ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

5. Lovci

Než se dostaneme k řešení vytčených otázek, budeme se nejprve zabývat podrobnostmi kolem lovu. I když pochopitelně nemáme velkou šanci zjistit, jak ho hominidé provozovali, mohou nás tyto úvahy dovést k pochopení některých dalších problémů a souvislostí.

Pokusíme se namodelovat nejpravděpodobnější průběh jejich loveckých akcí. Budeme předpokládat, že rozumové schopnosti prvních lovců odpovídaly zhruba schopnostem šimpanze a že lze vést určité analogie mezi jejich chováním a chováním dalších vyspělých savců. Rovněž budeme vycházet z toho, že jisté vývojové trendy doložitelné až u vyspělejších forem, měly svůj počátek už v onom nezmapovaném období před australopitékem. To se týká především používání nástrojů - je prostě logické, že upravovaným nástrojům předcházelo dlouhé období, kdy už byly používány nástroje neupravované, jejichž existenci pochopitelně nelze doložit. Budeme-li v oceňování úrovně hominidů dostatečně střízliví, nemohou se snad naše spekulace příliš vzdalovat od pravdy.

Každá lovecká akce začíná tím, co je na celé té záležitostí nejtěžší a sice přibližováním ke kořisti. Současný lovec se musí přiblížit alespoň na dostřel své zbraně a už to je pro něj problém. Hominidé nedisponovali ničím, co by zabíjelo z větší dálky a to znamená, že na tom byli stejně jako ostatní šelmy: museli na kořist zaútočit z bezprostřední blízkosti.

Povšimněme si, jaká důležitá informace se dá z uvedené informace vyčíst: až do vynálezu dalekonosných zbraní na tom byli všichni hominidé stejně, žádný z nich neměl prostředky k tomu aby zabíjel zdálky. Začínající lovci na tom byli stejně jako ti vyspělí, neandertálci stejně jako australopitékové. Sebedůmyslněji opracovaný pazourek žádnému z nich nemohl pomoci v té fázi lovu, která byla a zůstala vůbec nejproblematičtější.

My jsme zvyklí posuzovat veškerou činnost hominidů podle toho, jaké úrovně materiální kultury dosáhli. Není pro nás tak těžké uvěřit, že si neandertálci potřebné množství zvěře aktivně nalovili, neboť jejich nástroje konec konců dost zřetelně ukazují, že byli šikovní. K loveckým schopnostem australopitéků už tak bezvýhradnou důvěru nechováme. Ale ono je to stejné, jako kdybychom chtěli posuzovat například úroveň zemědělství podle hrobových nálezů šperků. Je prostě dobré si uvědomit, že přes veškerý pokrok ve věcech materiálního vybavení, byl neandertálec v té nejnesnadnější fázi lovu právě tak ubohý a chudý jako první lovec o pár milionů let dříve. Vývoj nevývoj, oba na tom byli stejně.

Nechceme-li tedy přijmout absurdní tezi, že až do vynálezu dalekonosných zbraní byli hominidé odkázáni na to, co našli, nebo nahnali do propastí, musíme připustit, že existovala nějaká metoda, jak se dostat až těsně ke zvířeti a ta byla v zásadě dostupná jak pro ty nejvyspělejší, tak i pro ty nejprimitivnější lovce.

Štvanice psovitých to být nemohla, na tu byli hominidé příliš pomalí. Metoda číhání jako u kočkovitých se zdá být slibnější, ale mluví proti ní několik argumentů. Tak především - číhající šelmy musí být pro kořist neviditelné, což se k hominidům zrovna nehodí, neboť z těch se stali po napřímení postavy tvorové dosti nápadní. Mohli se samozřejmě vždycky spouštět na všechny čtyři, mohli se krčit, plížit plazit, jenomže pak by ztráceli kořist z očí. Šelmám nevadí, když na kořist chvílemi nevidí, neboť jsou k ní naváděny ještě také čichem a sluchem, ale tyto smysly se u hominidů po přechodu k lovu nijak význačně nevyvíjely.

