ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

9. Rozumný a dobrý

Když Evropané v posledních staletích pronikli do nejzazších koutů zeměkoule, setkávali se tu se skupinami lidí, kteří žili ještě na úrovni doby kamenné. Tyto lovecko-sběračské společnosti měly při vší různosti jedno společné - vesměs žily ve zcela nehostinných podmínkách jako jsou džungle, pouště, chladné polární oblasti, nebo jaksi na samém konci obydleného světa, na příklad na vzdálených tichomořských ostrovech. Drsností životních podmínek se vysvětlovala jejich nízká civilizační úroveň, izolace byla dalším vysvětlením. Životní praxe těchto společností často sloužila k tomu, aby podle ní byl namodelován pravděpodobný život našich předků. První takovou paralelu například vedl Charles Darwin po setkání s patagonskými indiány.

Nám pomůže existence těchto společností pochopit převrat, který se v procesu sapientace uskutečnil nástupem současného člověka. Všimněme si třeba toho, že primitivní společnosti žijí zpravidla v krajně obtížných podmínkách, ale jejich biologické danosti se působením těchto podmínek v zásadě nemění. Dochází k určitému tělesnému přizpůsobení některých znaků, ale nevíme nic o změnách ve smyslu sapientace. Každý jedinec těchto společností - přemístíme-li ho jako dítě - se může stát normálním členem jiné společnosti. Přes tisíciletí odlišného společenského vývoje (což je doba pro biologické posuny sice krátká, ale nějak by se přece jen projevit měla), patří všichni lidé na této planetě stále ke stejnému poddruhu.

Zdá se, že sapientační vývoj byl nástupem současného člověka ukončen. Vytvořil bytosti natolik schopné, že už na ně tlak životního prostředí přestal působit. Ať žijí v jakkoli drsných poměrech, vždy si kolem sebe dokáží vytvořit jakýsi osobitý vesmír, ve kterém platí jiné zákonitosti než u ostatních forem života.

Materiální výbava těchto společností bývá někdy nesmírně chudá. Polonomádský způsob života přirozeně neumožňuje vlastnictví většího množství předmětů, ale je nápadné, s jakým málem lze ve zcela nepříznivých podmínkách vyjít. V této chudé výbavě se ovšem pravidelně setkáváme s velice důmyslnými loveckými pomůckami, jejichž výroba vyžaduje značné úsilí a pozoruhodnou znalost věci. Někdy jde o pomůcky zcela speciální (foukačky s jedovatými šipkami, harpuny, bumerangy atd.), ale také rozšířenější zbraně, jako třeba luky a šípy vykazují díky nejrůznějším úpravám a doplňkům značnou odlišnost a jsou svým způsobem jedinečné. Ostatními nástroji pak jsou většinou běžné přírodniny upravené jen v nejnutnější možné míře.

Ačkoli některá nehostinná území byla osídlena v době relativně nedávné (Kalahari, odlehlé části Amazonie), jsou lovecké a sběračské techniky podivuhodně uzpůsobeny všem místním podmínkám a umožňují maximální exploataci přírody. Těsná návaznost na místní podmínky a zdroje jasně ukazuje, že techniky a nástroje byly vyvinuty až zde a to znamená, že z předchozích tradic mohly být použitelné jen ty nejobecnější poznatky. Hlavní předností člověka je zcela evidentně jeho schopnost začínat prakticky od nuly.

Předkové lidí, kteří osídlili na příklad amazonské pralesy, museli kdysi projít náhorními planinami Mexika, severoamerickým kontinentem, polárními kraji Aljašky a Sibiře. Za těmito postupnými přesuny přes dva kontinenty a několik klimatických pásem jsou mnohonásobné změny ve stylu života, množství vynalezených a zase zapomenutých loveckých a sběračských technik. V tom všem obstáli a dokonce výborně obstáli, neboť osídlení celého kontinentu znamená, že jich přibývalo, že se vydělovaly další a další skupiny aby zabíraly nový prostor. Historie lovecko-sběračských společností je dynamická a o nic méně pozoruhodná než prudký civilizační vzestup na jiných místech zeměkoule. A je součástí téhož procesu, který nastartoval někdy po nástupu současného člověka.

