ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

7. Jak se z opičího mláděte stalo lidské dítě

Dříve než se dostaneme k současnému člověku, musíme si povšimnout jistých momentů, které se týkají ranného dětství hominidů. Než se z opičího mláděte stalo lidské dítě, došlo k několika změnám, jež se nedají hodnotit jako bezpříznakové.

První jev, na který chceme poukázat je skutečnost, že v průběhu hominizace se matka od dítěte oddálila. Dalo by se říci, že je prostě odložila. Zatímco opičí mládě setrvává v neustálém těsném kontaktu s matkou a má její přítomnost zajištěnou jako kdyby s ní bylo srostlé, dítě je možnosti trvalého kontaktu zbaveno. Jeho matka nemá srst, na které by mohlo být přichyceno a jemu samému zbyla v opičím reflexu jenom slabá památka na bývalou schopnost držet se jí. Nevíme, kdy došlo ke ztrátě srsti a jaké byly příčiny této adaptace (žádný z dosavadních výkladů není zrovna přesvědčivý), ale je zřejmé, že to nemohlo směřovat proti zájmům dítěte. Jestliže matka ztratila srst, můžeme si být jisti, že dítě už chlupatou matku nepotřebovalo a nebo dokonce že pro ně byla z nějakého důvodu vhodnější matka s holou kůží.

Nemůžeme předpokládat, že byl způsob nošení prostě jenom pozměněn, že například matka stojící vzpřímeně a mající volné ruce, začala své děti chovat, nebo že si je dokázala upevnit na tělo tak, jak to činí matky v Africe. Trvalý tělesný kontakt dítěte s matkou musel být skutečně přerušen, jinak by nebylo možné vysvětlit skutečnost, že byl částečně nahrazen zvukovými a optickými signály - úsměvem, křikem, broukáním, vstřícnými pohyby a konečně i řečí. Tyto signály se dají uplatnit pouze na určitou vzdálenost a schopnost vydávat je a reagovat na ně, je člověku vrozená. Podíváme-li se na jiné živočišné druhy zjistíme, že nepřetržitý tělesný kontakt s matkou není nutný. Celá řada starostlivých rodičů ponechává mláďata dlouhou dobu o samotě a nezdá se, že by tím kvalita výchovy nějak trpěla. Oddálení matky od dítěte bychom mohli chápat jako odklon hominidů od praxe primátů k praxi šelem a mohli bychom si ho spojovat s novým způsobem obživy, který od samic vyžadoval vytváření zásob.

Problém je ovšem v tom, že jedna zúčastněná strana se tomuto řešení nepřizpůsobila. Z dítěte se nestal hodný vlček, který trpělivě čeká, až se k němu maminka vrátí. Snáší nepřítomnost matky velmi tíživě a nepřestává se jí rezolutně dožadovat.

Co od ní vlastně potřebuje? Reálně vzato, tak velice málo. Potřebuje nakrmit a být udržováno v čistotě. Provedení těchto úkonů netrvá dlouho a matka by logicky měla mít většinu času od dítěte pokoj.

Což se samozřejmě neděje, protože dítě se své matky domáhá i ve chvílích, kdy je o jeho čistě tělesné potřeby postaráno, vynucuje si její přítomnost a usiluje o ztracený tělesný kontakt. Navíc to dělá ještě velice podivným způsobem. Je zarážející, jak jsou jeho signály vysílané k matce dost dlouho mnohoznačné a neurčité. Matka z nich nemůže poznat, zda má dítě hlad, nebo zda se momentálně jenom nudí. Účelnější (a jistě také v zásadě možné) by bylo vyvinout nějaký specifický signál, na který by matka mohla automaticky zareagovat například přiložením dítěte k prsu. Řada mláďat má vrozenou schopnost vysílat k rodičům diferenciované signály, ale dítě nic podobného nevyvinulo, ačkoli je to mládě tvora s nejdokonalejšími dorozumívacími schopnostmi.

