ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

6. Proč zůstal jenom jeden

Budeme se teď zabývat onou druhou částí hominizačního procesu - obdobím mezi australopitékem a současným člověkem - které se vyznačovalo rychlým růstem mozkové kapacity. Každý takový proces je vždy výsledkem dialektické jednoty možnosti a nutnosti. Pokud jde o možnost sapientačního vzestupu, ta byla přechodem na dvojí způsob obživy nepochybně dána. V čem ale spočívala jeho nutnost ?

Kdyby se hominidé stali právě takovými lovci jako šelmy, byla by tu odpověď nepochybně jasná: získávání potravy lovem vytváří vždycky značný selektivní tlak. I u hominidů se dá předpokládat, že se z nebezpečných loveckých výprav častěji vraceli ti, co byli obratnější, chytřejší, pečlivěji vychovaní. Potíž je ovšem v tom, že oni se - na rozdíl od šelem - vlastně vůbec lovu věnovat nemuseli.

Jejich hlavním a základním způsobem obživy bylo a zůstalo sběračství. Když se část samců vydala na lov, celkový objem získané potravy se tím nezvětšil, změnilo se jen její složení. Určitý podíl nasbírané potravy byl prostě nahrazen potravou nalovenou. Ať už hominidé lovili příležitostně nebo pravidelně, ať už lovu načas nebo úplně zanechali, vždycky měli co jíst. Jejich jídelníček se měnil pouze co do atraktivnosti.

Pro šelmy je každá překážka lovecké činnosti fatální záležitostí. Vždycky, když poklesnou stavy zvěře, když dojde ke zranění, když se jejich smečka neúnosně zmenší, ztrácejí rychle šance. Dovedou se sice rovněž živit v nouzi vším možným, ale k normální existenci potřebují lov. Hominidé však na přísunu masité potravy nikdy závislí nebyli. Kdykoli se jejich loveckému životu postavila do cesty nějaká překážka, mohli se jednoduše vrátit ke sběračství. Nijak na tom neprodělali, přínos sběru byl sice kaloricky méně vydatný, ale zato byl získáván s vynaložením menší energie.

Je to paradoxní, ale s hladem a nouzí se zřejmě poprvé setkali až ti nejvyspělejší z hominidů - neandertálci a současní lidé - kteří pronikli dost vysoko na sever. Sběračství totiž mohlo být spolehlivým zdrojem obživy pouze v tropickém a subtropickém pásmu. V mírném pásmu jsou zimy obdobím bez vegetace. Sbírat se toho moc nedá a musí se žít výhradně z výtěžku lovu. To dokázali až ti nejlepší - a také za to občas zřejmě krutě zaplatili.

Ze všeho, co jsme si zatím o lovu hominidů řekli, vyplývá jeden velice zvláštní závěr : nelovili proto, že museli, lovili proto, že chtěli.

To je na jedné straně v souladu s tím, jak se nám už nejednou projevili - i jiné věci podnikali aniž k tomu byli okolnostmi nuceni. Mohli si vhodné kameny v přírodě vyhledávat, ale oni dávali přednost jejich úpravě, upravovali si některé nástroje, aby si zjednodušili konzumaci, používali takovou zbytečnost jako je oheň. Do jejich chování zkrátka stále více pronikaly prvky, které je přibližovaly dimenzi čistě lidské.

Jenomže tyto skutečnosti zároveň svědčí o tom, že se hominidům nedařilo nijak špatně, když mohli plýtvat energií na to, co nebylo životně nutné, že na tom byli nějakým způsobem lépe než ostatní zvířata. Kde potom máme hledat tlak, který je nutil k dalšímu vzestupu ?

Nebo nebyl takový tlak už nutný? Třeba je mozek, má-li k tomu možnost, schopen začít nekontrolovatelně narůstat jako nějaký nádor a nepotřebuje působení žádného tlaku?

Kdyby šlo v hominizačním procesu o přímočarý vývoj stále jedné formy, mohli bychom se s takovým neobvyklým závěrem spokojit - mozek je pro nás stále ještě natolik neprobádaný orgán, že bychom nějaké zvláštní zákonitosti jeho vývoje mohli docela klidně připustit. Ale hominizace postupně stvořila a pak zase zničila celou škálu různých forem a to znamená, že nějaký tlak tu existovat musel. Síla, která způsobila zánik takřka celé čeledi, byla zcela jistě onou silou, která hominidy hnala stále výše po křivce sapientace.