Současný člověk se nemohl příliš lišit od další tehdy existující formy - od neandertálce; podle jistých náznaků lze dokonce soudit, že neandertálci byli formou v některých směrech vyspělejší. Současný člověk mohl být prostě jen zvědavější než oni. Každopádně to byl teprve on, kdo jako první využil svých biologických daností k tomu rozhodujícímu odpoutání od přírody. Začal vyrábět nástroje, které už nebyly pouhými replikami přírodních předmětů a vylepšením nedokonalých orgánů, ale byly to předměty funkčně zcela nové a ve srovnání s předchozími nástroji mnohonásobně efektivnější.

Je to právě praxe současných lovecko-sběračských skupin, která dost jasně ukazuje, že k uskutečnění onoho radikálního zvratu ve vztahu člověka k přírodě stačilo našim předkům vlastně neuvěřitelně málo. Nějaká zbraň, která je zbavila nutnosti útočit na kořist z bezprostřední blízkosti, nějaké pomůcky pro snadnější transport sběru a lovu. Zbytek jejich materiální výbavy mohl zůstat stejně primitivní jako industrie předchozích hominidů.

Těch několik funkčně nových předmětů však vyvolalo revoluční změny ve všech směrech. Až do té doby se schopnosti hominidů uplatňovaly převážně v činnostech vedoucích přímo k dosažení cíle, všechnu jejich obratnost a rafinovanost si vyžádaly samotné lovecké a sběračské úkony. Nyní se stále významnější část jejich úsilí začala přesouvat do přípravných fází těchto úkonů. Objevily se vynálezy významné tím, že mohly radikálně zvýšit bezpečnost a efektivnost lovu. Vyplatilo se vkládat do jejich zhotovení zvýšené úsilí, protože znásobovaly lidské možnosti a nebyly nahraditelné žádnou přírodninou. Když si teď dal člověk práci se zhotovením nástroje, ušetřil si napříště fyzickou a duševní energii při samotném opatřování potravy a šlo-li o vynález, mohly z toho těžit všechny další generace.

Jestliže možnosti hominidů byly až dosud v zásadě stejné jako možnosti jiných vyspělých druhů, s objevením speciálních nástrojů došlo k přeskupení sil. Člověk se dokázal uživit i na územích velmi nepodobných jeho původním sídlům. Snížila se závislost na klimatických podmínkách, padly dosud nepřekonatelné přírodní bariéry. Vymanění z diktátu přírody znamenalo i ukončení sapientačního procesu. Náš druh se sice pod vlivem prostředí dále měnil a diferencoval (výška, barva kůže a pod.), ale na pokračování sapientačního vývoje už nebyl tento tlak dostatečně silný. Další vzestup člověka začal být určován nikoli biologickými, ale společenskými zákonitostmi.

Nastala nesmírně zajímavá situace, jako v historii hominidů už mnohokrát. Jakmile totiž člověk nastoupil tuto cestu, nemohl ji už opustit, jakmile jednou začal s výrobou speciálních nástrojů, octl se v situaci, kdy už je nemohl nepoužívat. Mezi sekáčem Homo habilis a pěstním klínem Homo sapiens není co do účinnosti pražádný rozdíl, mezi pěstním klínem a oštěpem je rozdíl obrovský. Dokud hominidé vyráběli jen repliky přírodních tvarů, byly jednotlivé industrie kvalitativně rovnocenné, používané prostředky byly přes rozdílnost opracování stejně dobré, nebo spíš stejně špatné. Proto také nemohly být faktorem selekce. Vzájemná konfrontace dvou forem hominidů mohla být jen konfrontací na biologické bázi. Ale použití nového typu nástrojů představovalo ve zvýšení výkonnosti takový skok, že proti němu bylo možné postavit zase jenom podobnou technickou úroveň a nic jiného. Měl-li člověk napříště obstát mezi ostatními, nemohl už s výrobou nástrojů přestat. Přímá konkurence mozků byla nahrazena konkurencí jejich produktů, pohyb biologický byl nahrazen pohybem společenským.

Společenský pohyb vytváří tlaky, proti kterým je tlak přírodních podmínek takřka zanedbatelný, existence současných lovců a sběračů to ukazuje celkem zřetelně. Tito lidé žijí často na nejméně úživných územích a potřebují k tomu jen minimum prostředků. Nelze je pokládat za žádné outsidery, na to si vědí až příliš dobře rady. A přece se neocitli v daném prostředí zcela dobrovolně, nežili by zde, kdyby přívětivější území v jejich okolí nebyla beznadějně obsazena. Nebyli schopni čelit tlaku, který je sem zahnal, drsná příroda byla snesitelnější než blízkost vyspělejší společnosti.

