně potřebovali vyvinout chování, které by nějak neutralizovalo nepříznivé důsledky časté nepřítomnosti samců. Jejich sexuální chování bylo, tak jako u mnoha vyšších savců, celkem nevyužité a už tehdy mohlo plnit i jiné funkce než čistě reprodukční - příznačné je v této souvislosti na příklad velmi nekonvenční chování šimpanze bonobo. Tím že do něj byly přeneseny všechny projevy přátelství, se stalo velmi specifickým chováním kooperativním. A díky vztahům, které se takto vytvořily mezi dospělými příslušníky tlupy, mohly pak vznikat i další životně důležité vazby. Samci, připoutaní k samicím, se začali uplatňovat též jako kolektivní otcové jejich mláďat. To, co vzniklo z původní tlupy hominidů se už oprávněně mohlo nazývat rodina.

Snad bychom mohli na tomto místě uvést, že k takovému uspořádání rodiny mají poměrně blízko některé druhy společně lovících šelem, u nichž dochází k volnému páření uvnitř skupiny a kde i později jsou samci funkčně jakýmisi kolektivními otci všech mláďat. Ovšem právě dnešní vlastnosti člověka napovídají, že jeho skupinové manželství muselo přece jen vypadat trochu jinak. Sexuální chování zmíněných šelem je přísně účelové a slouží reprodukci. Funguje pouze tehdy, když je žádoucí, aby samice zabřezly - to znamená, že funguje zřídka. Nemá také na soudržnost skupiny pražádný vliv, neboť vřelé vztahy uvnitř skupiny jsou udržovány specifickými projevy přátelskými, které ovšem nemají se sexualitou nic společného. Kdyby se párové manželství formovalo z tohoto typu vztahů, pak by musel mít současný člověk určitý soubor projevů, které by mu sloužily k upevňování přátelství uvnitř skupiny a pak další a odlišný soubor projevů sloužících k upevňování párových svazků. Přechod k párovému manželství by nevyžadoval regulaci, protože by nebylo co regulovat. Sexuální chování by buď zůstalo málo frekventovanou činností, sloužící prosté reprodukci, nebo by se mohlo zintenzivnit a stát se tmelem párového svazku, ale jako takové by na ostatní jedince společnosti nepůsobilo a nebylo by proto nutné je omezovat.

Tady na chvíli odbočíme. Někde v rámci skupinového manželství patrně vznikl jistý zajímavý jev, vysvětlitelný jen v souvislosti s loveckou činností. Jedná se o neobyčejné zvýšení prestiže mužského pohlaví, které jde dnes tak daleko, že řekne-li se člověk, je tím automaticky míněn muž. Žena se těší prestiži daleko menší a i ve společnostech, kde třeba není pokládána za něco méněcenného a od mužského principu odvozeného, přece jen stále zůstává až „druhým pohlavím“.Tento jev je specifikou člověka, je evidentně nelogický, nicméně existuje a dá se vysvětlit z okolností, jež provázely sapientační vzestup.

Jak jsme si ukázali v předchozí knize, byla i u lovících hominidů základním a existenčně výhodnějším způsobem obživy činnost sběračská, kdežto lov stále zůstával určitým luxusem. Hominidé - na rozdíl od šelem - nebyli na výsledcích lovu závislí, nemuseli lovit a je příznačné, že se v průběhu hominizace nepřestaly z hlavního proudu vydělovat vývojové větve těch, kteří lov opustili a vrátili se k vegetariánství. Pokud měl být lov uskutečňován, musela sbírající část tlupy podporovat své lovce nejen tím, že se s nimi dělila o nasbíranou potravu, ale musela je k tak namáhavé a nebezpečné činnosti podněcovat i projevy jistého uznání. Muž - lovec zkrátka musel v daném společenství získat větší prestiž než muž - sběrač.