Plížící se lovci by také ztráceli z očí jeden druhého a to by tedy u nich vylučovalo kolektivní lov. Ten má smysl pouze tehdy, když mají lovci dobrý přehled o vzájemných pohybech. A že by hominidé mohli lovit samostatně, to se nezdá být příliš pravděpodobné, ale o tom až později.

Byli pomalí, byli viditelní, sami potřebovali dobře vidět jak na kořist, tak i na sebe navzájem. A mohli bychom přidat ještě další omezení: k prvním akcím muselo docházet víceméně náhodou, v době, kdy se ještě hominidé plně věnovali sběru, kdy se samci nevzdalovali od ostatních a nebyli ještě schopni se mezi sebou kvalitně dohodnout. Čili musela to být nějaká metoda, která se dala uplatnit nejprve jen příležitostně, za účasti jednoho dvou jedinců a už tehdy musela být úspěšná, aby přinášela motivaci k dalšímu opakování.

Zdá se, že nám mnoho možností po těchto omezeních nezbývá, ale právě v tom je možná šance, jak se dobrat jisté pravděpodobnosti. Představme si třeba metodu jakéhosi pomalého nahánění, při kterém se lovec přibližuje ke kořisti a je jí také po celou dobu sledován. Nesmí kořist vyplašit, jen ji svými nepatrnými přesuny nutí ustupovat do stále nevýhodnějšího postavení. Zvíře zareaguje na nebezpečí, až když už je jeho pozice beznadějná.

Je to metoda nesmírně zdlouhavá, bez záruky úspěchu, ale je možná - podobného způsobu přibližování používají například pěstitelé koní, když chtějí nezkroceným hříbatům nasadit ohlávku. Neuvádíme ji však proto, že bychom byli o její existenci u hominidů tak bezvýhradně přesvědčeni, ale z toho důvodu, že splňuje všechny podmínky, které tato fáze lovu v případě hominidů nutně musela mít - ať už lovili jakkoli.

Její úspěch je založen na tom, že lovec odhaduje další vývoj situace lépe než kořist, je prostě chytřejší. Rozdíl v inteligenci nemusí být přitom nijak velký, při takové drastické hře si jako lovce lze docela dobře představit už šimpanze. Čím je ovšem lovec chytřejší, tím větší naději má na úspěch - situaci už nejenom lépe odhaduje, ale sám ji přetváří. Úspěch může mít i jedinec, ale čím je lovců více, tím snadněji mohou pohyb kořisti usměrňovat podle svých záměrů. Prvními obětmi jsou zvířata s málo variabilním chováním, později se může dobře vyzkoušená metoda osvědčovat při lovu zvířat stále bystřejších. Když jsou potom lovci schopni postřehnout a zobecnit rozdíly v chování jednotlivých druhů zvěře, mohou původní metodu vždy podle okolností modifikovat. Nahánění do propastí, k vhodným terénním překážkám, k záloze skrytých lovců - to jsou jen různé varianty stále téhož postupu.

Jak vidíme, může se tato metoda přibližování vylepšovat od toho nejjednoduššího postupu až po ty nejrafinovanější. Důležité je, že výsledek vždycky zhruba odpovídá nákladům. Přínos akce, kterou náhodně uskuteční jedinec, je pro tlupu nevelký, ale nevelký je i podíl času, který tlupa tímto způsobem na lov obětuje. Čím více lovců pak tlupa uvolní, čím déle mohou pátrat po slibných situacích, tím je šance na získání kvalitní kořisti větší. Do nákladů můžeme nakonec zahrnout i čas, který tlupa investuje do výchovy mláďat a do procesu učení. Bilance lovu zůstává v každém případě vyrovnaná.

Existují dvě vlastnosti, které člověka nesmírně odlišují od ostatních primátů a přibližují je kočkovitým šelmám. Je to trpělivost a schopnost soustředění. Člověk je získává výchovou, ale ta by bez vrozených dispozic byla neúčinná - opice prostě k něčemu podobnému nevycepujeme. Snad jsou i tyto vlastnosti svědectvím o tom, na čem byl lov hominidů založen.