Současný člověk se sice vymanil z diktátu přírody, ale dostal se pod daleko tvrdší diktát společenských zákonů. Všechno, co přispívalo k jeho prosperitě, vedlo zároveň k tomu, že zájemců o vymezený životní prostor začalo být opakovaně příliš mnoho. Vzniklému tlaku bylo nutno buď čelit, nebo před ním ustoupit. Nastal proces, který se vyznačuje pohybem jaksi vzhůru po stupních civilizace a zároveň pohybem po zeměkouli.

Člověk - jako nakonec každý normálně prosperující biologický druh - produkoval v každé generaci víc potomků, než bylo pro dané prostředí únosné. Ale tyto přebytky už nemusely být likvidovány na úrovni biologických mechanizmů a to z toho důvodu, že se člověk stal schopným vytvářet si náhradní řešení. Přestal být odkázán na určité prostředí s vytčenými zdroji obživy. Jeho kořistí se napříště mohla stát takřka všechna zvířata, dokázal zužitkovat řadu nových rostlin. Každé úspěšné ovládnutí nějakého dalšího přírodního zdroje vedlo nakonec k jakémusi přemnožení v rámci dané úrovně a vyvolávalo nutnost v celém procesu pokračovat.

Po určitý čas bylo možno čelit tomuto tlaku dvojím způsobem. Zeměkoule byla prázdná a až do nedávné doby v ní bylo stále ještě místo i pro veliká teritoria lovecko-sběračských skupin. Pokud měly tato skupiny k dispozici dostatečně úživný prostor, neměly důvod hledat si produktivnější životní model. Obsazování periferních území zeměkoule nebylo ještě zcela dokončeno, když bylo násilně přerušeno vpádem moderní civilizace.

Byly ovšem oblasti - a stále jich přibývalo - odkud nebylo kam ustoupit a tam byla možná jen cesta vzhůru. Nové zdroje obživy - rybářství, zemědělství, dobytkářství, nové technologie - výroba textilu, keramiky, metalurgie, to všechno zintenzivňovalo využívání přírodního bohatství, vytvořilo podmínky pro usedlý život a umožnilo vysokou koncentraci obyvatelstva. Za tohoto stavu začala hrát významnou roli organizace společnosti a nejcennějším zdrojem bohatství se začala pomalu stávat samotná lidská práce - což celou věc ještě pořádně zkomplikovalo.

Čím výše se společnost vyšplhala po stupních civilizace, tím byla vůči svému okolí nutně agresivnější. Zřetelným projevem této agresivity byly války, ale podíváme-li se na celou historii jako na celek, zjistíme, že daleko větší ničivostí se vyznačovalo ono neznatelné a plíživé pronikání sil zdánlivě neškodných. Vždyť v záboru světa byli nejúspěšnější mírumilovní zemědělci, to oni nakonec obsadili všechna myslitelná území, změnili jejich tvářnost a učinili je neobyvatelnými pro řadu zvířecích druhů. Stejně neúprosně dnes postupují i exponenti civilizace průmyslové. Války mohly celý proces jen nepatrně modifikovat, konečné vítězství si však vždycky odnášeli ti, kdo dokázali intenzivněji využívat přírodního bohatství.

Pohyb vzhůru umožňoval (ale také vyžadoval) rozsáhlé migrace. Ty nejprve mohly vést k jistému zmírnění společenského tlaku, ale vzápětí vytvářely další střediska civilizace, na jejichž okraj byly vytlačovány nové a nové skupiny lidí. Dokud nebyla zeměkoule zcela zabydlená, bylo stále ještě možné před společenským tlakem ustupovat. To vedlo ke značné nerovnoměrnosti společenského vývoje, takže ve dvacátém století mohlo dojít k tomu, že vedle vyspělé technické civilizace existovaly na zemi stále ještě společnosti na úrovni doby kamenné. Situace je to jen zdánlivě paradoxní, je to prostě důsledek toho, že pohyb vzhůru byl nesmírně rychlý. Než stačili jedni z nás doputovat do neodlehlejších míst zeměkoule, mohli se ti druzí začít připravovat k cestě na Měsíc.