Ale pokračujme. Jestliže dítě potřebuje mít z nějakého důvodu matku neustále u sebe, pak by pro ně bylo rozhodně výhodné, kdyby ji brzy mohlo sledovat samo. Ale během hominizace se prodloužilo nejenom dětství člověka, ale také doba jeho naprosté bezmocnosti. Svalová nedostatečnost dítěte je taková, že vleže na břiše dokáže zvednout hlavu asi za dva měsíce po narození, samo se posadí v sedmi měsících a bez cizí pomoci nebo opory dokáže chodit až po uplynutí roku a to ještě není moc valné. Bezmocnost dítěte však není nějakým poloembryonálním stavem slepého kotěte, naopak, jde o tvora náramně čilého, jehož vyšší analyzátory - zrak a sluch - jsou velice brzy v plné pohotovosti. Vývoj jeho hybných reakcí je však zcela nepřirozeně opožděn. A to je druhý jev, který chceme sledovat.

Když si všechna předchozí fakta dáme dohromady, zjistíme, že k sobě nepasují. Jednotlivě by je snad bylo možné vysvětlit, ale jejich souběžný výskyt je natolik rozporuplný, že by to mělo vyprovokovat naši pozornost.

Dejme tomu, že matka skutečně potřebovala kvůli pracovní zátěži dítě odložit stranou. Samice lidoopů si přidržují mládě na těle jednou rukou, ale tu potřebovala samice hominidů dost často uvolnit. Proč se však této adaptaci nepřizpůsobilo také dítě? Chápeme, proč se asi prodloužila celková doba dětství, ale z jakého důvodu se muselo prodloužit i období nemohoucnosti? Proč nemůže dítě čiperně běhat už v prvních měsících života, copak platí, že když se vyvinou nožičky, nemůže se už vyvíjet mozek? A proč dítě, neschopné pomoci si samo, nemá vrozený nějaký systém zřetelnějšího dorozumívání s matkou? Kuřata například vydávají t.zv. uvědomovací hlas, kterým se ujišťují o matčině přítomnosti, dále hlas opuštěnosti, kterým ji přivolávají a když si k tomu přidáme třeba ještě signál požadující jídlo, pak by to dítěti k vyjádření jeho potřeb mohlo bohatě stačit a náramně by to zjednodušilo situaci.

Vcelku to vypadá, že matka odložením dítěte žádnou svobodu nezískala; dítě se postupně vyvinulo v tvora, který po dlouhou dobu vyžaduje její neustálou pozornost. Kdyby tolik času neprospalo, dokázalo by ji zakrátko dokonale utahat.

Připusťme teď, že tahle nezvykle dlouhá a těsná závislost na matce byla pro jeho blaho z nějakého důvodu nutná. Musela v tom případě matka dítě odložit? Proč nemohlo nadále setrvat přichycené v její srsti? Překáželo-li nošení dítěte v pracovní činnosti, mohlo to být řešeno dejme tomu vznikem nějakého podpůrného kožního záhybu nebo jinými změnami ve stavbě těla. Potřeba trvalého kontaktu s matkou by byla uspokojena a nebylo by nutné vyvíjet nové typy těchto kontaktů. Ať to zkrátka vezmeme z kterékoli strany, všude se nabízí řešení očekávatelnější a jaksi normálnější.

Zbývá ovšem možnost, že sledované jevy - oddálení dítěte od matky a prodloužení jeho bezmocnosti - nejsou ve vzájemném rozporu a že oba nějak slouží jednomu a témuž účelu. Otázka je jakému.

Všimněme si, jak se život dítěte těmito změnami podivně zkomplikoval. Opičí mládě žije v matčině bezpečném objetí, zdroj mléka má neustále k dispozici, nikoho se nemusí dovolávat, nikomu se nemusí snažit zalíbit se. Všechno co potřebuje, zcela samozřejmě má, všechno o co projeví zájem, si brzy může samo opatřit.

Dítě je proti němu hotový pastorek. Ať chce cokoli, o všechno musí nějak požádat. Na dlouhou dobu je zbaveno možnosti uspokojit kteroukoli svoji potřebu bez pomoci někoho dalšího. Svou bezmocností je fakticky izolováno od světa a zpočátku nemá kromě matky a dalších blízkých členů rodiny vůbec nic. První podněty může přijímat pouze jejich prostřednictvím, okolí poznává z jejich náruče, předměty mu musí být podány. Zatímco většina zvířat uléhá na bok nebo na břicho, dítě je ukládáno na zádíčka - čili jeho oči jsou obráceny směrem, kde se toho odehrává vůbec nejméně. Pro tvora, který má značnou potřebu nových podnětů, to znamená být odsouzen k stálé nudě, která se dá přerušit pouze tím, že někoho přivolá. Jeho závislost jde tak daleko, že jako jediné savčí mládě není zpočátku schopno bez matčiny pomoci sát mléko.

