ROZUMNÝ A DOBRÝ

2. část

1. Oprášená hypotéza

V devatenáctém století byla vytvořena hypotéza, že dnešnímu párovému manželství předcházelo - a to ještě v relativně nedávné době - manželství skupinové, v němž si všichni dospělí příslušníci dané skupiny byli vzájemně manželi. Jak tento zvláštní útvar vznikl, tím se tvůrci hypotézy nezabývali, neboť při tehdejších nepatrných znalostech zvířecího chování nemohli tušit, že vymysleli něco, co nemá v živočišném světě obdoby. Plně se soustředili na hledání pozůstatků tohoto manželství buď mezi přírodními národy nebo v mytologii a protože některé jevy lze interpretovat značně libovolně, podařilo se jim pro svou hypotézu vskutku nalézt důkazy, jaké potřebovali.

Ve světle nových poznatků, ať už etnografie, nedávno vzniklé etologie, nebo třeba i genetiky, ovšem ztratily tyto důkazy na přesvědčivosti a hypotéza skupinového manželství se začala z vědy prakticky vytrácet. U nás oficiálně přetrvávala, nekritizovaná, ale ani nerozvíjená, z čistě ideologických důvodů, neboť ji ve svém spise O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu popularizoval Bedřich Engels. Ale dalo se vcelku předpokládat, že i zde jednou nepozorovatelně odejde cestou všelikého těla.

Kdysi jsem se hypotézou skupinového manželství dost podrobně zabývala a s jistou zlomyslnou zálibou stopovala její četné nelogičnosti a dobově podmíněné omyly. Podle mého soudu to byla hypotéza neživotaschopná a zbytečná a když jsem se později začala sama zabývat vznikem manželství, vůbec mě nenapadlo brát ji jakýmkoli způsobem v úvahu. Jistě si tedy lze představit mé rozpoložení, když jsem postupně začala zjišťovat, že ji s největší pravděpodobností budu muset přijmout.

Původně jsem vycházela z toho, že po přechodu k lovu přestala hominidům vyhovovat dosavadní primátí organizace rodiny a že tedy harémová rodina byla postupně nahrazena typem rodiny dnešní, založené na párovém (individuálním) manželství. Stále zřetelněji se však ukazovalo, že takový přímočarý proces nebyl možný. Člověk má některé sexuální vlastnosti, které by v tomto případě nemohl mít, neexistovaly by žádné důvody jejich vzniku, byly by nepochopitelné. Když se však mezi harémovou rodinu a dnešní manželství vřadilo manželství skupinové, začaly být tyto vlastnosti docela srozumitelné.

To pro mne byla situace velmi nepříjemná. Už samotná představa, že naši předkové změnili formu rodiny hned dvakrát, vnášela do celého procesu přílišnou komplikaci. Zatímco případná první změna byla logicky přiřaditelná k přechodu na lovecký způsob života - tehdy se s rodinným uspořádáním prostě muselo něco stát - druhou proměnu jsem si zatím nedokázala nijak časově umístit. Tvůrci původní hypotézy ji řadili do doby těsně předhistorické (a v některých případech nalézali skupinové manželství i v současnosti), ale jejich argumentaci jsem nemohla v ničem přijmout, právě tak, jako jejich představy o důvodech této proměny. Takové výroky jako „uvědomili si, že uzavírat sňatek se sestrou je nemravné“ nejsou vysvětlením, jež by se dalo brát vážně.

Sama jsem ovšem pro důvody této přeměny vysvětlení neměla. Rýsovala se mi sice dost zřetelně představa, jakými kroky se mohl celý proces eventuelně uskutečňovat, ale naprosto mi nebylo jasné, proč by měl vůbec proběhnout. Zatímco nevhodnost harémové organizace rodiny pro lovecký způsob života byla dost zřejmá, žádný důvod, proč by dnešní lidé nemohli docela dobře žít v manželství skupinovém, jsem nikde neviděla - jsou pro ně konec konců dodnes částečně predisponováni a jejich vlohy pro manželství párové nejsou nijak vynikající! Jestliže přesto k párovým svazkům přešli, musí mít dnešní rodina přednosti, kterých jsem si nebyla vědoma, protože jsem se o ně dosud nemusela zajímat.