Víc se toho k metodě přibližování asi dodat nedá. Snad se v tomto směru podaří něco konkrétnějšího zjistit pozorováním recentních šimpanzů, ale zatím zůstává jistotou pouze to, že hominidé se nějakým způsobem ke kořisti přibližovat uměli. Doufejme, že rozbor dalších fází lovu přinese zisk poněkud podstatnější.

Při útoku zblízka je pro lovce snad nejvážnějším problémem jeho bezpečnost. Každé napadené zvíře se brání a velice často k tomu má i účinné prostředky - rohy kopýtka a podobně. Při útoku zblízka je lovec neustále ohrožován.

Jak tomuto nebezpečí čelí šelmy ?

Velkým kočkám nahrává především překvapivost a razance prvního útoku. Kořist po něm bývá natolik otřesena, že se pak na žádný velký odpor nezmůže. Hominidé zřejmě schopnosti k takovému okamžitému zneškodnění neměli, ti první určitě ne. Chyběla jim účinná zbraň, chyběly jim znalosti, které jediné mohly bezvadné lovecké techniky kočkovitých nějak nahradit. Zpočátku určitě nevěděli, kde mají zasáhnout a kdyby to i nakrásně věděli, stejně neměli čím. Čili jako u velkých koček to nešlo.

Lovecké akce psovitých jsou podstatně zdlouhavější. Kořist je při nich zneškodňována postupně a má spoustu příležitostí se bránit. Šelmy v této situaci využívají své rychlosti a bleskově uhýbají. Kořist jim sice na chvíli unikne, ale ony ji dokáží okamžitě dohonit. Tyto úhybné a útočné manévry provádějí tak dlouho, až se octnou v pozici vhodné pro bezpečný výpad.

Jak vidíme, přesná nápodoba této lovecké techniky rovněž nebyla pro hominidy použitelná. Byli příliš pomalí, než aby si mohli dovolit nechat kořist opakovaně unikat. Jakmile se jim jednou podařilo zvíře dostihnout, museli je nějak přinutit aby zůstalo na místě a museli pak čelit jeho zoufalé obraně.

To napovídá dost věcí. Především se tu lov hominidů rýsuje jako vysloveně kolektivní záležitost. Aby mohli zvíře obklíčit, muselo jich být víc a aby jim potom neuniklo, museli si vzájemně dobře rozumět. Bezpečnost vyžadovala, aby část z nich na sebe jen poutala pozornost kořisti a odrážela její útoky. Zabíjeli (nebo jen zneškodňovali) ti, co byli momentálně před útokem chráněni.

Takový model lovecké akce přímo volá po použití nástroje, který by zvíře udržoval v patřičné vzdálenosti od těla. Kámen se k tomuto účelu nehodí - kdyby jej hominidé drželi v ruce, octli by se u kořisti příliš blízko, kdyby jím házeli, tak by jim munice brzy došla. Ideální mohl být silný klacek. Dá se jím ubližovat natolik citelně, aby to kořist od případných útoků odradilo. Lze si jej snadno opatřit a zacházet s ním umí už tvor na úrovni šimpanze. Pro hominidy byla obranná zbraň nutností už z toho důvodu, že když se napřímili, odkryli velkou plochu břicha, které je u ostatních zvířat poněkud chráněno už samotnou polohou těla.

V souvislosti s bezpečností je také nutné si uvědomit, že přechodem k lovu se samci stali tou nejohroženější složkou populace. Zdá se to možná paradoxní, ale bránící se kořist znamenala daleko větší nebezpečí, než případné útoky šelem.

Žádná šelma si nemůže dovolit riskovat při útoku zranění. To by přinejmenším snížilo její výkonnost a do budoucna by to ohrozilo i samotnou její existenci. Proto jsou také lovecké akce šelem vedeny velmi obezřetně a při zachování maximální opatrnosti. Naproti tomu lovené zvíře nemá co ztratit a je v jeho zájmu bránit se všemi možnými způsoby. I poměrně neškodní tvorové dokáží být ve chvíli ohrožení velmi nepříjemnými protivníky