Celý první rok tak prochází opakovanou zkušeností, že chce-li čehokoli dosáhnout, musí přilákat a upoutat někoho dospělého. Samo nemůže nic, dospělí jsou naopak všemocní a všechno přichází jen skrze ně. Když se dítě konečně postaví na vlastní nohy, je tak zpracováno, že vyžaduje od rodičů, aby byli prostředníky mezi ním a okolím i nadále. Obrací se na ně při setkání s novými skutečnostmi a hodnotí je podle toho, jak se na ně rodiče tváří.

Tato metoda nápadně připomíná některé promyšlené postupy vymývání mozku, při nichž se izolovaný vězeň nakonec upne ke svému vyšetřovateli a úplně se ztotožní s jeho hledisky. Je sice drastické srovnávat výchovu a psychické mučení, ale pomineme-li morální hlediska, směřuje oboje ke stejnému cíli a sice k vyvolání závislosti na určité osobě a ke ztotožnění s jejím způsobem hodnocení skutečnosti.

Prodloužení dětské bezmocnosti tedy vedlo ke vzniku obrovské sociální závislosti. Oddálením matky se působnost tohoto mechanizmu ještě zvýraznila a navíc dítě donutila vyvíjet nezvykle velkou sociální aktivitu. Nejenom, že musí dospělé jedince přivolat, ale musí je také nějak upoutat a projevit svoje přání. Jeho počáteční schopnosti dorozumění jsou ubohoučké, ale brzy se ke křiku přidává úsměv, vstřícné pohyby a broukání - projevy zprvu nediferencované a necílené, ale zakrátko už používané zcela správným způsobem. Dítě zažívá zkušenost, že každý tento projev vyvolává v matce jinou odezvu a neuvědoměle se učí své dorozumívání diferencovat a používat v odpovídajících situacích.

Tato vynucená sociální aktivita je oboustranná a je podporována celou řadou nepostřehnutelných maličkostí. Všimněme si například, jak složitá činnost se stala z něčeho pro všechny savce tak normálního, jako je poskytování mléka: lidská nemluvňata zpočátku nemohou sát mléko bez matčiny pomoci. Překáží jim v tom vlastní neschopnost pohybovat se samostatně ke zdroji mléka (zvířecí matky občas musí před neodbytnými strávníky utíkat), ale také nevhodný kulovitý tvar matčina prsu. Dnes se soudí, že tento tvar ženských prsou má především funkci sexuálního signálu a stimulu. Je to pravděpodobné, ale zároveň je zřejmé, že sebedůležitější sexuální signál se nemohl vyvinout na úkor tak důležité funkce, jakou je krmení dětí. Nevhodný tvar prsu však matku nutí, aby jej při kojení přizpůsobovala dětským ústům. Na rozdíl od jiných savců musí kojení věnovat plnou pozornost a soustředěně při něm dítěti pomáhat. Z nejběžnějšího savčího úkonu se u lidí stala významná sociální interakce.

Dva jedinci, kteří od sebe byli odtrženi, jsou teď nuceni o vzájemný kontakt usilovat, chtějí-li si porozumět, musí se o to také snažit. Při svém soužití oba absolvují stejné lekce. Matčin vrozený pečovatelský instinkt je podněcován a dotvářen chováním dítěte a rychle dozrává v jednu z nejsilnějších lidských emocí, dítě se zase učí navazovat a upevňovat sociální kontakty a pociťovat je jako žádoucí a příjemné. Vzájemný vztah matky a dítěte je jiný než u subhumánních primátů, je v neustálém vývoji a dítě v něm není jen pasivním objektem, ale je jeho aktivním spolutvůrcem.

Při srovnání s ostatními primáty je možné objevit ještě další rozdíly. Oddálení matky od dítěte vytvořilo prostor pro vybudování intenzivních citových vztahů k dalším jedincům. Dítě zpočátku přijímá a svým chováním vítá kteroukoli osobu. Když začne rozeznávat jednotlivé tváře, naučí se dávat přednost té, kterou vídá nejčastěji a ta patřívá obvykle matce. Stejně dobře je však mohou uspokojit i další dobře známé osoby. Do pěti, šesti let může být matky nahrazena jinou a dítě po krátkém smutku zapomene, jakoby nikdy ani neexistovala. Matka může být nahrazena i později a je-li chování nové mateřské osoby uspokojující, může se vytvořit vzájemný citový vztah stejné kvality, jako kdyby trval od narození.