Z původní hypotézy skupinového manželství byl pro mne fakticky použitelný právě jen ten nápad, že šlo o svazek, kdy si byli manželi všichni dospělí členové tlupy - nápad, který by tvůrci patrně nemohli pojmout, kdyby měli k dispozici ty vědecké poznatky, které máme dnes my, a kdyby tolik nehřešili proti logice. - Ale mohlo mi být nakonec jedno, jak k němu dospěli, trapnější pro mne bylo podezření, že bez jejich fabulací bych já sama s hypotézou skupinového manželství přijít nedokázala. I kdyby mě důkazy nakrásně tímto směrem vedly, neodvážila bych se věřit svým vlastním vývodům a hledala bych, kde jsem v nich učinila chybu. Jen díky tomu, že tu byla k dispozici hypotéza už hotová, napadlo mě ji do svých úvah zakalkulovat.

Všechny tyto okolnosti mi vzaly nadlouho chuť pokračovat, zvláště když jsem právě objevovala téma neskonale přitažlivější - samotný proces hominizace. K otázkám manželství jsem se vrátila po letech, až když jsem byla s hominizací hotova.

To dlouhé přerušení se ukázalo jako užitečné. Především se při mapování hominizačního procesu vynořily výrazné předěly - nejen samotný přechod k lovu na samém jeho začátku, ale i potomní nástup současného člověka, kam se rovněž soustředila celá řada zásadních adaptací. Bylo celkem logické, že tomu mohly odpovídat i změny v rodinné struktuře. Druhá proměna rodiny by se tím stala pravděpodobnější a navíc by byla zasazena i do odpovídajících časových souřadnic. Dále - některé problémy předchozí práce mě donutily uvažovat o vývoji dítěte a způsobu jeho výchovy a začalo se mi jasněji rýsovat obdivuhodné fungování dnešní rodiny. Nepřipadalo mi už tak záhadné, proč se nakonec prosadila proti jakékoli předchozí formě. Dokonce se mi začala jevit jako jeden z předpokladů pozdějšího strmého vzestupu lidstva.

A konečně tu svou roli sehrála i skutečnost, že jsem se po těch letech začala dívat na tvůrce bizardních hypotéz s poněkud větší shovívavostí. Kdysi jsem nad takovými výroky, jako že párové manželství je dílem žen, které si vymohly právo patřit pouze jednomu muži padala smíchy, ale teď jsem sama ve svých vlastních starších poznámkách nalézala dost pošetilostí, abych ony dobové úlety brala s jistým porozuměním.

Předpokládám, že část čtenářů se s hypotézou skupinového manželství ještě nesetkala - pro ně mají být předchozí řádky upozorněním, že celá věc není tak docela můj nápad. Naopak pro ty, kdo zmíněnou hypotézu znají (na příklad z obsáhlé a skvělé práce amerického etnografa L.H. Morgana Pravěká společnost), mají být vysvětlením, proč se s ní v této práci setkají v tak okleštěné podobě a proč prakticky všechny vývody jejích tvůrců a obhájců jsou tu ignorovány.

Zabývat se vývojem lidské rodiny znamená zabývat se vývojem lidského sexuálního chování a vysvětlením jeho zvláštního charakteru. Odedávna si lidé kladli otázku, proč je toto chování regulováno a tabuizováno a výsledkem byla vždy jedna ze dvou odpovědí. Buď je samo toto chování špatné - zvířecké, necivilizované, nebo vůbec odporné - nebo je špatná právě jen jeho tabuizace. (Tento poslední názor zevšeobecněl v moderní době, ale dávno předtím tu byla na př. různá blouznivá hnutí, jež chtěla hledat spásu nejen ve splynutí s božstvem, ale i v oproštění se od všech sexuálních omezení.)

Oba závěry jsou přes svou rozdílnost shodné v tom, že regulaci sexuálního chování chápou až jako civilizační zásah, zušlechťující, nebo naopak deformující - do původně přirozeného děje. I věda vždy nahlížela na regulaci sexuálního chování jako na fenomén čistě společenský a jeho případnou biologickou podmíněnost prakticky neuvažovala. To bylo zcela pochopitelné v době, kdy se hranice mezi čirým instinktem a naučeným chováním zdála velmi ostrá, dnes se však při studiu vyšších savců ukazuje, že celá řada vrozených vlastností musí být jaksi dodělána až v procesu výchovy a že naopak zvíře se může naučit právě jen to, pro co má vrozené vlohy. U člověka pak podobná souvztažnost existuje ve zvýšené míře. Markantním příkladem je třeba jeho schopnost zvládnout řeč: musí se to od druhých naučit, ale dokáže to jen díky určitým vrozeným předpokladům. Není tedy zas tak fantastické posunout regulaci lidské sexuality směrem k oblasti, kde naučené chování těsně navazuje na dané vrozené dispozice a chápat ji jako fenomén v jistém smyslu biologický, nebo spíš jako biologicky podmíněný.

