ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

4. Moment odpoutání

V předchozí kapitole jsme se zabývali řešením otázek, které se týkají hominizačního procesu, ale tím jsme ještě nijak nepohnuli s problémem sapientace. Abychom zjistili, zda mělo rozdělení druhu význam rovněž v tomto ohledu, musíme obrátit pozornost k orgánu, který se u následných forem hominidů začal takřka explozívně rozvíjet a sice k mozku.

Z toho neobecnějšího hlediska je mozek orgánem přežití. Ve srovnání s jinými orgány však vykazuje určité zvláštnosti, jeho užitečnost je z velké části pouze podmíněná. Samotné jeho zvětšování a složitější strukturování mnoho neznamená, je pouze předpokladem. Aby mohl odpovídajícím způsobem fungovat, aby byl skutečně využit, je nezbytné jej po delší dobu programovat a právě toto dotváření spolu s vysokou energetickou náročností z něj dělá orgán do jisté míry luxusní.

V boji o přežití je mozek spíše Achillem než Ajantem, obrana není jeho silnou stránkou. V nebezpečí je blesková útěková reakce vhodnější než seberychlejší analýza situace a úder kopytem je nejpádnější argument. Pro zvířata, jejichž prvořadou starostí je bezpečnost, je rozvoj nějakého složitějšího mozku zbytečný. To je případ velké většiny býložravců. Způsob, jakým získávají potravu, neklade velké nároky na jejich inteligenci, obrana mláďat a organizace společenství mohou být dokonale zajištěny poměrně jednoduchými instinkty. Býložravci neměli žádnou šanci stát se kandidáty sapientace, protože na rozvoj jejich inteligence nepůsobí potřebný selekční tlak.

Druh nevyvíjí orgány, které jedinec životně nepotřebuje a každá předimenzovaná schopnost je z hlediska přírodního výběru stejnou vadou jako schopnost poddimenzovaná. Je to - jako v ekonomice - v podstatě otázka nákladů. Když se do systému investuje víc než je nezbytně nutné, výsledný zisk nedosáhne optima - a šanci dostane ten, jehož kalkulace byla v lepší rovnováze.

K určitému zvyšování mozkové kapacity docházelo pochopitelně i během fylogeneze býložravců, ale vzhledem ke způsobu života musely tyto druhy nutně dospět k hranici, kde by se další zdokonalování mozku stalo nikoli výhodou, ale zatěžujícím balastem.

Pro zvířata s jiným způsobem získávání potravy je hranice využitelnosti rozumových schopností posunuta poněkud dále. Rámcově tu platí, že čím pestřejší je složení stravy, tím větší nároky jsou kladeny na její získávání. Pro všežravce je vyhledávání potravy neustálým průzkumem a vyhodnocováním nalezeného z hlediska poživatelnosti. Totéž platí pro některé fruktivorní a herbivorní živočichy s širokým rejstříkem rostlinné stravy. Potrava je často skrytá a je nutno ji nejen objevit, ale také se k ní dostat - rozbít obal, odstranit kůru, rozhrabat zem, což už samo představuje řadu mnohotvárných úkonů. Ale i náročnost tohoto způsobu vyhledávání potravy má své meze. Po dosažení určitého stupně inteligence přestane být její další zvyšování faktorem přežití i u těchto živočichů.

Nejslibněji se v tomto směru jeví situace některých psovitých šelem. Škála zvířat, která se stávají jejich kořistí, bývá rozsáhlá, od drobných živočichů získávaných spíše individuálním lovem až po velké kusy uštvané za součinnosti celé smečky. To vyžaduje od šelem používání rozmanitých loveckých technik. Při lovu se pak neustále mění situace: je nutno odhadovat další chování štvaného zvířete a zároveň se orientovat v pohybech ostatních členů smečky. Tento způsob získávání potravy je mimořádně náročný a pro druhy, které jej používají by mělo být výhodné takřka neomezené zvyšování rozumových schopností.

Vývoj určitého orgánu nebo schopnosti není ovšem dán pouze potřebami organizmu, ale také jeho celkovými možnostmi. Fyziologická podobnost vyspělých savců nás opravňuje k předpokladu, že by byli v zásadě schopni vytvořit mozek stejné hmotnosti a kvality jaký má současný člověk a že by byli schopni tento orgán udržovat v provozu. Jinak už se to má s jejich možnostmi mozek adekvátně naprogramovat.