Zdá se, že podobná výměna není u šimpanzů možná. Jane van Lawick-Goddalová pozorovala dva případy osiřelých mláďat, které pokaždé končily tragicky, ačkoli v jednom případě šlo o mládě už odstavené, o které okamžitě začala pečovat jeho starší sestra. Mláďata propadla depresi a uhynula; náhrada, která by lidské dítě plně uspokojila, byla pro šimpanzí mládě zřejmě nedostatečná.

V každém případě můžeme prohlásit, že dítě nepotřebuje přímo svoji matku, ale nutně potřebuje mít svého dospělého.

Všimněme si také, že mezi poměry, v jakých žije šimpanzí mládě a šimpanzí výrostek, je výrazný rozdíl. Nejdůležitější pouto - kontakt s matčiným tělem - se u odrostlého mláděte přerušuje a není ničím nahrazeno. Mezi lidskou matkou a dítětem k takovému radikálnímu zvratu situace nedochází. Jejich vzájemné interakce mají takřka od počátku takovou formu, že se mohou realizovat ve zhruba stejné podobě v kterémkoli věku dítěte. Nebrání tomu ani narození dalšího sourozence. Lidská matka je ve srovnání se šimpanzí samicí možná matkou méně intenzivně, ale právě to jí umožňuje, aby zůstala pro své potomky matkou mnohem déle a obdařovala stejnými dávkami něhy děti různého stáří.

Okolnost, že dítě není vázáno na trvalý tělesný kontakt s matkou, mu také usnadňuje vytvoření pevného citového vztahu k ostatním dospělým, především k otci. Všichni totiž mají možnost chovat se k němu velmi podobným způsobem jako matka a mohou ji také průběžně zastupovat. Na rozdíl od subhumánních primátů není tedy svazek matky s dítětem tak výlučný a dítě je takřka od počátku začleňováno do širšího kolektivu.

Došli jsme tedy k tomu, že dvě zdánlivě rozporné adaptace - oddálení dítěte od matky a prodloužení dětské bezmocnosti - vedou ve svém konečném důsledku k vyvolání mimořádné sociální aktivity. Dříve než si položíme otázku k čemu je člověku taková aktivita dobrá, musíme si - abychom předešli případnému nedorozumění - ujasnit jednu dost nesamozřejmou skutečnost.

Vyvinuli jsme se v tvory se silnými sociálními potřebami a naše vrozené vlastnosti nám do jisté míry brání chápat fakt, že jsme v tomto směru něčím výjimečným. Lásku, přátelství a vůbec jakékoli projevy sympatií vnímáme jako příjemnost a proto se domníváme, že samy o sobě příjemné a žádoucí jsou. Nedovedeme si představit, že by jiné formy života - a to dokonce některé formy nám blízké - mohly mít jiné systémy hodnocení než my. Všechno kolem sebe automaticky posuzujeme podle toho, jak je to k nám hodné nebo zlé, sami dokážeme milovat kromě lidí třeba i zvířata nebo některé věci.

Ve sci-fi literatuře se běžně vyskytují roboti zamilovaní do člověka, nebo mimopozemšťané, kteří pod vlivem pozemšťanů buď sami začnou lásku pociťovat, nebo aspoň tuto schopnost lidem nostalgicky závidí. Logicky vzato je to úplný nesmysl. Je to asi totéž, jako kdybychom se od psů chtěli naučit očichávat patníky a pociťovat při tom stejné uspokojení jako oni. Není nám dáno vnímat tuto rozkoš a protože k tomu nemáme vrozené dispozice, nemůžeme se to naučit. Také nás ani nenapadne, že bychom to psům snad měli závidět, že by vůbec bylo závidět! Rozumově můžeme pochopit, že očichávání patníků je pro psy zážitek, ale přesto nám zůstává celá záležitost lhostejná.

Stejné je to i se schopností milovat. Buď živočich takovou vrozenou dispozici má a pak je schopen vnímat projevy lásky jako příjemnost, nebo ji nemá a pak mu to zkrátka absolutně nic neříká. Většina živých forem žádné sociální cítění nevyvinula, protože nic takového k životu nepotřebuje a přírodě je úplně jedno zda k sobě její výtvory pociťují nějaké sympatie nebo ne, pokud jim to ovšem neslouží k snadnějšímu přežití. Láska není žádnou absolutní hodnotou, je to prostě jen specifický prostředek, jímž si určité formy života zajišťují nějakou výhodu před ostatními.

