ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

2. Přátelské chování

Zařadili jsme člověka do určitého systému živočišných druhů (chápeme ho jako nejpokročilejšího příslušníka řádu primátů) a právem teď očekáváme, že jeho vlastnosti také budou zařazení do tohoto systému nějak odpovídat. Dá se říci, že současná forma lidské rodiny nás v tomto směru celkem uspokojuje, neboť ji můžeme chápat jako syntézu nejúspěšnějších rodinných struktur. Člověk žije v párové rodině, která je nejvhodnější pro výchovu mláďat, ale zároveň zůstává silně fixován na širší společenství, které jeho rodině pomáhá zajišťovat bezpečí a obživu. Spojil tak vlastně výhody monogamních a polygamních struktur a zbavil se jejich nevýhod. Lidská rodina se svým zapojením do širšího společenství tedy odpovídá význačnému místu, které člověk mezi ostatními živočichy zaujímá.

Totéž už nelze tak jednoznačně říci o lidském sexuálním chování, neboť zde nám člověk z daného systému vybočuje. I když samozřejmě nelze hodnotit různé projevy sexuálního chování jako primitivní nebo pokročilé, přece jen tu platí jistá zákonitost a sice že čím je živočich inteligentnější a v čím dokonaleji organizovaných skupinách žije, tím jednodušší mohou být jeho sexuální projevy.

Sexuální chování zvířat má celou řadu důležitých funkcí. Slouží k vyhledávání partnera, k jeho rozpoznávání, k utlumení jeho agrese a konečně k vyprovokování jeho ochoty a schopnosti se pářit. Musí být natolik odlišné od sexuálního chování jiných druhů, aby vylučovalo mezidruhové páření. Jeho důležitou a často nejkomplikovanější součástí bývá i boj o teritorium.

U pokročilejších živočichů však mnohé z těchto funkcí pozbývá na významu. U primátů, kteří žijí ve stabilních společenstvích a osobně se znají, se může celé sexuální chování omezit na zcela jednoduchý signál (obvykle to bývá prezentace pohlavních orgánů), jímž dají najevo svou ochotu se pářit.

Člověk pak nejen dokáže rozpoznat příslušníka svého druhu a opačného pohlaví, ale také se s ním dokáže rozumně domluvit na čemkoli. Je zbytečné, aby měl komplikovaný námluvní obřad, aby měl množství odlišujících pohlavních znaků a navíc je ještě rafinovaně zdůrazňoval, je také zbytečné, aby byl nějak mimořádně sexuálně aktivní. Odchovává tak málo potomků, že by se veškerá jeho sexuální aktivita mohla omezit na pouhých několik dní nebo dokonce hodin celého jeho života.

Tyto skutečnosti jsme měli na mysli, když jsme tvrdili , že člověk svými sexuálními vlastnostmi na příslušné místo ve vývojovém schématu nezapadá.

Než budeme pokračovat, podívejme se na dvojí hodnocení této výstřední sexuální aktivity, jež si sice nečiní nárok na vědeckost, ale zato je všeobecně rozšířené. První přisuzuje sexualitě funkci jakéhosi donucovacího prostředku: čím byl člověk chytřejší, tím méně byl ochoten zabývat se tak obtížnou činností jako je výchova dítěte. Moudrá příroda ho proto obdařila nezkrotnou chutí děti alespoň vyrábět. Bez tohoto úskoku by lidstvo patrně vymřelo.

K tomu lze dodat pouze jediné: čím byl člověk chytřejší, tím byl také schopnější pomilovat se bez nežádoucích následků. Také se dost záhy naučil vyvolávat potrat. Dokázal se zbavit i dětí už narozených a to buď legálně (víme, že některé společnosti regulovaly tímto způsobem porodnost, nebo jen kvalitu potomstva), nebo nelegálně. Nejdůležitější ovšem je, že generační pud, který nás nutí mít děti, nemá se sexualitou mnoho společného, což by mohla dosvědčit celá řada manželských párů, které žijí uspokojivým manželským životem, ale trápí se svou bezdětností.