Základní podmínkou programování mozku je možnost setkat se s realitou - má-li se organizmus naučit zvládat určité situace, musí být především těmto situacím vystaven. K setkání s realitou by však mělo docházet nepřímo, zprostředkovaně, neboť organizmus by neměl být realitou ohrožen. Zkušenost, za kterou by se s padesátiprocentní platilo životem, by byla neúnosně drahá. Dále - každá zkušenost získaná jedincem, má pro druh význam pouze v tom případě, že je možnost ji dalším příslušníkům druhu předat a to je další nutná podmínka efektivního programování. Splnění všech podmínek je umožněno systémem rodičovské výchovy, kde je každý jedinec vystavován reálným životním situacím pouze modelově - není závislý na potravě, kterou se učí získávat a je chráněn před nebezpečím, které se učí rozpoznávat. Situace řeší podle vzoru rodičů a může si dovolit dělat chyby, aniž by tím byl jeho život ohrožen.

Podívejme se, jaké možnosti tu mají druhy divokých psů a vlků.

Mláďata těchto šelem se rodí zcela bezmocná. Nějaký čas zůstávají v pelechu. Teprve asi za měsíc se vydají ven, ale i pak se zdržují v jeho dosahu. V této době si už hrají mezi sebou a rovněž s dalšími příslušníky smečky. Do jejich her je zahrnut neustálý průzkum okolí, ale hlavně si touto cestou osvojují příští sociální vazby. Tato idyla po několika měsících končí. Mláďata, která se dosud od pelechu vzdálila jen na pár kratších výletů, se nyní musí vydat za lovící smečkou. Sama se dosud lovu neúčastní, ale musí být natolik fyzicky zdatná, aby mohla absolvovat mnohakilometrové pochody. Později na těchto pochodech získávají první zkušenosti se skutečným lovem. Roční zvířata se už většinou stávají platnými členy smečky.

To je velmi krátké dětství a navíc poznamenané celou řadou nepříznivých okolností. První měsíce nedávají mláďatům příliš mnoho příležitostí poznat reálné životní situace. Kdyby nebylo jejich vrozené schopnosti si hrát a vrozené schopnosti dospělých hrát si s nimi, vysloveně by trpěla chudobou podnětů. Potom v jejich životě nastává prudký zlom. Pochod za smečkou sice nabízí obrovské množství podnětů, ale zároveň je tak namáhavý, že při něm řada mláďat zahyne, což vlastně znamená, že nemohou být dostatečně chráněna. Učení se lovu probíhá pod patronaci dospělých. Mláďata si však musí tyto dovednosti osvojit velmi rychle, neboť dospělí jedinci brzy potřebují přenést péči na další vrh. Za tvrdé životní podmínky platí tato zvířata vysokou úmrtností a musí se proto překotně rozmnožovat.

Jak ukazují novější etologické výzkumy, jsou mláďata psovitých šelem vychovávána nesmírně intenzivně. Tato dokonalá výchova však nemůže být dostatečně dlouhá a je patrně vrcholem, jakého mohou psovité šelmy při svém způsobu života dosáhnout. Neboť právě u nich se velmi zřetelně projevuje překážka, která se sapientačnímu procesu na naší planetě postavila do cesty, že totiž na jedné straně existují způsoby obživy natolik náročné, že jediné mohou stimulovat další rozvoj rozumových schopností, na druhé straně tyto způsoby obživy rozvoj rozumových schopností znemožňují, protože omezují dobu programování mozku. Na určitém stupni rozvoje rozumových schopností se zkrátka jejich potřeba a možnost realizace této potřeby začaly vzájemně vylučovat. Došlo k situaci, kdy další pokračování určitého procesu už nebylo za stávajících podmínek možné.

Tento bludný kruh se podařilo překročit pouze hominidům, kteří si specializací na dvojí způsob obživy vytvořili jak potřebu dalšího rozvoje směrem k sapientaci, tak i vhodné podmínky.

Dvojí potravní specializace byla pro hominidy jakousi vstupní branou k výšinám sapientačního vzestupu. Znamenala však pouze tolik, že pokaždé, když u nich vznikla potřeba zvyšování rozumových schopností, měli v zásadě i možnost takový vývoj realizovat. Sama o sobě hnacím motorem sapientace nebyla, tím mohl být vždycky jen tlak okolního prostředí. Hominidé se přechodem k lovu vystavili stejnému tlaku, jaký působí na většinu společenských lovců, ale tím, že jedno pohlaví setrvalo u původního způsobu obživy, si zároveň uchovali možnost reagovat na tento tlak způsobem, který je u společenských lovců vyloučen.