Po tomto odbočení se už můžeme zeptat, co užitečného prohloubení sociálních vztahů člověku přineslo. Rámcově to jaksi víme - jednak je to v souladu s celkovým vývojovým trendem, kde zhruba platí závislosti - vyspělejší forma života ➜ lepší péče o mláďata ➜ vřelejší sociální vztahy, jednak nalézáme potvrzení v současné praxi, kde zjišťujeme, že neinvestuje-li se do dítěte potřebné kvantum lásky, projeví se to záporně na jeho citovém a intelektuálním vývoji. Nějakým způsobem tedy vřelé citové vztahy potřebné a užitečné jsou. V čem ale konkrétně?

Určité zkvalitnění sociálních vztahů muselo nastat už při přechodu k loveckému způsobu života. Hominidé se tímto krokem poněkud vzdálili od životního modelu primátů a přiblížili se životnímu modelu psovitých šelem, jejichž sociální organizace je založena na vztazích vřelejších, než jaké panují mezi opicemi. Kolektivně lovící tvor si nesporně potřebuje s ostatními rozumět lépe než jiná zvířata; jde ovšem o to, kam až musí takové porozumění sahat, aby to ještě mělo praktický smysl.

Podíváme-li se na život psovitých šelem, pak se nám rozhodně nezdá, že by jejich sociální výchova byla v čemkoli nedostatečná. Vyrůstají ve velmi přátelské a dobře spolupracující jedince a vůbec k tomu nepotřebují nic takového, jako je ona takřka patologická izolace mláďat od reality. Je značně nepochopitelné, proč musel jít člověk v utváření své sociability o tolik dál než psovití. Pokud jde o praktický život, mohly mu jejich sociální schopnosti ke všemu jeho podnikání bohatě stačit.

Všechny adaptace - aby vůbec mohly být fixovány v genofondu - musely vždy nějak sloužit přežití. Nenacházíme-li takový moment zvýhodnění, můžeme se při hodnocení toho kterého jevu snadno ocitnout v bludném kruhu. V našem případě na příklad není těžké vybudovat konstrukci, že pouze jedinci se silnými sociálními vazbami byli schopni vychovat potomky se silnými sociálními vazbami, kteří pak zase mohli vychovávat atd...ad libitum. Abychom nedospěli k podobným absurdním koncům, musíme najít reálné příčiny zvýšení lidské sociability a protože nejúspěšnějším trendem hominizace bylo zvyšování rozumových schopností, budeme hledat právě tam. Pokusíme se zjistit, zda adaptace směřující k prohloubení sociálních vztahů nebyly ve skutečnosti adaptacemi sapientačními.

Na první pohled tu ledacos mluví proti. Zvyšování rozumových schopností vlastně znamená, že jedinec je stále více schopen naučit se cokoli a logicky tedy od kohokoli. Vazba mezi tím, kdo předává vědomosti a zkušenosti a mezi tím, kdo je získává, by se podle toho mohla spíše uvolňovat než upevňovat. Všeobecně je také rozšířen dojem, že mezi rozumovostí a citovostí je jakýsi rozpor, že se tyto dva elementy vzájemně spíše vylučují než aby se nějak podmiňovaly.

A je tu i jiná okolnost. Řekli jsme si, že má-li se mozek naučit zvládat podněty vnějšího prostředí, pak také musí být těmto podnětům vystaven. Posoudíme-li podmínky lidské ontogeneze z tohoto hlediska, nutně musíme dojít k závěru, že člověk celým prvním rokem života vysloveně ztrácí čas. Jeho možnosti poznávat realitu jsou minimální a jsou vlastně obětovány ve prospěch upevňování sociálních vztahů. Vývoj jeho intelektuálních schopností je tím také nepochybně opožděn. Porovnání ročního dítěte s ročním šimpanzem v žádném ohledu nemůže vyznít ve prospěch dítěte a nic nenaznačuje, že by v budoucnu mělo svou inteligencí šimpanze mnohonásobně převyšovat.

Takže zatím to opravdu vypadá tak, že člověk za svou sociabilitu platí daň a že ji platí právě z fondů na rozvoj inteligence.