Zatím se nezdá, že bychom si pro hledání onoho nutného tlaku vytvořili nějaké šťastné předpoklady. Vyslovili jsme domněnku, že motorem sapientace byl lov a pak jsme přišli na to, že hominidé celkem vzato ani lovit nemuseli. Představili jsme je jako zdatné a bezproblémové tvory a teď máme vysvětlit, proč při vší té skvělosti šmahem vymírali. Zatím to vypadá, že jsme někde udělali chybu a teď jsme se dostali do slepé uličky.

Ve skutečnosti jsme v situaci, kdy nám zbývá jediné možné řešení. Není nijak fantastické, jenom se bohužel značně rozchází s dosavadními koncepcemi hominizačního procesu.

Tyto koncepce nám hominidy představují jako tvory v podstatě hodně ubohé a nedokonalé, kteří se až do objevení současného člověka nepřestali pohybovat někde na samé hranici smrti hladem. Během hominizačního procesu se sice neuvěřitelně zvýšila jejich mozková kapacita, zlepšila se jejich péče o potomstvo, došlo k užívání a úpravě nástrojů, k ovládnutí ohně atd. , ale to všechno hominidům stačilo právě jen na uhájení holé existence. Výskyt vymřelých specializovaných forem se z tohoto pohledu jeví spíše jako zoufalé úniky z hlavního proudu, ve kterém sice život nestál za nic, ale který uhnětl alespoň část nešťastné čeledě do formy, jež z podmínek existenčního minima konečně vyvázla.

Takto řečeno to zní poněkud přehnaně, ale dosavadní koncepce hominizačního procesu skutečně v hrubých rysech takové jsou. Ty formy hominidů, které se do dnešního dne nedochovaly , se celkem všeobecně hodnotí jako formy životaneschopné, které nedokázaly obstát v podmínkách, jakým bez problémů čelila řada živočišných druhů podstatně méně vývojově pokročilých - jak jinak rozumět třeba úsudku že neandertálec se nedokázal přizpůsobit podmínkám ustupující doby ledové? Mlčky se tím uznává, že postupné zvyšování rozumových schopností představovalo pro čeleď hominidů zvýhodnění tak nepatrné, že to nakonec dokázala úspěšně přežít jen jediná forma. Mozku jakožto orgánu přežití se tím sice moc dobré vysvědčení nedává, ale dá se tak alespoň snadno zdůvodnit, proč existuje recentní gorila, ale neexistuje recentní parantropus.

Navrhovaná koncepce naopak předpokládá, že hominidé byli už od počátku čeledí velmi úspěšnou, takže se brzy ocitli mimo jakoukoli konkurenci. Jediný, kdo jim byl schopen nadále konkurovat, byli oni sami. Protože nemáme doklady o nějakém jejich enormním přemnožení, musíme předpokládat, že tito „specialisté na nespecializaci“ jak byli charakterizováni, přece jen jistými specialisty byli a sice v tom smyslu, že byli vázáni pouze na určitou niku a odkázáni na omezené biomy, ze kterých nebyli schopni ustoupit a ve kterých se tvrdě prosazovali proti těm, kdo jim byli schopnostmi nejblíže. Nemohli ještě osídlit méně úživná území, ve kterých později dokázal žít současný člověk a tak - přestože se postupně rozšířili do značné části Afriky a Eurasie - obsazovali všude jen určitá místa. Toto omezení pak vedlo ke konkurenci a přírodnímu výběru v rámci čeledě.

Přijímáme-li první koncepci hominizačního procesu, pak za rozhodující tlak okolního prostředí pokládáme především tlak ostatních živočišných druhů a jen v malé míře tu přihlížíme k možné konkurenci uvnitř čeledi. Zvyšování rozumových schopností se nám pak jeví jako prostředek, jímž si hominidé stačili právě jen vyrovnávat ten náskok, který si ostatní živočichové vytvořili, nebo teprve vytvářeli vyvíjením schopností jiného charakteru.