Hominidé napadení šelmou nepotřebovali útočníka zabít, ale pouze odradit od útoku. Na zastrašování stačí rány, které způsobují bolest, ale které ve skutečnosti vůbec nemusí být nebezpečné. Jde tu spíše o nátlak psychologický. Útočník ovšem není v takové situaci, aby si mohl dovolit míru ohrožení zkoumat. Bolest zřetelně signalizuje nebezpečí a neustoupit by znamenalo nesmyslný hazard. Pokud by se takoví příliš odvážní jedinci v populaci vyskytli, byli by rychle vyeliminováni ve prospěch těch opatrnějších. (To ovšem není v žádném rozporu s naším popíráním možnosti, že by se šelmy daly zahánět od kořisti. Zvíře, kterému bereme potravu, je fakticky ohrožené a reaguje velmi podrážděně. I opatrnost se musí nějak vyplácet, všechny extrémy, ať už kterýmkoli směrem jsou pro zvíře nevýhodné a přírodní výběr nakonec vede k jakési rozumné míře agresivity.)

Řekli jsme si, že klacek v ruce a neohrožené chování mohly hominidy dostatečně ochránit i před velkými šelmami. To má dost velký význam, protože lovecký způsob života a s tím související nová organizace tlupy znemožňovala použití té obranné strategie, jaká je typická pro primáty. U těch je obrana převážně pasivní a spočívá v dobře organizovaném ústupu. Nejcennější členové velkorodiny - samice a mláďata - jsou vedeni hlavním samcem do bezpečí. Pozici mezi tlupou a nepřítelem zaujímají mladší samci, ti ho během ústupu odstrašují, eventuelně jsou při neúspěchu ve prospěch tlupy obětováni.

Lovícím hominidům nemohl tento způsob obrany v mnoha ohledech vyhovovat. Především se u nich radikálně změnila hierarchie hodnot. Mladí samci - u mnoha zvířecích druhů nejméně chránění a nejméně cenění jedinci - nabyli jako lovci nevídaného významu. Dále - pokud by se skupina samců v tlupě měla ještě dělit na lovce a obránce sbírajících samic, asi by se to na výsledcích lovu nepříznivě odrazilo. Bylo možná výhodnější, dokázalo-li se každé pohlaví bránit samostatně. A konečně tam, kde jedna složka tlupy opouštěla na delší dobu složku druhou, by obrana založená na ústupu neobyčejně komplikovala situaci, bylo by prostě obtížné se po návratu z lovu vzájemně najít.

Když si zkrátka představíme všechny okolnosti, které sebou přinesl nový způsob života, postupně se nám vyjeví, že to nutně vyvolalo změny i v obranném systému tlupy. Především se zvýšil význam a uvážlivý výběr přechodné domovské základny. Agresivita lovců musela být doplněna zvýšenou agresivitou samic, které zůstaly (alespoň zčásti) odkázány na své síly a musely nějak hájit nejen samy sebe a svá mláďata, ale i domovskou základnu. Hominidé se nám začínají jevit nikoli jako pasivní a skrývající se zvířata, ale jako tvorové nebojácní, dobře viditelní a vzbuzující respekt.

Ale vraťme se zpátky k loveckým akcím a sice k tomu, co bylo jejich hlavním účelem. Lovci se konec konců vystavovali nebezpečí jenom proto, že potřebovali zvíře nějak zabít. Jak to prováděli, jak to mohli provádět?

Pro dnešního člověka je ten nejpravděpodobnější způsob zabíjení značně nepředstavitelný a to ze dvou důvodů. Především je přirozeně zvyklý provádět kdejaký úkon pomocí nástrojů. Stojí-li před problémem zabít, bude se shánět po nástroji a stěží ho napadne, že tím vůbec nejpřirozenějším nástrojem jsou jeho ruce. Holýma rukama zabít lze a pro hominidy - alespoň na počátku jejich lovecké kariéry - muselo být jejich použití věcí naprosto samozřejmou.

Nechceme tím zcela vyloučit možnosti dalších způsobů zabíjení. Když jsme se zabývali bezpečností při lovu, vyšel nám z toho lovec s klackem v ruce. Je velice pravděpodobné, že takto vyzbrojený tvor dokázal klacku nějak využít i při útoku. O mnoho víc toho však k zabíjení mít nemohl a přesně vzato víc ani nepotřeboval.

