ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

8. Mateřština

Když se dítě postaví na vlastní nohy, začne se u něho bouřlivě rozvíjet řeč. Řeč má dvě funkce: první je sociálně kooperační, druhá slouží ke sdělování a uchovávání poznatků. Toto rozdělení je ovšem pomocné a lze tu rozlišovat jen potud, že jedna funkce je mluvčím obvykle uplatňována záměrně, kdežto druhá jen bezděčně - sdělením určitého poznatku dáváme najevo i svou ochotu informovat a když se pouze přátelsky bavíme, naše řeč nutně obsahuje i jisté množství věcných informací.

Antropologie se fylogenezí lidské řeči zabývá spíše okrajově, neboť tento proces mohou lépe objasnit jiné vědní discipliny. Obecný soud je tu asi ten, že řeč vznikla z potřeby dorozumět se při lovu, eventuelně až při pracovním procesu, ale v každém případě z potřeby dospělých jedinců. Konkrétně by to mělo znamenat, že v boji o přežití byli úspěšnější ti jedinci, kteří se dokázali domluvit na průběhu společných akcí, nebo se vzájemně informovat o výhodách a nevýhodách nějakého loviště nebo pracovního postupu (tady by šlo o sdělování poznatků), nebo u kterých množství a stejnorodost verbálních projevů upevňovaly vzájemná sociální pouta, takže spolupracovali ochotněji a obětavěji (zde by šlo o sociálně kooperační funkci řeči).

Předpokládá se, že řeč se vyvíjela z velkého množství náhodně vydávaných zvuků a signálů, jež měly expresivní charakter a byly provázeny gesty a mimickými projevy. Tyto zvuky se postupně typizovaly a spojovaly se s určitými životními situacemi, předměty a osobami. Když se typizované zvuky doplněné ozřejmujícími gesty asociovaly se zcela určitými podněty a když se toto spojení v daném kolektivu ustálilo, dostaly charakter slova či větného komplexu - tedy znaku, který nahrazoval přímou vjemovou skutečnost.

Když se na věc podíváme blíže, zjistíme, že obhájit vznik řeči jako potřeby kontaktu mezi dospělými je neobyčejně obtížné.

Především tu narážíme na skutečnost, že v ranných stadiích vývoje řeči, kdy ještě nedošlo k určité její skladebnosti a k vytvoření některých obecných pojmů, byla míra informace zprostředkovaná verbálně, velice nízká a nedosahovala ani zdaleka takových hodnot, jaké mohla zprostředkovat jednoduchá gesta. Vysokých informačních hodnot nabývají zvukové signály teprve tehdy, když už jsou značně strukturované a organizované. To ovšem znamená, že jako nástroj dorozumívání mohla řeč fungovat až poté, co už byla v nejhrubších rysech hotova, což předpokládá nejen dlouhý předchozí sociální vývoj, ale také příslušné změny v lidském genofondu.

Dnes je řeč tak dokonalým nástrojem dorozumívání, že její přednosti proti gestikulaci či jinému možnému způsobu komunikace jsou pro nás mimo jakoukoli diskusi. To ovšem nemohlo platit pro tvory, jejichž mozková řečová centra nebyla ještě vůbec vyvinuta. Pro ně muselo být daleko přirozenější použití gestikulace.

Zkusme si pro názornost představit konkrétní situaci - že se například s druhým lovcem domlouváme na obklíčení kořisti. Zjistíme, že stačí ukázat na sebe a na místo, kde stojíme, potom ukázat na druha , opsat rukou oblouk znázorňující obklíčení a pak ukázat směrem k místu, kde si ho přejeme mít. Stejná domluva vyjádřená verbálně vyžaduje přinejmenším rozlišení mezi já a ty, označení obou míst a výzvu k chůzi, což už jsou většinou pojmy s vysokým stupněm zobecnění.

Jednotlivé prvky mimického projevu jsou ovšem také znaky zastupující skutečnost a rovněž vyžadují určitou schopnost zobecnění. Ale na rozdíl od slov jsou tyto znaky neskonale bližší skutečnosti, jsou její zjednodušenou kopií povýšenou do funkce znaku. Naproti tomu slova jsou znaky, které se skutečností nijak přímo nekorespondují.

Určitou výjimku tvoří slova onomatopoická. Někdy se předpokládá, že první slovní zásoby byly tvořeny nápodobou přírodních zvuků ve větší míře než dnes a že se skládaly z mnoha onomatopoických pojmů. Tady je ovšem potíž v tom, že zvukových předloh, jichž by bylo možno použít pro vytvoření slov, poskytuje příroda velice málo. Převážná většina jednotlivin okolního světa se zvukově neprojevuje vůbec, nebo se projevuje tak, že to neodpovídá lidským hlasovým možnostem. Lidská řeč se prostě přírodním zvukům nepodobá a lidé ani nemají valnou schopnost přírodní zvuky napodobovat.