Můžeme teď předpokládat, že podobné řešení jako u hominidů bylo a je teoreticky možné i u některých dalších druhů specializovaných na sběračství a to nejen u primátů a že myslitelný je snad i postup opačný - že by se totiž u šelem jedno pohlaví přeorientovalo na nějaký méně náročný způsob obživy. Není dále vyloučeno, že rozdělení druhu podle pohlaví je pouze jednou z většího počtu možností. Třeba by se celá věc dala řešit i nějakou zcela novou formou rodiny, eventuelně nějakou obdobou organizace, jakou známe u společenského hmyzu. Každá uvažovaná eventualita, která se neuskutečnila, působí pochopitelně poněkud vyšinutě, ale ve srovnání s některými jevy, ke kterým během evoluce savců došlo, jsou to vlastně představy poměrně krotké - stačí připomenout třeba jen peripetie, jimiž se ubíral vývoj kytovců. Pro nás má cenu pouze do té míry, že nám dovoluje myslet si sapientační vzestup jako potenciálně uskutečnitelný u většího počtu živočišných druhů a chápat ho proces zákonitý.

Než si však dovolíme předchozí závěry přijmout definitivně, musíme se vyrovnat s jedním sporným problémem. Každý, kdo měl možnost seznámit se s novějším pojetím hominizačního procesu ví, že je v něm přechod k lovu prezentován značně odlišně od našeho. Zatímco v původní koncepci bylo rozdělení druhu sice nepřesně chápáno, ale přece jenom uznáváno, z novějších koncepcí se lovec stále více vytrácí.

Dnešní představy o předcích člověka bývají koncipovány podle některých současných primátů - podle jejich chování, jejich modelu rodiny a způsobu života. Vychází nám z toho obraz nevelké tlupy, která zvolna táhne krajem a živí se vším, co je na dosah. Všichni sbírají, a to jak rostlinné, tak i drobné živočišné produkty. Existuje tu i jakýsi lov - pokud tlupa narazí na větší zvíře, jsou samci schopni se jej v některých případech zmocnit. Přesně vzato ne zrovna ulovit, ale zahnat ze srázu nebo do bažiny, zabít mládě nebo poraněné zvíře, eventuelně objevit mršinu. Jedná se tu o jakési široce pojaté paběrkování, kde všichni dělají všechno a sežerou nač přijdou. Pokud se chceme vyjádřit jemněji, můžeme mluvit o despecializaci. S loveckými způsoby (například šelem) to mnoho společného nemá.

Nálezové situace přitom svědčí o lovecké zdatnosti hominidů poměrně výmluvně. Už nálezy australopitéka byly provázeny množstvím pozůstatků velkých a rychlých býložravců. Je ovšem příznačné, že část vědců byla ochotna hledat pro ně jakékoli jiné vysvětlení než aby připustila jejich koncentraci jako výsledek činnosti hominidů. Ale i ti, kdo neměli o souvislosti obou nálezů žádné pochybnosti, se o loveckých schopnostech australopitéků vyslovovali značně zdrženlivě a častěji je chápali jako mrchožrouty a zloděje kořisti ukradené někomu jinému.

Ani vyspělejší formy hominidů takové nedůvěře neunikly. Hodnocení nálezů bývá pravidelně provázeno pochybnostmi, zda jsou pozůstatky kořisti opravdu výsledkem lovu. Jakmile se některé zvíře zdá být vědcům příliš velké, nebo příliš nebezpečné, usoudí obvykle že bylo hominidy nalezeno jako zdechlina a vůbec získáno nějakým nesportovním způsobem. O obyvatelích proslulé chou-kou-tienské soutěsky bezpečně víme, že lovili koně a jeleny, ale neodvážíme se už závěru, že ulovili také slony, jejichž pozůstatky byly v soutěsce rovněž nalezeny. Přitom nevíme nic o tom, zda je lehčí lovit jeleny nebo slony, ale ti druzí se nám zdají u sinantropů trochu nad poměry. Lovci mamutů po sobě naštěstí zanechali takové jatky, že se zbytky jejich kořisti náhodnými nálezy vysvětlovat nedají. Byly tedy alespoň vymýšleny různé hypotézy o lovu do jam, než se celkem rozumně usoudilo, že zatímco pro nás je jednodušší vykopat jámu než ulovit mamuta, u našich nepříliš vzdálených předků tomu bylo zřejmě naopak.

Určitá část nálezů, která by svědčila o vynikající lovecké zdatnosti zkrátka není brána na vědomí, nebo je vykládána tak, aby to nekolidovalo s představami o tom , čeho mohli či nemohli být hominidé schopni. A mínění o jejich loveckých možnostech není v současnosti nijak valné.

Dá se tento problém nějak rozumně řešit ? Za pokus to rozhodně stojí.