Existuje řada způsobů jak zvíře usmrtit jestliže jsme k něčemu takovému odhodláni a jestliže nám nevadí, že při tom zvíře trpí. Zranitelné je hrdlo, tlama, oči, slabiny, zvíře je možné trhat, lámat mu vaz, klackem ho tlouci, bodat, eventuelně mu přerazit nohy. K tomu, aby hominidé mohli zabíjet, nepotřebovali být nijak vybaveni ani co do orgánů, ani co do nástrojů. A bohužel i naopak - právě proto, že neměli příslušné orgány a nástroje, bylo jejich zabíjení nutně pomalé a surové.

A to je patrně další důvod, proč nejsme nakloněni představovat si takový průběh lovu, jaký byl pro hominidy asi jedině možný. Příčí se nám představa lovce, který dokázal bez lítosti snášet bolestnou agónii kořisti, kterému nevadil nářek a zoufalství mučeného zvířete. Naše humánní cítění pokročilo tak daleko, že do něj postupně zahrnujeme všechny ostatní živé tvory (což by bylo u zvířat cítění naprosto nesmyslné) a že bezděky vznášíme požadavek větší humánnosti i na své předky. Prostě si je nepřejeme mít tak otrlé.

Náš postoj ovšem nepramení z toho, že bychom se snad sami zabíjení zvířat vzdali, ale je odrazem skutečnosti, že jsme se to naučili dělat nesmírně obratně a že jsme za tímto účelem vyvinuli množství důmyslných technik. Naši předkové si útlocitnost nemohli dovolit z toho důvodu, že k rychlému a bezbolestnému zabíjení náležité vybavení prostě neměli. Věc má i svou paradoxní stránku. Byla to zřejmě právě nedokonalost lovecké techniky, která nutila jít hominidy cestou rozvoje vřelých sociálních vztahů. Kdyby měli instinkty a skvělé zabijácké orgány velkých koček, nepotřebovali by při lovu tak dokonale spolupracovat a nemuseli by tak intenzivně vychovávat svá mláďata. Chceme-li mezi zvířaty najít chování, které má nejblíže k našim nejetičtějším projevům - lásce a přátelství - nalezneme je právě ve smečkách psovitých. Tyto šelmy rovněž nejsou příliš dobře vybaveny pro zabíjení a svou kořist zdolávají značně zdlouhavým (a krvavým) způsobem. Jejich vzájemné vztahy, nutné pro dobrou spolupráci a výchovu, jsou proto příkladné.

Došli jsme tedy k tomu, že pro hominidy bylo asi nejpřirozenější a nejdostupnější usmrcovat kořist rukama a eventuelně si vypomáhat klackem a že tento způsob zabíjení také praktikovali. To by znamenalo, že nástroje, které by plnily úlohu čistě útočných zbraní nepoužívali a to je okolnost velmi významná.

Mezi útočnou a obrannou zbraní je totiž obrovský rozdíl. Útočná zbraň je určena k zabití nebo vážnému poškození a je proto žádoucí, aby byla k tomuto účelu uzpůsobena co nejlépe. Chceme-li zkrátka použít k zabití nástroj, musíme mu dodat zcela specifické vlastnosti, třeba ostrost nebo špičatost. Naproti tomu obrannou zbraní se zabíjet nemusí, protože slouží především k odstrašování; stačí, když se jí pouze působí bolest. (Názor, že nejlepší obranou před nepřítelem je jeho likvidace, mohl vzniknout až u tvorů, pro něž je zabíjení snadné.) K úspěšné obraně není rafinovaného nástroje zapotřebí, mlátit lze kolem sebe třeba deštníkem. Pokud by tedy hominidé nepoužívali zbraní k útoku, neměli by ani motivaci k jejich vylepšování.

Ona je také otázka, zda se jejich nástroje v tomto smyslu vůbec vylepšovat daly? Víme, že používali kámen, použití klacku s jistotou předpokládáme. Je možné dát těmto předmětům funkci útočných zbraní ?