Myšlenka, že člověk má jakési vrozené predispozice pro regulování a tabuizování svého sexuálního chování - a že tedy jedná v souladu se svou přirozeností, když se je naučí omezovat - narazí nejspíš na nedůvěru, ne-li přímo odpor. Řada lidí byla a je přesvědčena, že různých zábran a zápovědí je možné (a žádoucí) se osvícenou výchovou zbavit a mohou pro tento názor snést nesčetná svědectví o lidských skupinách, jež žádnými zábranami údajně netrpí. Problém je, že tato svědectví mohou být vyložena právě tak dobře i v přesně opačném smyslu - totiž jako důkaz, že v každém z nás jsou sexuální zábrany zformovány výchovou tak důkladně, že si je z větší části ani nedokážeme uvědomit.

Názorně si to můžeme předvést na ukázce z cestopisu italského etnografa Lidia Ciprianiho, který studoval zvyky andamánských Ongiů. Popisuje scénu, kdy manželé provádějí pohlavní akt v přítomnosti ostatních „ležíce na boku a křížíce nenápadně nohy, přičemž nakinége (velký pletenec trávy, který zde ženy nosí místo sukně) vše zakrývá.“ Podle badatele svědčí toto chování „o naprostém nedostatku studu“ a to je názor, se kterým by s největší pravděpodobností souhlasili všichni Evropané, kteří by byli na jeho místě. Je pravda, že v devatenáctém století by nejspíš byli scénou pohoršeni, kdežto v naší době by ji naopak sledovali se sympatiemi, ale přes tuto rozdílnost by jejich závěr „o naprostém nedostatku studu“ byl shodný.

Podívejme se ale na celou věc znovu. Jak vlastně badatel poznal, že se před ním odehrává pohlavní akt? Všechno co viděl byli dva lidé a pletenec trávy, nic víc. Zvedl snad nakinége, aby se přesvědčil, co se pod ním děje? My chápeme, že to asi udělat nemohl, takové věci se prostě nedělají, ale víme zároveň, že to ani udělat nemusel protože všechno bylo možné si z celkové situace docela dobře domyslet. Lidé se za takových okolností úplně jinak tváří, jinak se smějí, jsou tu různé náznaky a narážky - a vůbec, co taky jiného by mohl muž se ženou pod tou trávou dělat?

Taková věc je ovšem jasná jen dospělým, ale nikoli třeba už dětem. Hodně malé dítě by se pod nakinége možná podívat šlo a vysloužilo by si za svou prostomyslnost posměch nebo pokárání, starší dítě už by zřejmě málo vstřícnou reakci dospělých neriskovalo a pod nakinége by se jít nahlédnout neodvážilo - a to všechno dávno před tím, než by bylo vůbec schopno smyslu celé scény porozumět. Vědělo by pouze, že se to nemá. Už to je vlastně výchova k tabuizaci sexuálního chování a okolnost, že se děje s takovým předstihem před sexuálním dospíváním, by měla vzbudit naši pozornost.

Nás však na věci zajímá etnografův konečný soud. Kde vzal svůj dojem o naprosté nepřítomnosti studu? Vždyť Ongiové prováděli svůj akt nenápadně a ještě se s ním skrývali pod pletencem trávy! Všechno naopak svědčí o tom, že i pro ně je tento úkon obestřen různými zápověďmi, právě tak jako pro Evropany a jediný rozdíl je fakticky jen v tom, že nemají k dispozici ložnici, jejíž dveře by za sebou zavřeli. Je to stud po andamánsku, nikoli po italsku, ale to vůbec neznamená, že by se o stud i v tomto případě nejednalo.

Jsme tedy svědky úkazu, že i objektivní a racionálně uvažující člověk, (jakým vědec jistě musí být), není schopen rozpoznat určitý jev právě jen proto, že se mu demonstruje v poněkud odlišnější podobě, než na jakou je díky své výchově zvyklý. To ho potom vede k nesprávnému závěru - v tomto případě k podpoře představy, že stud za sexualitu je pouhý civilizační (a odstranitelný) nános.