V druhém případě je ovšem rovněž nutno přihlížet ke zvyšujícím se schopnostem ostatních forem, ale hlavní selekční tlak tu představuje konkurenční boj hominidů samotných. Výskyt celé škály specializovanějších forem se nám pak jeví nikoli jako pokusy obhájit si mezi ostatními živočišnými formami alespoň nějaký existenční prostor, ale jako výsledek normálního divergenčního procesu, který je u každé živočišné formy vždy výrazem určité její suverenity. Většina těchto forem nakonec nemohla konkurovat svým schopnějším příbuzným, ale samotná jejich existence může být svědectvím o životaschopnosti čeledě hominidů jako celku.

Jak už jsme si řekli, hominidé měli možnost provozovat lov buď častěji, nebo méně často. Co o frekvenci lovu rozhodovalo, na tom teď nezáleží . mohla to být celá řada vlivů od typu území až po jakousi tradici té které tlupy. Ovšem - ti, co lovili častěji, se také častěji vystavovali selektivnímu tlaku této činnosti. Lovecké výpravy byly únavné a nebezpečné, nutně docházelo ke zraněním a smrtelným nehodám. Častěji byli postiženi ti méně pohotoví a předvídaví, ti, co nedokázali sladit své počínání s ostatními. Čas neúnavně pracoval pro tlupy, které se lovu věnovaly více, jejich sapientační vývoj postupoval rychlejším tempem. Ti, kteří se na lov vydávali méně často, se proti nim začali opožďovat, u forem, které se vrátily k sběračství (jako parantropové) se vývoj zastavil docela - což jim vůbec nebránilo žít miliony let.

Jak je známo, nároky lovců na velikost teritoria jsou vždy mnohonásobně větší než nároky sběračů. To by také znamenalo, že pokud vedle sebe současně existovaly formy hominidů o různých úrovních, pak ty nejprogresivnější (nejčastěji lovící) byly zastoupeny vždy menším počtem jedinců a to by se mělo také promítnout do nálezů. Pravděpodobnost, že by se za těchto okolností dala vysledovat souvislá vývojová linie, by pak byla velice slabá, neboť dokud by nebyl předstih té nejprogresivnější formy tak velký, aby mohla začít vytlačovat formy méně pokročilé, byla by poměrně vzácná. V nálezech by se to mělo projevit tím, že by se nové formy vynořovaly jakoby z ničeho a už hotové, neboť jejich předchozí vývoj by byl těžko postižitelný.

Domníváme se, že navržená koncepce celkem uspokojivě řeší řadu vytčených problémů. Především je to problém, proč se vývoj hominidů tak důsledně držel právě sapientační linie: na zvyšování schopností jiných živočišných druhů bylo možno reagovat vývojem nejrozmanitějších vlastností nebo orgánů, ale jestliže se hlavní konkurenční boj odehrával mezi tvory, jejichž přednostní zbraní byly rozumové schopnosti, pak se rozhodující střetnutí musela odehrávat právě jen mezi většími a dokonalejšími mozky. Rychlé zvětšování obsahu mozkovny je nejpřesvědčivějším dokladem toho, že hlavním orgánem konkurence se u čeledi hominidů stal mozek - kdyby tomu tak nebylo, asi by vyvíjeli něco jiného.Všechny případné adaptace, které sloužily jinému účelu, než celkovému zvýšení rozumových schopností, se mohly jevit jako výhodné pouze po určitý čas, ale z hlediska konečného výsledku byly jen zbytečným plýtváním energie.

Konkurence jiných živočichů se do adaptací hominizačního procesu nijak nepromítá, konkurence přibližně stejných rozumových úrovní se naproti tomu dá z rychlého rozvoje mozku logicky vyvodit. Je to zřejmé i z toho, že se tempo jeho růstu stále zrychlovalo, čili tlak prostředí se zvyšoval, nikoli snižoval. To si lze vysvětlit jen tím, že konkurenční boj se začal odehrávat v rámci stále schopnějších příslušníků čeledě.

Jako další je problém přežití pouze jednoho druhu a otázka přežití hominidů vůbec. Můžeme možná připustit, že rod Paranthropus byl i přes svůj slušně velký mozek celkově méně vyspělý než recentní rod Gorilla, nebo že snad jeho existence spadala do méně příznivých dob, ale vyhynutí neandertálce, jehož výskyt se částečně kryje s výskytem současného člověka, je skutečně podivné. Morfologická charakteristika neandertálce je natolik blízká charakteristice poddruhu našeho, že ho musíme pokládat za formu řádově stejně vyspělou, o čemž nakonec svědčí i pozůstatky jeho kultur. Připustíme-li že příčinou vyhynutí neandertálců byla jejich imanentní neschopnost vyrovnat se s měnícími se životními podmínkami na konci doby ledové, je těžké vyhnout se závěru, že podobnému ohrožení existence byl vystaven i současný člověk. Přežití hominidů a vůbec rozumného života tak dostává silný nádech nahodilosti.