Druhý názor je svým důvěřivým antropocentrizmem poněkud sympatičtější: člověk je (na rozdíl od nerozumných zvířat) natolik rafinovaný, že pochopil jak je milování pěkné a proto je provozuje při každé možné příležitosti a nikoli třeba jen jednou do roka.

V tomto případě je velkoryse přehlížena skutečnost, že většina zvířat je mimo své rozmnožovací období dokonale asexuální a že by na výzvy k páření nejen nereagovala, ale vpravdě by ani nechápala, co se to po nich chce. Že u nich není rozmnožovací akt provázen libostí takové intenzity, jako pohlavní akt člověka a že tedy na něm nemohou shledávat nic tak úžasného - to lze s určitostí tvrdit třeba o samicích opic, které se často ani nenamáhají přerušovat kvůli páření příjem potravy. Pracovníci zoologických zahrad jsou občas zoufalí nad tím, jak těžko se dají některé druhy přimět k páření - ostatně neúspěšné námluvy pandích medvídků sledovala světová veřejnost několik let. I když jsou takové potíže dány především nepřirozenými podmínkami zajetí, přece jen to dost jasně ukazuje, že pro zvířata není páření ničím tak žádoucím, aby se s ním namáhala mimo pořad.

Konstatovali jsme, že sexuální chování člověka příliš neodpovídá jeho postavení mezi nejvyspělejšími živočichy a vykazuje některé prvky sloužící spíše druhům méně pokročilým.To ovšem platí jen v tom případě, přisuzujeme-li jednotlivým sexuálním projevům pouze (nebo převážně) funkci reprodukční. Jestliže mají lidské sexuální vlastnosti a projevy sloužit úspěšné reprodukci, jsou evidentně předimenzované. Mají-li ještě funkci další, mohly by mít své oprávnění.

Je známo, že některé typické prvky sexuálního chování se mohou přesunout do chování, které s rozmnožováním nijak nesouvisí. V jiném kontextu pak nabývají nového významu. Mohou se uplatnit v projevech dominance, slouží k vylepšení hodnostního postavení ve skupině nebo k odvrácení agrese. Je příznačné, že sexuální projevy v těchto nových funkcích nalézáme právě u těch živočichů, kteří stojí člověku svými rozumovými schopnostmi nejblíže a u nichž je sexuální chování vlastně jaksi nevyužité, neboť žijí ve stabilních skupinách a odchovávají celkem málo mláďat. Tento jev byl zaregistrován poměrně nedávno. Buď není příliš častý, nebo není jako takový rozpoznáván, protože nápadný je pouze tehdy, páří-li se náznakově dva jedinci téhož pohlaví.

Můžeme se snad oprávněně domnívat, že podobné přenesení sexuálních projevů do funkčně odlišného chování uskutečnil i člověk, ale že v jeho případě šlo o přesun neskonale závažnější.

Jakou další funkci kromě reprodukční má lidské sexuální chování plnit, o tom by nám mohly něco napovědět rozdíly mezi chováním člověka a chováním jeho nejbližších příbuzných. Je jich celá řada. Poměrně nápadná je častá frekvence pohlavních styků nezávislá na ovulačním cyklu, dále je to permanentní přitažlivost jednoho pohlaví pro druhé, schopnost pociťovat rozkoš a prolínání sexuálních motivací takřka do všech oblastí lidského konání a myšlení. Připomeňme si, že člověk je ve všech společnostech vychováván k tomu, aby svou sexuální aktivitu při různých příležitostech potlačoval. Tento společenský tlak je velmi silný a působí více či méně na každého. To znamená, že takřka nikdo není tak sexuálně aktivní, jak je mu vlastně vrozeno.