Ale nedělejme z toho předčasné závěry. Zdánlivé ztráty mohou být ve skutečnosti dobrou investicí, která začne přinášet zisky až později. Po prvním roce života jde rozvoj všech lidských schopnosti tak strmě vzhůru, že to nutně musí něco znamenat. Jaký převrat se tu odehrál?

Vlastně skoro žádný, dítě pouze dostalo možnost, aby uspokojilo svou touhu po nových podnětech samo. Postaví se na vlastní nohy a může teď začít prohlížet, brát, ochutnávat a zkoušet bez pomoci někoho dalšího.

Jenomže být samo, to je stav, na který není dítě zvyklé. Jeho dychtivost po nových podnětech je obrovská, jeho závislost na rodičích však rovněž. Ale dítě má k dispozici metodu, kterou si osvojilo během prvního roku života a tu teď začne úspěšně uplatňovat. Naučilo se vyzývat rodiče k součinnosti a dokáže je nyní přimět, aby absolvovali průzkum světa s ním. Přivolává je, ukazuje jim předměty, vodí je sebou, nutí je, aby vysvětlovali, opakovali, přehrávali určité situace a podobně. Pro rodiče je to mimořádně náročné, ale i oni jsou navyklí sledovat výzvy dítěte a diferencovaně na ně reagovat. Je ostatně velmi těžké vytrvalému dětskému naléhání odolat, protože dítě je právě v tomto období nejroztomilejší a zjevem i chováním nejpřesněji odpovídá vrozenému schématu mláděte.

Nyní se nám dlouhá izolace dítěte a jeho trpké postavení prosebníka začíná jevit už jinak. Je to vlastně něco jako přípravný kurs, ve kterém se naučilo spolupracovat se svými příštími učiteli a teď toho může bohatě využít. Jako se dříve muselo domáhat objetí, nakrmení a jiné péče, tak se teď zcela samozřejmě domáhá na rodičích i uspokojování svého průzkumného pudu. Během prvního roku života se proměnilo v tvora tak závislého na ostatních, že je nyní nutně potřebuje i k tomu, aby jejich prostřednictvím poznávalo realitu.

Adaptace prohlubující sociální vztahy tedy skutečně vedly v poslední instanci ke změnám v oblasti rozumových schopností. Daly vzniknout zcela novému typu osvojování poznatků. Až dosud jsme se mohli domnívat, že mozek člověka je prostě jen větší a složitější než mozek ostatních primátů, ale teď zjišťujeme, že je také úplně jiným způsobem programován.

Některé přednosti nového způsobu učení jsou zřejmé na první pohled, jiné se dají spíše vytušit. Je celkem jasné, že dítě poznávající realitu za součinnosti rodičů ji může poznávat snadněji a rychleji než kdyby bylo odkázáno samo na sebe. Třídí si jednotlivé jevy nejen na základě vlastní zkušenosti, ale také podle instrukcí a chování rodičů. Jeho svět je jaksi srozumitelnější než svět zvířat. Je také bezpečnější : dítě zase může spoléhat na reakce rodičů a seznamuje se s novými skutečnostmi s takovou bezstarostností, jaká by jiným mláďatům byla osudná. Z těchto důvodů toho stihne poznat daleko více a rychle vyrovnává ztráty prvního roku.

Ale o rychlost a snadnost tady možná ani nejde. Je zřejmé, že i kdyby dítě dokázalo vstřebat obrovské množství poznatků, všechno by se naučit nemohlo a ani by to nemělo smysl. Hlavní sumu poznatků si každý musí stejně osvojit až poté, co vyjde z úzkého kruhu rodiny a zbaví se těsné závislosti na matce. Promítne se zkušenost nejranějšího dětství také do tohoto dalšího období? Zdá se, že ano.

Každý, kdo měl co dělat s malými dětmi, si mohl povšimnout, že ačkoli se ptají pořád, občas je zcela zřejmé, že o informace vlastně nestojí. Stokrát se dovedou zeptat na to, co už dávno vědí, ptají se na věci, které je nemohou zajímat, odpověď rodičů přeruší dotazem, který jde úplně mimo a který prozradí, že vlastně neposlouchaly. Není ovšem možné vyvozovat důsledky a přestat odpovídat, protože v tom okamžiku se dítě začne odpovědi rázně domáhat a otravuje tak dlouho, dokud ji nedostane. Tahle situace některé rodiče velmi rozčiluje, protože si neuvědomují jednu základní věc a sice že tázající se dítě často nepotřebuje a nevyžaduje informaci, ale chce si prostě povídat.