Navržená koncepce nám dovoluje naopak tvrdit, že postavení sapientní formy života bylo neotřesitelné. Problém přežití v té podobě, jaká je možná pro jiné druhy, pro hominidy už neexistoval. Byli o tolik schopnější než kterýkoli živočich kolem nich, že některou svou formou nutně přežít museli. Ale právě jejich mimořádné a stále se zvyšující schopnosti byly příčinou, že konkurence uvnitř samotné čeledi byla stále ostřejší, takže šance na přežití v ní postupně ztrácely i formy relativně velmi pokročilé. Konečné přežití pouze jediného druhu bylo za takových okolností nikoli snad nutné, ale přece jen pravděpodobné.

Od okamžiku, kdy se hominidé rozdělením druhu vydělili jako nová kvalita, mohl se u nich sice sapientační proces ustalovat na určitých úrovních a dlouhodobě a opakovaně stagnovat, ale nemohl se už zastavit. Jakmile zaplnili niku určenou jejich momentálními schopnostmi, nutně si začali překážet a konkurovat a definitivním vítězem byl vždy nakonec ten, kdo dokázal rychleji zlepšit výkonnost nejdůležitějšího orgánu přežití. Trvalé zvyšování rozumových schopností se stalo pro hominidy nezbytností z toho důvodu, že měli neustále co dělat s rozumovými schopnostmi jiných hominidů. Proces sapientace se mohl zastavit až poté, co se jedna forma definitivně vymkla působení přírodního výběru a začala tak zcela novou kapitolu v historii živé hmoty na této planetě.

Když připustíme, že současný člověk není jen formou, která to všechno šťastnou náhodou nějak přežila, ale že je to ten nejlepší z nejlepších, pak nás nemusí příliš udivovat ani jeho pozdější strmý vzestup. Všeobecně se shodujeme na tom, že za svůj úspěch vděčí kvalitám svého mozku, ale snad je přirozenější předpokládat, že se tento orgán vyvíjel ke své dokonalosti spíše v ostré konkurenci s jinými mozky, než že byl bezděčnou výslednicí snah vyrovnat se nějak s drápy, rychlýma nohama nebo ochranných zabarvením jiných živočišných druhů. I tyto druhy samozřejmě tvořily životní prostředí v němž se hominidé pohybovali a jejich schopnosti byly rovněž součástí selekčního tlaku, ale v zásadě byl už vývoj hominidů jaksi autonomní záležitostí - podobně, jako se kdysi stal autonomní záležitostí vývoj savců a ptáků ve vztahu k plazům. Žádná evoluční událost, k níž u savců došlo, už nemohla vývoj hominidů podstatně modifikovat.

V souvislosti s vývojem člověka se také dost často uvažuje o vlivech klimatických změn. V dobách hominizačního procesu došlo k několika klimatickým změnám globálního charakteru, jimž padla za oběť celá řada živočišných druhů. Ale z jakého důvodu by měly tyto změny nejdrastičtěji postihovat právě hominidy? Tempo některých jejich adaptací bylo značné, proč by se tedy neměli stačit přizpůsobovat jiným klimatickým podmínkám? Jejich příbuzní z čeledi Pongidae - poměrně vyhranění specialisté - prošli klimatickými změnami v počtu tří rodů, což je bilance rozhodně slušnější. Museli bychom mít o výhodách inteligence velice špatné mínění, kdybychom měli připustit, že neandertálec - který byl po člověku druhou nejvyspělejší formou jaká kdy na této planetě existovala - podlehl nepřízni počasí a nedokázal se včas přeorientovat na nové podmínky. Hlavní význam klimatických změn můžeme spatřovat spíš v tom, že posuny klimatických pásem vedly ke zvýšené migraci hominidů a tím ke konfrontaci jejich jednotlivých forem.