V posledních staletích dospěla civilizace v části Evropy tak vysoko, že mohla uskutečnit jakýsi globální obchvat. Během krátké doby pronikla do všech míst zeměkoule a poznamenala osud všeho lidstva. Mnohé společnosti byly tímto střetem s civilizací zcela rozvráceny, všechny se s ní musely nějakým způsobem vyrovnat. Přijímaly a byly nuceny přijímat novou civilizační úroveň, dosavadní rozdíly vyvolané nerovnoměrností společenského vývoje se začaly pomalu stírat. Tento prudký společenský pohyb vedl k obrovským střetům, které vyústily až v hrozbu totálního zániku existujícího světa.

Až doposud nebyl vývoj člověka vlastně ničím jiným než jakousi modifikací slepých přírodních procesů. Lidé bojovali o své místo na slunci tím, že záměrně i nezáměrně vytlačovali nebo likvidovali své konkurenty. Dnes máme dojem, že tím dospěli až na samý práh svého sebezničení, ale to je závěr velice sporný. Zničení civilizace a zkáza dosavadního životního prostředí vůbec nemusí znamenat zničení samotného lidského rodu. Naopak, soudíme-li podle toho, jak extrémním podmínkám se už člověk dokázal během své existence přizpůsobit, můžeme ho takřka s jistotou počítat mezi těch pár živých forem, které by případný nukleární nebo ekologický kolaps dokázaly nějak přežít a rychle se z něho zase vzpamatovat. Lidská civilizace je samozřejmě křehká, ale člověk jako biologický druh je nesmírně houževnatý a vitální.

A pokud jde o osudy dalších živých forem, je otázka, proč by na ně člověk měl brát ohled? Kdyby se někdy v budoucnu rozhodl celou zeměkouli vyasfaltovat, neudělal by tím nakonec nic jiného, než když o nějakou tu miliardu let dříve obalily jiné živé formy zeměkouli kyslíkovou - pro předchozí život jedovatou - atmosférou. Takřka všechno, co kolem nás žije, vytěsnilo svou existencí formy, které tu žily předtím. Člověk rozhodně není první ani poslední, kdo svou vitalitou působí zkázu jiných. Proč litovat ty, kteří teď žijí kolem nás? Vadí dnes někomu, že se nemůže procházet v přesličkových hájích a pozorovat skotačení diplovertebronů? Příroda je utilitární a neetická, koexistence mezi jednotlivými živými formami je vlastně vynucená.

Takže objektivně vzato, byl dosavadní vývoj člověka i jeho směřování k totální destrukci existujícího světa procesem vcelku normálním a nijak se nevymykal přírodním zákonům.

Problém ovšem je, že tato normálnost se člověku nezamlouvá a ani se mu zamlouvat nemůže. Není jako ostatní živé formy, jako jediný má jevy tohoto světa rozděleny na dobré a zlé. Navíc má doslova geneticky zakódováno, aby sám byl dobrý.

Každý živočich potřebuje mít okolní realitu roztříděnou zhruba podle principu prospěšné - neprospěšné. Pro člověka to platí také, ovšem s jistou významnou obměnou. Dříve než je schopen a nucen hodnotit jevy takto pragmaticky, třídí si je podle reakcí rodičů - lidí, které velmi dlouho a naléhavě potřebuje a které miluje. Jsou věci, události a chování, které rodiče přijímají s vlídností, existují zas naopak takové, které v nich vzbuzují hněv a smutek. Protože je dítě na rodičích nesmírně závislé, je každé jeho setkání s realitou poznamenáno určitou dávkou kladných či záporných emocí a tento přístup k realitě (neobjektivní a zaujatý) pak zůstává v člověku zakotven celý život. Třídí jevy na prospěšné a neprospěšné , ale zároveň je také třídí na dobré a zlé a toto dvojí hodnocení nemusí být vždy v souladu. Lež je prospěšná - člověk by přece nelhal, kdyby mu to nepřinášelo žádnou výhodu, ale lež je zároveň špatná - a to vlastně jen proto, že naše lhaní kdysi rmoutilo naši maminku.