Možnosti jsou nevelké. Klacek se dá zaostřit, ale ani tím se jeho průraznost nezlepší natolik, aby pronikl kůží a svalstvem na kterémkoli místě zvířecího těla. Úspěšnost zásahu je podmíněna teprve přesnou znalostí místa, kde je zvíře nejzranitelnější. Ostrý kámen prořízne kůži a svalstvo snadněji, ale nepronikne zase dostatečně hluboko. To se týká nástrojů držených v ruce. Házení je pak ještě problematičtější - vržený klacek vůbec nemá potřebnou razanci a to ani je-li ideálně naostřený, přesnost zásahu hozených kamenů je zase velmi nízká.

Když si zkrátka probereme možnost nástrojů, které měli hominidé k dispozici, zjistíme, že se u nich vlastně nedalo docílit funkční změny, která by usnadňovala techniku zabíjení.

Nic nezbavilo lovce nutnosti přiblížit se těsně ke zvířeti a žádný dostupný nástroj nemohl nahrazovat zuby a drápy šelem natolik dobře, aby stál za vylepšování. Když si zkusíme představit průběh lovecké akce s vědomím této skutečnosti, dojdeme k závěru, že se to všechno asi odbývalo nepříliš elegantně jenom jakýmsi mlácením a trháním.

Zásadní změny v lovecké technice mohly přinést až vynálezy takového typu jako je například spojení klacku a kamene, jímž se vytvoří předpoklady pro razantní a přesný zásah na poněkud větší vzdálenost. Zatím ovšem nemáme důkazy, že by něco takového bylo vynalezeno a používáno dříve, než se objevil současný člověk.

V prvních kapitolách jsme nástroje hominidů oceňovali velice nízko, řekli jsme si, že žádné opracování je funkčně nepozvedlo nad okolní přírodniny. Teď se nám tato skutečnost potvrzuje také z druhé strany. Podmínky té nejnáročnější činnosti předsapientních hominidů - lovu - se úpravou nástrojů nijak neměnily a nezlepšovaly. Použitelnost nástrojů ve funkci útočných zbraní byla mizivá a žádnou úpravou se ani zvýšit nedala.

Z nálezů ovšem víme, že se hominidé úpravě nástrojů věnovali stále horlivěji a neustále se v tomto směru zdokonalovali. Jak potom máme hodnotit úsilí, které nástrojům věnovali, jak se máme dívat na předměty, které se v jejich nalezištích vyskytují ve stále hojnějším počtu? Domníváme se, že dochované nástroje jsou něčím podobným jako už vzpomínané šperky ve výbavách historických hrobů. Na rozdíl od šperků to sice jsou předměty denní potřeby, ale jsou přepychem v tom smyslu, že nesloužily k získávání potravy, nýbrž pouze k její snadnější konzumaci - k porcování, řezání a oškrabování. Vychází z toho dost paradoxní situace: dříve než si hominidé opatřili nože lovecké - tedy nástroje životně důležité, vyráběli si nože jídelní - čili nástroje, které sice život nesmírně zpříjemňují, ale rozhodně ho nepodmiňují.

Je nám jasné, že takový pohled na nástroje je neobvyklý a zarážející, ale uvidíme, že má své oprávnění.

Mluvíme tu o nástrojích dochovaných a to takových, jejichž úprava si přece jen vyžádala trochu času a úsilí. Opracováním získaly nástroje vlastnosti, které mohly být v některých životně důležitých situacích velice cenné. Přesto však nemohly být použity !

Mohlo se například stát, že lovci potřebovali rozporcovat kořist už před transportem, protože vcelku byla příliš velká. Jelikož úlovky vždycky přitahují nevítané zájemce, bylo záhodno provést to co nejrychleji a mít pro podobné situace přichystaný nějaký pečlivě naostřený sekáč.

Tohle je ovšem závěr vhodný pouze pro člověka vybaveného šikovnými kapsičkami. Pro hominida, který už měl jednu ruku beztak blokovanou klackem, by však nošení každého dalšího předmětu znamenalo neobyčejnou komplikaci. Co s tím při lovu ? A co na zpáteční cestě, kdy do rukou přibyl ještě úlovek ? Měl zahodit sekáč nebo klacek ? A co kdyby se cestou domů musel bránit?

V takových situacích bylo asi nejjednodušší rychle si upravit nějaký kámen přímo na místě, použít jej a potom zahodit.