Ještě výmluvnějším jevem je v lidském sexuálním chování přítomnost přátelských projevů. Neexistuje jediná něžnost, jediné sbližující gesto, jež by nebyly do tohoto chování zapojeny, ať už jde o úsměv, hru očí, doteky, hlazení, objímání, oslovení chlácholivým hlasem a použití mazlivých jmen. Pohlavní akt je prováděn zepředu, ačkoli k tomu nejsou žádné specielní anatomické předpoklady. Takové objetí však umožňuje oboustrannou výměnu něžností mezi partnery a má tedy velký psychologický efekt. V přírodě je tento způsob styku ojedinělý, můžeme se s ním setkat na příklad u šimpanze bonobo, kde je k tomu přizpůsobeno i umístění pohlavních orgánů a u australské ježury, která by to těžko mohla dělat jinak.

Přátelské projevy nejsou přirozeně v sexuálním chování ničím v zásadě neobvyklým. Prakticky každé zvíře musí mít při sbližování s partnerem jistotu, že nebude napadeno. Využití ritualizovaných přátelských projevů je pro tento účel mimořádně vhodné a nalezneme je u řady živočichů. Ale nikdy v takové míře a rozmanitosti jako u člověka.

Závažné ovšem je, že přátelské projevy chybí v sexuálním chování našich nejbližších příbuzných. U lidoopů probíhá páření věcně a bez něžností. Přitom ovládají takřka stejný rejstřík přátelských projevů jako člověk: dávají si najevo přízeň hlazením, objímáním, vrkavým hlasem, umějí se líbat. K sexuálnímu sblížení však tyto projevy nepotřebují.

Kdyby nějaký mimozemský etolog posuzoval naše sexuální chování na pozadí těchto faktů, mohl by docela seriozně soudit, že své partnery musíme neustále chlácholit, aby nás během pohlavního aktu nezakousli.

Existuje názor, že všechny ty něžnosti v našem sexuálním chování jsou pouze civilizačním nánosem a výsledkem určité kultivace. Člověk si zkrátka zkrášlil jednoduchý pohlavní akt celou řadou roztomilých zbytečností asi tak, jako si rituálem stolování zpestřuje prosté požívání potravy. Ve prospěch tohoto názoru mluví i fakt, že za určitých okolností se dokáže odpářit stejně nekomplikovaně, jako kterákoli opice.

To je ovšem velký omyl. Je jisté, že všechny přátelské projevy pociťujeme jako krásné a příjemné a tudíž i vhodné ke kultivaci jakéhokoli chování. Tady jde ale o to, že v nás tyto projevy - pokud jsou použity v určitém kontextu - také vzbuzují sexuální žádost. Aby to vůbec bylo možné, musíme mít vrozenou schopnost reagovat na ně jako na sexuální signály. Vrozené schopnosti je možné kulturně sociálním ovlivňováním poněkud zjemňovat a modifikovat, ale v žádném případě není možné je tímto způsobem zgruntu stvořit.

Pro nás je použití přátelských projevů v sexuálním chování takovou samozřejmostí, že si jenom s obtížemi dokážeme představit (a pokládat za normální) sbližování pomocí jiné soustavy signálů. Ale zoolog může zapřáhnout svou obrazotvornost a představit si, že své vyvolené jemně okopává lýtka (jako gazela Thompsonova), nebo jí olizuje bradavky a pištivě se dožaduje mléka (jako indický kaloň), nebo že ji dokonce postřikuje močí jako mara patagonská. [1]Z.Veselovský: Vždyť jsou to jen zvířata, Praha 1974 Všechny tyto způsoby vedou u daných druhů spolehlivě k páření a jsou proto vhodnými a účinnými sexuálními signály. Nám připadají bizardní, neboť naše genetická výbava nám nedovoluje jako sexuální signály je chápat. Ale tvorovi s vrozenými vlastnostmi lidoopa by stejně bizardní připadal zase náš způsob sbližování, protože v jeho pojetí by přátelské projevy byly určeny zcela jiným situacím a v sexuálním chování by působily nepřiměřeně.