Vztahy v rodině jsou založeny na zásadách koexistence. Neplatí tu žádné kdo s koho, ale snaha vyjít spolu co nejlépe, nevládne tu právo silnějšího, ale ochrana nejslabších, je tu místo pro laskavost, důvěru a soucit. I lidé s nepříliš vysokou morálkou a hrubým chováním jednají s dětmi ohleduplněji než s ostatními. Dítěti je uprostřed takových vztahů dobře a proto je vnímá jako žádoucí a správné a toto dětinské cítění se pak promítá do jeho hodnocení i v dospělosti. Neznamená to, že by se člověk nemohl dopouštět špatností, jde o to, že je vůbec jako špatnosti chápe! Při porušování morálních norem ví - nebo spíše cítí - že to není v pořádku. A naopak - za správné jednání je odměňován pocitem uspokojení a to i v tom případě, že mu toto jednání nepřináší prospěch, nebo mu dokonce škodí.

Vztahy, které poznal během svého dětství pro něho zůstávají jakýmsi ideálním modelem, podle kterého pak poměřuje všechno, s čím se setká. Je to vlastně pohled značně zkreslený a vzdálený realitě, neboť rodina (už i zvířecí rodina) prezentuje svět jako bezpečný, přátelský a laskavý, což skutečnosti zrovna moc neodpovídá. Člověk samozřejmě brzy pochopí, že všechno je trochu jinak, ale nikdy nepřestane vztahy zažité v dětství pociťovat jako žádoucí a tedy dobré a všechno co je s nimi v rozporu jako nežádoucí a tedy zlé. Ve svém antropocentrizmu se pak domnívá, že toto dělení platí všeobecně a že dobro a zlo jsou jakési absolutní, na člověku nezávislé kategorie.

A s takovými dispozicemi měl teď člověk začít svůj zápas o životní prostor. Tvor vychovaný v intencích lásky a koexistence byl vystaven té nejtvrdší konkurenci - nejtvrdší proto, že se odbývala mezi těmi nejschopnějšími. V tom byl rozpor, který se nakonec musel projevit. Člověk se stále častěji ocital v situacích, kdy musel obhajovat své zájmy metodami příkře odporujícími všemu, co pociťoval jako správné. Čím civilizovanějším se stával, tím snadněji klamal, kradl a zabíjel.

Aby to vůbec mohl dělat, musel si pro své jednání nacházet účinné omluvy. Ti, které okrádal a zabíjel například nebyli lidé, byli to špatní lidé, méněcenní lidé, měli nesprávnou víru, nesprávnou ideologii atd. Zcela samozřejmě bylo uznáváno, že morálka platná v soukromí se nemůže vztahovat na záležitosti veřejné - v politice, ve válce a v hospodářství platila jen hlediska čistě utilitární.

Tohle fungovalo a dokonce i spolehlivě, protože samotná existence ostatních pro každého skutečně znamenala potenciální ohrožení, ale nemohlo to vydržet nastálo. Lidská etika dostávala stále širší záběr, člověk už neměl jenom svou rodinu či rod, ale také své město, zemi národ, začal se ujímat i zvířat, záleželo mu na mrtvých kamenech architektonických děl na hudbě, na slovech básní - čím víc toho byl zkrátka schopen poznat a vytvořit, tím víc toho mohl milovat. Jak poznával a uvědomoval si svou minulost, začala se mu různá zdůvodnění, jimiž omlouval své krutosti, jevit jako falešná, ideály, které kdysi krvavě obhajoval, ztrácely v jeho očích hodnotu. Na druhé straně rostla jeho ničivá schopnost a rovněž nutnost tuto ničivost uplatňovat. Rozpor mezi tím, k čemu byl formován v dětství a tím co prováděl v dospělosti hrozivě narůstal a byl také tragičtěji pociťován. Jeho historie nebyla jen sledem masakrů a hanebností, byla také neustálým hledáním možností, jak naplnit nezničitelnou touhu po tom, co se mu jevilo jako dobré a správné.

Bylo by možné chápat úděl člověka jako absurdní tragédii. Díky své inteligenci se stal nejagresivnější formou života a zároveň je jedinou formou, pro niž je tato normální a přirozená agresivita něčím nepřijatelným. Jeho inteligence by přitom nikdy nemohla být tak výkonná, kdyby nebyla poháněna oním citovým zaujetím, které z něho vytváří eticky jednající bytost.