S podobnými problémy se setkávali také sběrači. Lze si velice dobře představit, jak významně mohly některé dobře opracované nástroje rozšířit možnosti získávání potravy - dala se jimi rozhrabat tvrdá zem, rozbít příliš pevné obaly plodů, sklátit nedostupné ovoce, vyšťourat drobné živočich ze štěrbin atd. Jenomže to je zase představa čistě teoretická. Sběračství je totiž činnost nesmírně různorodá a pokud by chtěl sběrač používat předem zhotovených nástrojů, musel by sebou přenášet celý arzenál. Jistě bylo výhodnější nenosit sebou nic, nebo jen cosi hodně univerzálního a na místě si improvizovaně upravovat přírodniny, které byly zrovna po ruce. Tak to ostatně sběrači provádějí dodnes.

Užitečnost nástrojů tedy nelze posuzovat jen podle toho, zda se k tomu či onomu úkonu hodily, ale také podle toho, zda byly při provádění úkonu dostupné. Takřka všechny životně důležité aktivity hominidů se odehrávaly mimo domovskou základnu a tím bylo jejich použití často problematické a nebo dokonce i vůbec nemožné. Právě potíže transportu - pro nás zanedbatelné, ale pro hominidy nepřekonatelné - naznačují, že v klíčových situacích mohly být používány pouze narychlo zhotovené předměty, jejichž úroveň opracování pochopitelně nemohla být vysoká. Tyto nástroje neznáme; buď neměly šanci se dochovat, nebo prostě leží rozptýleny na místech, kde byly po použití zanechány.

To, co nacházíme na nalezištích, jsou předměty používané doma, lépe řečeno v místech, kde se tlupy nějaký čas pozdržely a kam lovci přinášeli své úlovky. Tam měli hominidé dost času aby si s úpravou výrobku trochu pohráli, měli k tomu i jakousi motivaci, neboť zde se daly nástroje použít i vícekrát. Hodily se k prořezávání kůží, porcování masa a k různému oškrabávání. Jistě hominidům podstatně zjednodušovaly konzumaci a tím zpříjemňovaly život, ale přesně vzato, nemůžeme je pokládat za nezbytnost. U některých zvířat je rychlost konzumace samozřejmě dost důležitá, ale to pro hominidy asi neplatilo. Podstatné bylo, jak snadno a rychle si dokázali potravu opatřit, ale nikoli jak snadno a rychle ji potom dokázali sníst.

V této souvislosti si ještě můžeme připomenout, že při nálezech parantropů nebyly objeveny žádné nástroje a to potom vedlo k jejich velice nízkému hodnocení. Ve skutečnosti tato rozšířená forma hominidů nástroje používat a dokonce upravovat mohla, ale doklady o takové činnosti se vzhledem ke způsobu jejich života nemohly dochovat. Jako vegetariáni a sběrači sbírali parantropové rovnou do úst a neměli důvod vracet se na stálou základnu. Pokud potřebovali nástroje, mohli si je improvizovaně upravovat z okolních přírodnin a po použití je nechávat na místě. Nepřítomnost kamenných industrií u jejich pozůstatků svědčí pouze o tom, že kamenné nástroje měly těsnou souvislost s loveckým způsobem života a s konzumováním masité kořisti.

Proti našemu pojetí nástrojů by bylo možno postavit hypotézu, že nějaké ty mošničky na nástroje začaly být používány velice brzy a že třeba patřily k těm vůbec nejprvnějším vynálezům. Zcela vyloučit by se to nedalo, protože jde o pomůcky, které se prostě nemohly dochovat a jejichž vznik proto můžeme klást do libovolné doby. Ale to všechno by byla zase jen hypotéza dnešního člověka - tvora, který používá naprosto jedinečné věci a má spoustu dobrých důvodů k jejich přenášení. Hominidé však zcela evidentně nevyráběli nic, co by bylo natolik užitečné a nenahraditelné, aby jim to za přenášení a vymýšlení transportních pomůcek stálo.