Odpověď na otázku znamená, že rodiče berou dítě na vědomí a že s ním sdílí daný okamžik - je to od nich stejný projev laskavosti jako by je brali do náruče. Proto na přesnosti informace tolik nezáleží, odpověď pouze musí být taková, aby si dítě nepřipadalo odbyté.

Je samozřejmé, že se tímto způsobem předá i značné množství konkrétních poznatků, ale důležitější na celé věci je ono uspokojení, které rozmluva přináší. Dítě prožívá získávání informací jako příjemný zážitek, jeho vrozená zvídavost je odměňována a podněcována tím nejkrásnějším (pro ně nejkrásnějším) způsobem - projevem lásky. Tahle opakovaná zkušenost je pak nutně musí poznamenat na celý život. Svět poznávaný formou kontaktů s milovanými osobami se stává něčím přitažlivým, samotný proces poznávání dostává podobu citového zážitku.

Problém jedinců vyrůstajících v citově chudém prostředí nespočívá v úrovni inteligence - ta může být i vysoká - ale v tom, že prostě nejsou schopni se pro něco nadchnout. Poté, co uspokojí první zvědavost, velice rychle ztrácejí zájem. Nenamáhají se s hlubším poznáním, protože jim to nepřináší vůbec žádné uspokojení, ani nechápou, že by takové uspokojení mohlo existovat, odnikud to neznají. Víme, že nedokáží navázat kvalitní a harmonické vztahy s ostatními lidmi, ale oni je vlastně nedokáží navázat s ničím! Svět, který nás obklopuje, je pro ně nezajímavý a nudný. Dovedou se v něm třeba obratně a inteligentně pohybovat, ale jinak jim zůstává lhostejný.

My se obvykle domníváme, že inteligence automaticky vede k zájmu o okolí, že jaksi sama o sobě hladoví po nových poznatcích, ale zdá se, že to není pravda. Případy deprivovaných jedinců naznačují, že inteligence může zůstávat netečná a ignorovat všechno, co nemá souvislost s momentálními potřebami. Aby se začala pídit i po poznatcích, které neslouží aktuálním problémům existence, k tomu potřebuje ještě nějaký další impuls. A ten vychází z oblasti, který obvykle chápeme jako protiklad rozumové sféry a sice z oblasti emocí. Člověk se o věci zajímá, protože mu to působí potěšení, je zvědavý, má informace rád. Inteligence nepodpíraná a nepodněcovaná citovým zaujetím by se nemohla pozvednout nad problémy pouhého biologického fungování.

Protože i takto motivovaná aktivita vyžaduje určité úsilí, námahu a kázeň, máme dojem, že tu jde v zásadě o totéž, jako při aktivitě vynucené existenčními potřebami. V tom, co děláme, se vždy snažíme objevovat nějaký praktický užitek, věříme, že osvojené vědomosti se budou k něčemu praktickému hodit. Když je jejich nepoužitelnost příliš evidentní, můžeme si namlouvat alespoň to, že se jimi jaksi zduchovňujeme a zušlechťujeme. Pravdu máme pouze v tom smyslu, že tato nadbytečná aktivita a žízeň po vědomostech se lidstvu nakonec vždycky bohatě vyplácela.

Schopnost zaujmout se a citově se angažovat v procesu poznání, vyděluje člověka z okruhu ostatních živých forem patrně výrazněji, než samotná úroveň jeho rozumových schopností. V tom, že dovede hodnotit okolní realitu operativněji než ostatní chytří savci, je nakonec rozdíl pouze kvalitativní, avšak to, že pociťuje náruživou chuť realitu poznávat, měnit, pohrávat si s ní, vytvářet svůj vlastní svět, to je schopnost zcela jedinečná.

Emoce tedy můžeme pokládat za podpůrný systém lidské inteligence, za jakýsi přídatný hnací motor, který ji žene dál (a také jiným směrem) než by kdy mohl vyvolat samotný tlak existenčních potřeb. Adaptace, které vedly k vytvoření oné nepřirozené závislosti dítěte na rodičích a které dávají jeho vztahům k realitě emocionální podklad, se upevnily díky tomu, že ve svých konečných důsledcích sloužily sapientačnímu vzestupu.