Nesmírně důležité je, že přátelské projevy neztratily zapojením do sexuálního chování svůj původní význam, jaký mají třeba u lidoopů a že jsou nadále vnímány jako projevy přízně. To vede k velice zvláštní a ojedinělé situaci a sice k tomu, že pro člověka je pohlavní akt vždycky zároveň i projevem citové angažovanosti. I kdybychom si nakrásně uvědomovali, že nás partner hladí pouze za účelem sexuálního vzrušení, nemůžeme se při těch něžných gestech ubránit dojmu, že nás má ještě také rád. Ten pocit, že jsme milováni, v nás automaticky vzbuzuje každé bezvýznamné milostné dobrodružství a dokonce i pohlavní akt kupovaný za peníze. Lidová terminologie často shrnuje lásku a pohlavní akt pod jednotné pojmy a činí tak naprosto oprávněně a s větším porozuměním pro danou skutečnost než terminologie odborná, jež se tu zbytečně snaží rozlišovat. Lidské sexuální sbližování se fakticky děje takovým způsobem, že z něj nelze city - alespoň krátkodobé a pomíjivé - nikdy tak úplně vyloučit.

Jak nedělitelná je pro člověka představa sexuality a citové angažovanosti se dost zřetelně odráží v jeho poměru k těm aktivitám, kde k vzájemným sbližovacím projevům nedochází, nebo docházet nemůže. Autoerotické projevy jsou všeobecně pociťovány jako nedůstojné, ačkoli objektivně by mohly být chápány ve stejné rovině jako uspokojování hladu a žízně a ačkoli patrně neexistuje člověk, který by se k nim občas neuchyloval. Po tělesné stránce je autoerotika naprosto uspokojující - v určitém smyslu dokonce víc než normální pohlavní akt, neboť na př. vede spolehlivě k orgasmu, který je pro většinu mladých žen jinak nedosažitelný. Přesto je tento způsob likvidace sexuálního napětí pociťován jako vysloveně nouzový a je také poznamenán větším množstvím předsudků, než by si pro svou naprostou neškodnost zasloužil. Příliš citelně v něm chybí právě ta část projevů, která je pro člověka fakticky důležitější než samotné tělesné uspokojení.

Je také dobře známo jak traumatickým zážitkem se může stát pro postižené osoby znásilnění, nebo vynucovaný pohlavní styk vůbec, ačkoli bez sbližovacích projevů je takový styk pouze několikaminutovou a většinou i nebolestivou záležitostí. I když tady - právě tak jako v případě autoerotiky - hrají svou roli ještě další okolnosti, rozhodující je asi skutečnost, že sexuální chování bez oboustranných přátelských projevů odporuje našemu vrozenému schématu tohoto chování a jeví se nám tudíž jako nesnesitelné.

Právě okolnost, že člověk používá ve svém sexuálním chování přátelských projevů, které však neztratily v novém kontextu svůj původní význam, nám dost zřetelně napovídá, jaká by to mohla být nová funkce, kterou toto chování mělo začít v lidském životě plnit. Jeden prvek sexuálního chování - samotný pohlavní akt - slouží samozřejmě i nadále rozmnožovacím účelům, ale jinak se jako celek stalo chováním kooperativním. Je jakýmsi zvláštním druhem chování přátelského. Směřuje k tomu, aby se všichni příslušníci jednoho pohlaví permanentně a velmi vřele zajímali o všechny příslušníky pohlaví druhého, má působit trvale a bez souvislosti s rozmnožovacím procesem.