Pojetí nástrojů jako svého druhu luxusu se dá podepřít ještě jedním argumentem. Existuje jistý velice zvláštní nástroj, který hominidé prokazatelně začali používat dávno předtím, než z něj mohli mít nějaký praktický užitek. Tímto nástrojem je oheň.

Bez ohně si vůbec nelze představit vznik lidské civilizace. Na jeho použití jsou založeny nesčetné technologie od žďáření lesů pro zemědělství až po výrobu keramiky a tavení kovů. K jeho ovládnutí však došlo dávno předtím, než se na zemi objevil současný člověk - naprosto spolehlivě je doložen u chou-kou-tienských sinantropů.

Každý, kdo měl co dělat s udržováním ohně ví, že je to činnost poměrně náročná. Pravidelný přísun paliva vyžaduje určitou námahu. Kolik ho muselo být shromážděno, aby mohla vzniknout několikametrová vrstva popela v chou-kou-tienském sídlišti? A k čemu sinantropové oheň potřebovali?

Oheň je samozřejmě zdrojem tepla. Ale k čemu je takové teplo pro tvora, který chodí nahý? Co je mu platné, že se na chvíli ohřeje, když začne pár metrů od ohně mrznout.? Jako nezbytný zdroj tepla je oheň využitelný výhradně v kombinaci s oděvem. Dokud není možné se při vzdálení od ohně teple obléknout, nemá ohřívání žádný praktický užitek a nelze je využít například pro život v drsnějším prostředí. Je luxusem, ale nemůže se ještě stát potřebou.

Nezbytnost ohně při zpracování potravy je rovněž sporná. Tepelná úprava sice dodává potravě chuť a dělá ji měkčí a poživatelnější, ale zároveň v ní ničí mnohé velice důležité látky. Všechna zvířata se živí stravou syrovou a jestliže hominidé změnili v tomto ohledu zvyky, nemohli to dělat z nutnosti, ale právě jen proto, že byli mlsní.

Pomocí ohně bylo možné zahánět od domovské základny nebezpečné šelmy - tady se přece jenom rýsuje nějaké praktické využití. Když si však uvědomíme, že hominidé netrávili život jen na domovské základně a že se museli umět bránit i mimo ni, zjistíme, že tady je přínos rovněž problematický. Šelma si mohla počkat až půjdou na dříví.

Nikomu se zkrátka ještě nepodařilo přijít na to, v čem by měl být oheň pro hominidy nezbytností. Mohli se u něj hřát, upravovat na něm svou potravu, mohli jej k ledasčemu praktickému využít, ale ve skutečnosti jej potřebovali stejně málo jako ostatní zvířata. Nutností se oheň stal až pro ty hominidy, kteří osídlili chladné kraje (a teple se na to oblékli) a potom pro tvůrce lidské civilizace.

Snad bychom na tomto místě měli podotknout, že za ovládnutím ohně nevidíme nějaký převratný prométheovský čin. Domníváme se, že hominidé měli možnost postupně poznávat všechny důležité vlastnosti ohně dávno předtím, než pocítili potřebu přenést jej na domovskou základnu.

Na savanách dochází v období bouřek k častým požárům. Těm se jistě hominidé rozumně vyhýbali, ale mohla je pak přitahovat vzniklá spáleniště, kde nalézali pozůstatky drobných nebo příliš pomalých živočichů, ale také potravu, které oheň dodal novou a zvláštní chuť.

Na spáleništích se setkávali s ohněm už pokrotlým. Bez rizika mohli poznat, že příjemně hřeje, že teplotu si po jistou dobu uchovávají popel a kameny, že zkomírající plamen lze snadno udupat a uhasit, že hořet mohou pouze určité věci a těmi je také možno uhasínající oheň oživit a konečně že potrava prošlá ohněm je chutná a voňavá, což mohlo být pro hominidy zjištění asi nejatraktivnější.

Nejprve mohli začít navštěvovat spáleniště kvůli pouhému sběru, později se tam mohli na čas usazovat kvůli krátkodobému využívání ohně, který na vhodných místech udržovali a přinášeli k němu syrovou potravu. Tak měli možnost poznat všechny příjemné a nebezpečné vlastnosti ohně už dávno předtím, než se rozhodli přenést jej a učinit z něj střed svých domovů.