Jakým způsobem komunikují naši nejbližší zvířecí příbuzní? Lidoop disponuje několika desítkami zvukových signálů, ale větší roli hrají v jeho dorozumívání patrně signály optické. Je známa řada pokusů, jejichž cílem bylo naučit lidoopy alespoň trochu mluvit. Ukázalo se, že je to neobyčejně obtížné - po dlouhém úsilí zvládla pokusná zvířata pouhých několik slov. Neporovnatelně lepší výsledky přineslo používání posuňkové řeči hluchoněmých, nebo pokusy, při nichž mohli lidoopi užívat jako znaků barevných žetonů různého tvaru. Když měli k dispozici vyjadřovací prostředky bližší jejich vrozeným schopnostem, zjistilo se, že jim to myslí lépe, než jsme kdy předpokládali.

V souvislosti s těmito pokusy kdosi prohlásil, že opicím se prostě mluvit nechce. Toto konstatování je vcelku výstižné. Pro opice není používání zvukových signálů natolik obvyklé, aby byly ochotny s ním experimentovat a aby jim toto experimentování poskytovalo patřičné uspokojení. Jejich nechuť kontrastuje s chováním některých ptáků, kteří se vyžívají v různých pokusech s hlasem, zkoušejí nové melodie, napodobují okolní zvuky a to všechno se zjevným potěšením.

Imitační pokusy opic jsou zaměřeny úplně jiným směrem. Napodobování zvuků vlastními hlasovými orgány je prostě nezajímá, protože hlas není jejich dominantním dorozumívacím prostředkem. Je jenom logické, že hlas nebyl dominantním dorozumívacím prostředkem ani pro rané hominidy.

Pokud se tedy chceme zabývat fylogenezí lidské řeči, musíme v prvé řadě vysvětlit, proč hominidé vůbec začali používat zvukových signálů ve větší míře než ostatní primáti, to jest musíme u nich nalézt takovou činnost nebo chování, které by častější použití zvuků vyžadovaly.

Dále musíme objasnit, proč se právě zvuky staly znaky zastupujícími skutečnost, ačkoli mezi zvukem a skutečností je větší propast než mezi skutečností a jejím znázorněním pomocí gest. Musíme tedy vysvětlit, proč bylo použito způsobu, který si vyžádal vývoj složitějších nervových struktur. Tento problém se nadá obejít konstatováním, že lidské dorozumívání se nejprve uskutečňovalo jak gesty, tak zvuky, přičemž první způsob byl jen postupně nahrazován druhým. Zřejmě tomu tak skutečně bylo, ale to ještě nevysvětluje vznik a používání zvukových znaků vůbec.

Posléze je nutno se nějak vyrovnat s faktem, že míra informace byla na počátku vývoje mluvené řeči takřka nulová. To znamená, že aby mohla být používána k uspokojivému sdělování poznatků, musela se nejprve vyvinout a strukturovat. Současná řeč je způsobilá postihnout mnohotvárnost reality velmi dokonale, ale ani ty nejnespornější kvality v současnosti nám nemohou sloužit jako zdůvodnění jejího vzniku v minulosti, pokud nejsme zastánci nějakých teleologických principů vývoje.

Existuje několik situací, při kterých jsou zvukové signály pro mnoho živočichů nenahraditelné. Také hominidé museli používat hlasu, když se chtěli dorozumět na velkou vzdálenost, přes terénní překážky, při náhlém nebezpečí, nebo když chtěli upoutat pozornost osoby, která se na ně nedívala. Jenomže v takových situacích - a to až dodneška - se většinou používá těch nejprimitivnějších hlasových projevů, jež mají funkci signálu a nikoli ještě znaku. Důležitá je především jejich intonace, artikulace často ani nebývá nutná. K zvládnutí takových situací by každému musel stačit i zvukový rejstřík takového šimpanze.

Zvuková komunikace může být výhodná také v noci, ale tento případ snad nemusíme u tvorů s tak výraznou denní aktivitou brát vůbec v úvahu.

Obáváme se, že hledat další situace, při kterých by byli dospělí hominidé nuceni dorozumívat se zvuky, je zbytečná námaha. Nejsme.li zcela v zajetí dnešních předsudků, musíme dojít k závěru, že předkové člověka nevykonávali žádnou existenční činnost při které by potřebovali mluvit. Bylo to proto, že jejich činností byla fyzická práce.

Fyzická práce je sama o sobě určitou formou gestikulace a její vykonávání by tedy podporovalo spíše vznik komunikace pomocí gest. Fyzické úkony nevyžadují slovní doprovod. Pokud jde o výuku, až dodneška platí, že se dá pracovní postup nejlépe osvojit tak, že je názorně předváděn. V mnoha případech se dokonce pomocí slovních instrukcí naučit nedá - kdybychom byli odkázáni pouze na slova, nedokázali bychom si zavázat ani tkaničku u boty.