Chápeme, že vytlačování jedné formy druhou působí odpudivěji než zánik pod náporem klimatických změn. Nejprve jsme si dovolili představit předky člověka jako otrlé zabijáky a teď jim chceme připsat na účet to, že se likvidovali navzájem!

Nuže, především se nedomníváme, že by likvidace druhu (jakéhokoli) mohla být výsledkem nějakého kanibalizmu. Nálezy nám sice potvrzují, že i ten si hominidé dopřáli, ale druh skutečně životaschopný nemohl být vybíjením vážně ohrožen . Případy, které známe z historie současného člověka jsou vždy navozeny jakýmsi nepřirozeným zásahem, například vysazením nového druhu na ostrov, bleskovým rozšířením člověka na jiné kontinenty a podobně, ale za normálních okolností se rovnováha predátor -kořist velmi rychle obnoví. Naproti tomu střet konkurenčních zájmů je proces neskonale ničivější.

Nicméně je to záležitost nedramatická a takřka nepostřehnutelná, protože jde pouze o posuny ve frekvenci jevů, které jinak patří k normálnímu životu. Tak například v každé populaci živočichů se vždy najde určité procento jedinců, kteří neobhájí teritorium, nespáří se, nevyvedou mláďata. U životaschopného druhu toto procento neúspěšných kolísá tak, že celkový stav populace zůstává na stejné úrovni, u vymírajícího druhu je vyšší, než kolik činí potřeba. I za příznivých podmínek se na každého nedostane, za zhoršených podmínek je takto odepsaných jedinců prostě o něco víc. Pro nás je pojem zhoršené podmínky spojen s jistou mírou utrpení, ale takové chápání nelze do přírodních dějů vnášet. Jedinci vymírajícího druhu si žijí stejně nekomplikovaně, jako by se nic nedělo.

Může -li nás to ukonejšit, pak odcházející neandertálci patrně neměli důvod, aby si připadali současným člověkem nějak utlačovaní. Pokud jim v okolí někdo silně vadil, tak to mohly být spíše tlupy dalších neandertálců, jejichž konkurence byla zcela evidentní. Ale současný člověk byl něco jiného než oni. Jeho přítomnost jim třeba nebyla příjemná a proto se v jeho blízkosti neusazovali, jako si rozumný táborník nepostaví stan vedle mraveniště. Ale jak mohli vědět, že před několika sty lety se tento tvor vyskytoval v kraji jen zřídka a před tisíciletími dokonce vůbec, jak v něm mohli tušit bezděčnou příčinu svého budoucího zániku? Byl pro ně jen jednou z mnoha nepříjemností, jež patří k normálnímu běhu života asi jako rýma nebo špatné počasí.

Druhy vymírají z mnoha důvodů a jistě by se našel nějaký psychologicky přijatelnější, než je právě konkurence. Ale i když by se zánik předsapientních hominidů nějak takto vysvětlit dal, chyběly by důvody sapientačního vzestupu. Nezapomínejme na to, že vymřelé formy byly vždy vystřídány formami rozumově vyspělejšími. Nešlo tu jenom o to, že jedni vydrželi a druzí ne, ten co vydržel, byl v procesu sapientace vždycky dál než ten neúspěšný. To svědčí o tom, že hominizace nebyla jen jakýmsi konglomerátem vzájemně nesouvisejících jevů, z nichž některé trvaly déle a jiné kratčeji, ale že šlo o jednotný proces, v němž měl zánik jednotlivých forem vždycky nějakou souvislost s nástupem forem vyspělejších.

V nových formách hominidů tvořila příroda pokaždé své nejpokročilejší varianty živé hmoty. Rychlost, s jakou byly nahrazovány jinými variantami, jsou důkazem, že vývojový trend sapientace se výborně osvědčoval a že to nebyl žádný náhodný proces a nebo východisko z nouze. Výsledkem byl tvor velice zvláštní tím, jak blízko a zároveň jak daleko má k ostatním savcům. Na jedné straně se jim nesmírně podobá a v mnoha případech zachází tato podobnost až do směšných maličkostí. Na druhé straně je od nich všech oddělen obrovskou propastí jako by to byl příchozí z jiných světů. Žádné mezistupně mezi rozumem zvířat a rozumem člověka neexistují.

Víme, že takové mezistupně tu kdysi byly. To, že opakovaně ustupovaly formám pokročilejším, jenom odpovídá logice celkového vývoje živé hmoty.