Rozpor mezi těmito dvěma osudovými dispozicemi v čase stále narůstá- čím je pro člověka snadnější zlikvidovat všechno co mu překáží, tím je pro něho obtížnější sladit to s hlasem svědomí. A aby nebylo vší té absurdity dost, je navíc schopen zahrnovat do svého etického pojímání světa i další živé formy, kterým je takový zájem úplně lhostejný a jež ani nejsou s to ho pochopit a sdílet. Zvíře nebo strom nebudou cítit žádnou tíseň, když budou posledními svého druhu. To člověku je líto umírajících jilmů, to on se stydí, že vyhubil ptáky moa. Sám si pro své pocity hledá pragmatické zdůvodnění (nevíme, k čemu se nám to bude jednou hodit, ochuzujeme sami sebe atd.) ale to všechno je nesmysl. Ve skutečnosti jde o to, že jeho nejvlastnějším domovem a rodinou se postupně stává celý svět, za všechno se cítí odpovědný, na všem mu záleží.

Nesmírně významné je zjištění, že toto etické cítění - jakkoli mu působí utrpení - jej neoslabuje a to ani jako jedince, ani na úrovni společenské. Vysoce humánní člověk je beze všeho schopen instrumentálního jednání, jež se samo o sobě jeho založení příčí. Lékař může v zájmu léčení provádět bolestivé zákroky, rodiče se v zájmu výchovy dovedou chovat k milovaným dětem i příkře, vědomí etické zodpovědnosti dodává člověku mimořádnou odvahu a bojovnost atd. Společnosti založené na zásadách demokracie projevují houževnatost, která je - vzhledem k omezením, jež samy sobě dobrovolně ukládají - vlastně dost neuvěřitelná.

Vysvětlení této překvapivé životaschopnosti etických principů nehledejme nikde mimo člověka, ale právě jen v něm, v tom, že jeho rozum a jeho city nejsou ve vzájemném osudovém rozporu, ale že jsou jen dvěma stranami jedné a téže mince.

Žádná řešení lidských problémů prostě nelze pokládat za dostatečná, pokud odporují etickým normám. Mohou to být třeba řešení chytrá a účinná, ale nejsou to řešení lidská, nejsou pro nás, jsou pro čertvíjakou inteligenci. I kdyby nakrásně vedla k vytčenému cíli (což je nakonec nejvlastnějším úkolem rozumu a člověk zajisté je schopen taková pragmatická řešení najít), musí-li se za ně platit morální kocovinou, tak pro nás nejsou dost dobrá. Nás může uspokojit pouze řešení splňující ještě jedno kritérium navíc - nikoli jen vítězství samotné, ale vítězství v regulích hry. Je to vlastně neskonale obtížnější, než čirý pragmatizmus, náročnější na intelekt, protože účinnému jednání jsou tu kladeny další omezující podmínky.

Konstatování, - nebo zatím spíše naděje, že dobro se nějakým způsobem vyplácí a že má proti zlu poněkud větší šance, nás může, jakožto eticky cítící tvory uspokojovat, protože si přirozeně přejeme, aby lidstvo bylo nejen schopné a výkonné, ale také ušlechtilé. Jen zatím nevíme, jak toto naše založení posílit, jak dokázat, abychom si mohli ve všech myslitelných situacích etické chování vůbec dovolit.

V dnešní době dosáhly některé společnosti takové úrovně, že by mohly zajistit všem svým členům důstojný život, aniž by to bylo v rozporu s etikou. Nejsou už nuceny se o zdroje bohatství porvat (a zdůvodňovat si to nějakými vznešenými ideály), ani nemusí vyzývat k ctnostnému odříkání (a slibovat za to budoucí ráje), jsou schopny postarat se, aby bylo dost pro všechny. Je to dáno tím, že jsou dobře organizované, výkonné a dostatečně informované. Poprvé za celou historii lidstva dosáhly toho, o čem mohly předchozí generace jen snít. Přesto právě tady zaznívají obavy z budoucnosti lidstva a vzrůstá i celková nespokojenost s jeho etickou úrovní.

V této části práce jsme sledovali vývoj rozumových schopností člověka, tak jak byl určován způsobem jeho života. Zcela jsme vynechali pohled na jeho rodinu, jejíž forma musela nutně doznat během sapientačního procesu také nějaké změny. Vývoji lidské rodiny bude věnována celá další část Možná, že nám něco užitečného vypoví i k problémům lidské etiky.