My si dnes samozřejmě ozřejmujeme praktické ukázky fyzické práce slovním doprovodem a toho rovněž používáme, když chceme svou činnost sladit s činností někoho dalšího, ale to už je dáno tím, že máme hotovou řeč k dispozici a její použití je pro nás snadné. Když si však představíme jakoukoli činnost lovců a sběračů (ale ještě i zemědělců a řemeslníků), pak zjistíme, že pokud informační hodnoty verbálního projevu něčím přesahují informační hodnoty gest, je to umožněno pouze těmi kvalitami, které nemohly v raných stádiích řeči ještě existovat. Dnes bychom si například mohli výše popsanou scénku mezi lovci obohatit ještě o časové údaje, mohli bychom uvažovat o komplikacích a možných variantách atd. To všechno nelze gesty, které máme dnes k dispozici, dost dobře vyjádřit. Pro nás je ovšem podstatné, že to nelze vyjádřit ani nějakou primitivní řečí v zárodečném stavu.

Selekční proces podporující vývoj řeči mohl začít probíhat teprve tehdy, když verbální projev některou svou kvalitou přesáhl původně používané prostředky komunikace - gesta, mimiku, neorganizované výkřiky. Protože nestrukturovaný zvukový projev nemůže zprostředkovat kvalitní informaci, nemohla se řeč vyvíjet jakožto nástroj předávání a podržování poznatků.

Domníváme se, že představa vzniku řeči jako prostředku informace při lovu nebo při práci je zase jenom odrazem osobních zkušeností příslušníků určitých sociálních vrstev. Práce příslušníků inteligence a řídících pracovníků vlastně spočívá v tom, že získávají, hodnotí a potom uplatňují potřebné informace, čímž se pak dá jakýkoli praktický výkon neobyčejně zefektivnit. Vlastní výkon však už bývá dílem někoho jiného a při tomto rozdělení rolí pak snadno uniká fakt, že samotná fyzická práce je založena převážně na výměně informací neverbálních a že některé její aspekty jsou dokonce verbálně nepostižitelné.

Praxe našich předků byla praxí fyzicky pracujících lidí a v jejich činnosti bychom nějaké závažnější impulsy k zvukovým kontaktů hledali marně. Fyzická práce sama o sobě k používání zvukové komunikace vést nemohla.

Nepoměrně slibněji se jeví vysvětlení vzniku řeči z její funkce sociálně kooperační, přičemž rozhodující impuls lze hledat v potřebě zvukové komunikace mezi matkou a dítětem.

Vycházíme tu z toho, že matka nemohla pouze pečovat o dítě, ale musela také sbírat a hromadit potravu. Z tohoto důvodu musela občas dítě odkládat a po tuto dobu s ním musela udržovat kontakty jiným způsobem, jednak kvůli kontrole jeho bezpečnosti, ale především proto, aby mu nahradila ztracený kontakt tělesný. Používání zvuků mezi matkou a dítětem by tedy bylo jakousi obdobou uvědomovacího hlasu ptáků. Všimněme si, že normálně modulovaná lidská řeč nemá stimulující, ale uklidňující účinek.

Větší příležitost k prosazení měli ti z hominidů, kteří vyvíjeli uspokojivější zvukové kontakty mezi matkou a mládětem - mláďata měla zajištěnu matčinu přítomnost a pozornost aniž tím byla matka vyřazena z pracovního procesu. Navíc byl nový typ kontaktů výhodný také v tom, že umožňoval zvyšování sociální aktivity mláďat při současném prohlubování jejich sociální závislosti. Tyto okolnosti představují dostatečný selekční mechanizmus, který mohl působit ve prospěch zvýšeného používání zvukových projevů hominidů vůbec.

Řeč tedy mohla být ve svých počátcích jakýmsi voláním, jímž se ujišťovaly o své přítomnosti matky s mláďaty, ale nakonec snad i dospělí jedinci. Takový zvukový projev má však ještě k opravdové řeči daleko. Prvním krokem k tomu, aby byly vytvořeny její základní prvky, je typizace některých zvuků a jejich asociování s určitými podněty.