Ty zvláštní poměry v dětství člověka souvisí s utvářením jeho inteligence patrně ještě v dalším ohledu. Všimněme si, že dítě nejprve poznává realitu prostřednictvím určitého partnerského vztahu. A myšlení je vždycky jakousi formou dialogu. Aby bylo možné klást otázky, musí tu být nejprve někdo, kdo na otázky odpovídá. Zvíře může - podle stupně své inteligence - nasbírat informace o celé řadě jevů a poznat i jisté vztahy mezi nimi, ale nemá žádnou pohnutku, aby o jevech přemýšlelo, nemůže se ptát proč jsou takové a zda by nemohly být jiné, protože jevy samy odpověď nedávají. Jsou jaké jsou a zvíře nemá jinou možnost než zaregistrovat z dané skutečnosti co nejvíce a na tom přestat.

Člověk dostával odpovědi a proto se také mohl naučit ptát se. Nejenom lidí kolem sebe, ale vlastně všeho. Jeho myšlení není jen prostým hromaděním a tříděním jevů, je to nepřetržitý dialog s okolní realitou. Jako je možné ptát se lidí, tak je možné ptát se i věcí, dožadovat se po nich odpovědi, pokoušet se o součinnost s nimi, zajímat se zda a proč není možná. Odpovědi, kterých se člověk dobírá vůbec nemusí být správné - dříve jsme se třeba dovídali, že prší proto, že nás má pánbůh rád, dnes se nám asi dostane vysvětlení odbornějšího - ale jakmile existuje odpověď, jakákoli odpověď, nabývá smyslu i otázka. Nemohla by být položena, kdyby neexistovala naděje, že vyvolá nějakou odezvu.

Mohlo by vůbec vzniknout lidské myšlení (a praktické výsledky tohoto myšlení), kdyby člověk vyrůstal v tak idylických poměrech jako opičí mládě a nebyl nucen poznávat realitu prostřednictvím neustálé konzultace s ostatními?Snad by tak mohla vzniknout poměrně vysoká inteligence snadno řešící různé existující problémy, ale byla by to možná inteligence utilitární, neschopná odpoutat se od momentálních potřeb, bez zájmu o všechno, co se jí bezprostředně netýká. Možná něco jako Čapkovi Mloci.

Víme, že člověk je ve svých projevech silně antropocentrický a obvykle chápeme tento fakt jako jeho nežádoucí deformaci. Ale člověk vůbec nemůže jiný být, celý jeho vztah k okolní realitě je založen na tom, že s ní zachází jen jako s dalším člověkem - přítelem, nepřítelem, ale vždycky jako s potenciálním partnerem. Má o ni zájem jen díky tomu, že si ji neustále upravuje k obrazu svému a že ji vnímá a hodnotí z čistě lidského hlediska. Je to neobjektivní, samozřejmě, ale je to také jediný důvod aby se o ni vůbec zajímal, jinak by mu pouze stačilo, aby ji více či méně registroval. Jenom díky tomu, že k ní má v podstatě týž vztah jako k ostatním lidem, se také neustále snaží navazovat s ní kontakty.

Ale člověk má ve svém citovém zaujetí nejen výkonný pohon inteligence, ale také její nezbytný regulátor. Může chodit kolem jevů pro něj nedůležitých naprosto netečně, ale přitom zůstává stále schopen kdykoli se jimi zaujmout. Až začneme konstruovat inteligenci umělou, zjistíme možná, že při neomezené poznávací schopnosti je největší problém nikoli registrace faktů, ale jejich selekce. Neboť kdy je poznávání nějakého jevu definitivně ukončeno? Co z dané reality je důležité a co nikoli? Pro koho důležité, proč důležité? Realita je nevyčerpatelná a je možné nahlížet ji v nekonečném množství různých souvislostí. Pokud ji k něčemu nevztáhneme, závažnost všech jejích jevů je zcela rovnocenná.

Člověk je ve své antropocentrické zaujatosti veden příkazem poznávej to, co tě zajímá. Je to formule účinná a přitom nesmírně jednoduchá. Zda je také nejlepší, nebo dokonce jedině možná, to se ještě ukáže.

Je však dost pravděpodobné, že pokud k nám sem jednou přiletí návštěvníci z jiných světů, nebudeme jim muset povahu našich rodinných vztahů příliš vysvětlovat. Jestliže budou natolik zvědaví, aby se sem za námi obtěžovali, pak budou zřejmě dobře chápat, proč se ty malé bytosti neustále pletou kolem nás a důrazně se dožadují naší pozornosti.