Obecný soud o sexualitě je utvářen právě tímto způsobem. Spoustu věcí prostě odněkud víme, řadu věcí si domýšlíme a na druhé straně jsme k některým prokazatelným skutečnostem zcela slepí. Vede to nejenom k jednotlivým chybným úsudkům, ale nakonec i k tomu, že se v lidské sexualitě dodneška příliš nevyznáme.

A to i přesto, že máme k dispozici výsledky moderní vědy. Za posledních sto let byl lidský sexuální akt podroben zevrubnému zkoumání, byly popsány děje, změřeny orgány, zanalyzovány výměšky, zachyceny všechny zvláštnosti či odchylky a o všem pak byly podány podrobné zprávy. Všichni jsme si je mohli přečíst a taky jsme to vesměs udělali, takže dnes rozumíme sexualitě asi právě tak, jako negramotní Andamánci. Tu nejdůležitější věc totiž žádné bádání neodhalilo: neobjevilo nic zásadně odlišného od konání jiných savců, nic, co by bylo nutné před ostatními schovávat, ať už do ložnic nebo pod nakinége. Jenomže problém je v tom, že právě tohle lidé neustále a vytrvale dělají. Zábrany v nich prostě existují a projevují se leckdy hodně důrazně a ujišťování, že k nim vlastně není žádný důvod, jim od nich nepomůže.

V této práci budeme sledovat vývoj lidské sexuality od dávných zvířecích počátků až po dnešní stav a pokusíme se zjistit kdy, a hlavně kvůli čemu se stala chováním regulovaným. Nějaký důvod, proč museli lidé opustit v sexuálním chování bezproblémový přístup svých zvířecích předků a podrobit je různým omezením, bezpochyby existuje a my už máme delší dobu k dispozici dost potřebných informací, abychom ho objevili. Je pouze nutné ony nasbírané informace znovu a správně přečíst.

Nakonec ještě pár slov k celkovému rozsahu práce. Snad každá její stránka mohla být rozvedena do různých podrobností, obohacena o další příklady nebo důkazy a hlavně o rozbory dosavadních názorů. Shromážděný materiál byl dost obsáhlý a počáteční verze zabírala problém do neúnosné šíře, takže hrozilo, že hlavní linie pátrání - poměrně přehledná a napínavá -  v množství odboček a podrobností ztratí gradaci. Proto jsem se nakonec rozhodla zredukovat celou problematiku jen na to nejnutnější.

Zcela záměrně jsem více místa ponechala pouze různým příkladům chování zvířat. Jeden důvod byl ten, že dostupné popisy jejich chování jsou kupodivu použitelnější, než popisy chování lidí, protože jsou výsledkem kritické vědecké práce. Naproti tomu zprávy o lidské sexualitě jsou často různým způsobem zkreslené a bylo by nutné uvádět je nejprve na pravou míru - asi jako výše zmíněnou epizodu s Andamánci. Potíž se staršími zprávami je zase v tom, že si pravidelně všímají jen úzké vrstvy nejvýše postavených lidí a jsou tedy značně nereprezentativní. Vytvářet si představy o normální lidské praxi z těchto zpráv je asi totéž, jako vytvářet si ji podle chování dnešních holywoodských hvězd. Markantně se to projevuje na příklad v chápání polygamie. Podle starších zpráv o zemích islámu se mohlo zdát, že na východ od Evropy to býval kdysi samý harém. Skutečnost byla ovšem taková, že polygamii, povolenou zákonem, si tam mohl dovolit pěstovat jen málokdo - když potom byla v řadě těchto zemí zakázána, nevzbudilo to prakticky žádný odpor, protože většiny lidí se to stejně netýkalo.

Pokud neměla být tato práce zahlcena vyvracením či upřesňováním podobných záležitostí, bylo lépe se jistému typu informací vyhnout. Se zvířaty takové potíže nejsou. Přestože toho o nich nevíme zdaleka tolik co o lidech, to, co jsme se o nich v posledních desetiletích dověděli, je alespoň solidně podloženo. Ale příklady jejich chování jsou zde zařazeny ještě z dalšího důvodu - chtěla jsem, aby čtenář pochopil, že i když celý proces formování lidské sexuality vyústil nakonec v cosi velice zvláštního, po celou dobu se uskutečňoval prostředky v živočišné říši běžnými a vcelku nijak nevybočuje ze zákonitostí, jimž je na této planetě podroben všechen život.