Objasnění tohoto procesu je skutečně složité. Je takřka nepředstavitelné, jak se mohla kterákoli skupina jedinců vůbec sjednotit na tomtéž zvukovém znaku, když takový zvuk danou skutečnost vůbec ničím nepřipomíná. Skupina hlásek tvořících slovo homo vyjadřuje stejnou realitu jako skupina hlásek tvořící slovo člověk - je možné říci, že některá z těchto možností vyjadřuje realitu lépe? I když připustíme, že vytvoření slovní zásoby bylo záležitostí nesmírně dlouhé doby, nijak si tím v pochopení tohoto procesu nepomůžeme. Slova právě proto, že nejsou imitací reality, nemají předpoklad trvale se uchovávat. Nemůžeme si proto představovat, že se slovní zásoba postupně vytvářela tím, že se po dlouhé věky tu a tam přidával ke starému a neměnnému základu nový pojem, až z toho nakonec byla řeč.

Domníváme se, že k typizaci zvuků a k jejich asociování s určitými podněty mohlo docházet nejpřirozenějším způsobem rovněž při kontaktu matky s mládětem. Jedním ze způsobů, jak si dítě osvojuje příští dovednosti je časté opakování činnosti, která je zaujala. Dokáže se nekonečně dlouho bavit tím, že shazuje předmět se stolu a nechává si ho podávat. Tato dětská schopnost mohla matku provokovat k hravému opakování určité činnosti provázené stále stejným zvukem - asi jako když dnes děláme s dítětem paci paci.

Tím by docházelo k vytváření jakýchsi miniaturních rodinných slovních zásob (dochází k tomu dodnes), které by neměly pro existenční činnost žádný význam a byly by opětovně střídány slovními zásobami jiného složení.

Výhodou znaků zafixovaných pouze díky hravému opakování by bylo to, že mohly být utvářeny z libovolného zvukového materiálu, který by v ničem nekorespondoval s označovanou skutečností. Šlo by o impulsivní výběr a záleželo by pouze na tom, jak se oběma zúčastněným daný zvuk líbí a jak dobře se jim vyslovuje. Když uvážíme, jak minimální byla praktická využitelnost prvních slovních zásob, mohla to být pouze líbivost a snadnost, co vedlo k jejich používání.

Ale postupme dále: je zcela nepochopitelné, proč by si dospělí měli mezi sebou vyměňovat informace typu - to je pes, pták letí, voda teče atd. a hlavně proč by měli kvůli podobným sentencím vyvíjet v mozku složitá řečová centra. Ale na určitém stupni vývoje řeči možnost složitější výpovědi prostě neexistovala! Matka s dítětem si takové informace vyměňovat mohla a to právě z téhož důvodu, jako to činí dnes. Účelem takové výpovědi není sdělení poznatku (i když je to jejím přirozeným důsledkem), je to prostě hra, která má dítě zabavit, poskytnout mu podněty, ale hlavně je přesvědčit, že matka je s ním stále v kontaktu, protože vidí a popisuje stejné věci jako ono.

Kdyby zvukové kontakty sloužily k sociálně-kooperačním účelům, tak by to k vytvoření řeči nestačilo. Nebyl by dostatečný důvod rozšiřovat zvukový rejstřík, diferencovat zvukový materiál, nevyvstala by nutnost dávat zvukům charakter znaku. Zvukový projev by mohl trvale zůstat jen soustavou specifických uvědomovacích signálů. Jedině okolnost, že zvukové projevy obsahovaly také jisté kvantum informací a mohly začít plnit i jinou funkci než jen sociálně-kooperační vedla k tomu, že se případná zlepšení zvukové komunikace fixovala na biologické úrovni. Možnost kvalitnější výchovy dětí, která by zároveň neblokovala pracovní možnosti matky, představuje dostatečný selekční mechanizmus působící ve prospěch mluvené řeči

Jak se prodlužovalo dětství člověka, zvyšoval se automaticky i počet dovedností, jež si osvojil díky zvukové komunikaci a nikoli jinak. Znamenalo to, že mluvená řeč pro něho začínala být stejně obsažná jako gesta, až se nakonec stala způsobem převládajícím. Celý proces mohl prudce akcelerovat a dovršit se v relativně krátkém čase.

(Je možné, že uvedené názory na vznik mluvené řeči nejsou dost přesvědčivé - řeč je konec konců nástrojem myšlení a tak její vývoj z dětinského žvatlání může působit poněkud výstředně. Na tomto místě s tím asi nelze nic dělat, ale domníváme se, že až si čtenář přečte v druhé části této práce kapitoly o výchově dětí a dozví se, co všechno si dítě vedle své matky osvojuje, dostanou výše zmíněná tvrzení svoji logiku.)

K převládnutí mluvené řeči došlo až v té nejposlednější fázi hominizačního procesu. Podle některých anatomických detailů můžeme zatím soudit, že kvalitní artikulované řeči byl schopen až současný člověk. Je celkem svůdné představovat si, že orientace na komunikační systém, který je spojen s realitou jen slabými pouty, byla jedním z rozhodujících momentů, jež člověku pomohl odpoutat se od čistě přírodní skutečnosti a začít tvořit svět úplně nový.