Je samozřejmé, že soubor takových vlastností jsme nemohli zdědit po primátech, protože ti je prostě nemají. Ve srovnání s bezbřehou lidskou sexualitou jsou to tvorové - dalo by se říci - spořádaní a cudní. Sexuální vlastnosti člověka musely vzniknout až poté, co se od ostatních hominoidů oddělil a nastoupil cestu hominizace. Nejpravděpodobněji to souvisí s přechodem k lovu, kdy si každé pohlaví začalo opatřovat potravu jiným způsobem a osvědčená primátí organizace rodiny přestala vyhovovat.

Problém je v tom, že uvedené vlastnosti nejsou vhodné ani pro dnešní formu rodiny. My si prostě nemůžeme dovolit žít podle svých vrozených sklonů - aby naše manželství fungovala, podřizujeme své sexuální choutky nejrůznějším omezením. Částečně pod tlakem, ale kupodivu i dobrovolně. Ve dvacátém století uskutečnila západní společnost experiment, který ukázal překvapující skutečnost. Liberalizace zákonů a hlavně postupná liberalizace veřejného mínění vytvořila stav sexuální svobody, kdy si každý mohl fakticky začít žít jak se mu zachtělo. Ukázalo se, že tolik pomlouvané párové manželství jeví neobyčejnou houževnatost. Lidé se sice začali častěji rozvádět, ale vesměs to činili proto, aby mohli vytvořit jiný pár. Vzniklo rovněž několik bizardních komun, aby se vesměs zakrátko rozpadly. Promiskuita se stala poněkud zjevnější, ale stále je pokládána za nesprávné chování, právě tak jako nevěra. Jestliže se ještě na začátku 20. století mohlo soudit, že párové manželství je jen výsledkem silného společenského nátlaku, dnes už to nikdo přesvědčivě obhajovat nemůže. Ačkoli člověk nesporně má polygamní vlastnosti, má také - stejně nesporně - vlastnosti monogamní. Tyto skutečnosti vedou k závěru, že poté, co se změnila primátí rodina v nějakou jinou (a to polygamní) strukturu, došlo ještě k další proměně lidské rodiny. Během ní vznikly takové vlastnosti, které umožňují vznik párových svazků.

Za normálních okolností by měly být původní a teď už nevyhovující vlastnosti při nové proměně eliminovány. To se však evidentně nestalo. Ale to neznamená, že by byl člověk nějaký nedodělaný zmetek. Pokud k druhé proměně došlo až v době, kdy se v jeho ontogenezi stále výrazněji prosazovalo naučené chování, mohly původní vlastnosti v jeho genomu zůstat a pak být během výchovy zformovány tak, aby nejen neškodily nové organizaci rodiny, ale aby pro ni byly nějakým způsobem užitečné.

Předností dnešního uspořádání je jeho neobyčejná pružnost. Člověk například je schopen za určitých okolností vytvářet rodinná uskupení polygynní i polyandrická, z nichž některá jsou plně funkční. Jak ještě uvidíme, jsou i tato uskupení formována na principu párového svazku, protože monogamní vlastnosti člověka nic jiného ani nedovolují. Byla to právě pružnost lidských schopností, která nám zatím bránila postřehnout v té spoustě různých variací onu základní a určující linii lidského sexuálního chování. Ale vyvolávala rovněž dojem, že člověk nemá v těchto věcech pořádek, že mu zkrátka chybí pevné vedení patřičných vrozených vlastností, které by dalo jeho sexuálnímu chování stejnou neporušitelnou formu, jakou nacházíme u zvířat. Ale to by byl omyl. Současný člověk je výborně uzpůsoben k vytváření párových svazků a jeho monogamní cítění je v něm zakotveno natolik spolehlivě, že si některé jeho projevy nedokáže ani uvědomit, natož pak se jich zbavit. Toto tvrzení se patrně nebude zdát na tomto místě důvěryhodné. Úkolem této práce je najít pro ně dost přesvědčivé důkazy. O to se samozřejmě pokusíme, ale nejprve se musíme vrátit o nějaký ten milion let zpátky, tam, kde celá historie člověka začala.