Dál už pracoval jen mechanizmus přírodního výběru: tlupy, které se věnovaly lovu ve větší míře, byly vystaveny drastičtější selekci a jejich sapientační vzestup postupoval rychlejším tempem. Bylo jen logické, že inteligenční úrovně současného člověka dosáhly jako první právě ty skupiny, kde se loveckým - a to znamená mužským - vlastnostem dostávalo náležitého ocenění. Priorita mužského pohlaví je tedy jakýmsi „nezamýšleným efektem“ sapientačního vzestupu a jakkoli tento jev původně sloužil jinému účelu, zůstal už součástí lidské existence a byl - jak ještě uvidíme - úspěšně zabudován do fungování současné rodiny.

Ale vraťme se zpátky ke skupinovému manželství. Dnešní člověk už nemá schopnost takový svazek utvořit a udržovat, neboť mu v tom brání vlastnosti získané při přechodu k manželství párovému. Největší problém by pro něho byl zřejmě v tom, že by nedokázal přijmout jako manželské partnery své blízké příbuzné. Zvířata podobné zábrany nemají, údajně snad jenom šimpanzi mají jisté potíže, když mají zařadit do svého harému matku, ale u těchto zvířat s dobrou pamětí jsou to spíš problémy dominance - je prostě těžké se rychle přeorientovat. Harmonické fungování skupinového manželství by rovněž narušoval náš ideál mladého sexuálního partnera. I to je specifikum čistě lidské a u zvířat neznámé - například naše domácí kočka zůstává neměnně přitažlivá i pro potomky vzdálené od ní třeba deset generací. Ideál mladého sexuálního partnera se vytvořil až při formování párových svazků a my si dnes vůbec neuvědomujeme jeho nesamozřejmost. Se skupinovým manželstvím je pochopitelně neslučitelná i naše schopnost se zamilovat.

Nedovedeme si už dobře představit stav, kdy sexuální chování bylo čímsi jako soustředěným probíráním srsti, jímž se vzájemně oblažují opice a mělo asi stejný význam jako úsměv nebo podání ruky. Proto bude vůči našim předkům možná spravedlivější si to ani nepředstavovat a podívat se raději, co nám existence skupinového manželství přinesla.

Nebylo to vůbec špatné. V první řadě to byla zvýšená přitažlivost jednoho pohlaví pro druhé a stálá - nikoli jen sezónní - chuť ke vzájemnému sbližování.

Dalším pěkným dárkem je schopnost pociťovat rozkoš. Řada míst na lidském těle se stala citlivými na dotek, takže k celkové chuti na milování přibyly velmi příjemné pocity. Třetím novým prvkem pak bylo zapojení přátelských projevů, které z lidského pohlavního aktu vytvořilo jakési vyznání - ne sice ještě vyznání lásky, ale každopádně už vyznání přízně.

Jedna z těchto nově získaných vlastností znemožňovala vytváření párů. Pokud měl člověk změnit dosavadní skupinové manželství za manželství párové, musel by ji obětovat, musela by z jeho genetického fondu vymizet. Pak by mohl bez komplikací vytvořit párové svazky podobného typu, jaké nacházíme u jiných živočichů a co je hlavní - nemusel by své sexuální chování nijak regulovat, žil by bez zábran a studu ve stejné nevinnosti jako ostatní zvířata.

My víme, že takovou cestou nešel a z jeho nově získaných vlastností nebylo obětováno nic. Ona problematická vlastnost byla evidentně příliš cenná, než aby bylo možné jen tak se jí vzdát. A tak byla k jejímu uchování zvolena cesta poněkud neobvyklejší - regulace sexuálního chování.

Kdyby teď někdo zkusil hádat, která z uvedených vlastností představovala při tvorbě párů onu osudovou překážku, patrně by uvažoval o prvních dvou. Vždyť je to právě naše permanentní chuť, kterou dnes musíme trochu usměrňovat a krotit, je to právě příslib rozkoše, kvůli kterému ztrácíme soudnost a kazíme si život! Jenomže tak tomu ve skutečnosti nebylo. Nejproblematičtější z celého dědictví se ukázala být část třetí. Je to neuvěřitelné, ale za všechny komplikace, které dnes se sexualitou máme, za všechnu její podivnost a nesrozumitelnost vděčíme tomu, že se naši předkové začali při pohlavním aktu objímat a líbat.