Můžeme vycházet z toho, že jisté adaptace chrupu prozrazují na hominidy, že se stali částečnými masožravci. Takové změny nemohou být vyvolány příležitostným zpestřením jídelníčku, ale pravidelným přísunem masité stravy. Masitá strava se nedá opatřit nějakým odbíháním od sběračské činnosti, je nutno získávat ji profesionálním způsobem z poměrně rozlehlého teritoria, jaké žádný sběrač k životu nepotřebuje.

Získání kořisti jinak než záměrným lovem se samozřejmě nikdy nedá zcela vyloučit, ale má nějakou cenu brát takové eventuality vůbec v úvahu ? Na nálezech zdechlin nelze založit žádnou solidní existenci. Nakonec je stejně nutné vycházet z toho, že hominidé kryli svoji spotřebu zčásti masem a že získávání jakékoli masité potravy patří k nejnáročnějším způsobům obživy vůbec. Tato dvě základní fakta se nedají obejít ani zmírnit vymýšlením nějakých snadno dostupných zdrojů, protože snadno dostupné zdroje masité potravy prostě neexistují. Lov malých zvířat je stejně obtížný jako lov zvířat velkých - vzhledem k nízkému efektu je pravděpodobně ještě obtížnější. Lov bezbranných a málo pohyblivých zvířat je ovšem snadný - kolik ale takových zvířat je? Pro mrchožroutství, které se často jeví jako záležitost relativně nejpohodlnější, měli hominidé nejhorší myslitelné předpoklady, protože byli ze všech konkurentů nejpomalejší! Byli možná schopni další zájemce od zdechlin odehnat, ale co na ně zbylo, když přicházeli jako poslední ? Připomeňme ještě, že žádní savci nejsou schopni se tímto způsobem beze zbytku uživit. Jak ukázaly etologické výzkumy, mrchožroutství je pro ně pouze dalším způsobem obživy vedle lovu a to znamená, že všechny představy o snadnosti takové obživy jsou zcela pochybené.

Velké oblibě se také těší neurčitá idea, že se hominidé přiživovali na kořisti velkých šelem. Mohou tím být míněny pouze šelmy lovící ze zálohy, neboť pravděpodobnost, že by hominidé dokázali odhadnout místo, kde skončí dlouhá štvanice psovitých, je velice malá. V úvahu tedy přicházejí jen nějaké druhy velkých koček. Domnívám se, že brát kořist podobným šelmám znamená koledovat si o pěknou nepříjemnost. Na kořisti velkých koček se může úspěšně přiživovat šakal, protože dokáže rychle urvat svůj díl a v případě potřeby bleskově zmizet z místa ohrožení. Že by ale šelmy trpělivě vyčkávaly, až si hominidé oddělí špičatým kamenem svoji libru masa, to je snad absurdní. Právě tak absurdní je i představa, že by se šelmy daly od kořisti zahánět. Nedejme se mýlit tím, že lvi často ustoupí před smečkou hyen, nebo se dají zahnat současným člověkem. Hyeny díky svým zubům a rychlosti představují pro lvy reálné ohrožení a se současným člověkem mají zvířata také dost neblahých zkušeností, aby se mu pro jistotu vyhnula. Čím ale mohla ohrozit velké šelmy lovecká tlupa hominidů? I když byli odvážní a měli jakési zbraně, pro některé šelmy to asi dost dlouho byly jen poněkud přerostlejší opice. Jestli si hominidé dovedli vynutit alespoň takový respekt, aby sami nebyli lovnou zvěří, lze to považovat za dostatečný úspěch.

Nedělejme si iluze, nějaký snadný způsob získávání masité potravy se nám najít nepodaří. Pravidelný přísun masa mohl hominidům nakonec zajistit jen a jen lov. Tu a tam mohli samozřejmě přijít k něčemu lacino, ale jinak byli nuceni vykonávat činnost té nejtěžší kategorie. Nálezy - pokud se nesnažíme interpretovat je za každou cenu jinak - nám loveckou zdatnost hominidů potvrzují.

Rozvážnější povahy se mohou v otázce lovu přiklánět ke kompromisu. Nebudou sice hominidům upírat schopnost ulovit i lepší kousky, ale nevyloučí ani možnost, že značná část jejich kořisti mohla být získána i jinak.

Prostá úvaha ukáže, že kompromis neřeší v tomto případě naprosto nic. Buď totiž hominidé lovili velké býložravce běžně a pak tím sice vykonávali činnost pro nás nad pomyšlení nesnadnou, ale provozovali ji často a mohli ji proto suverénně ovládat. Nebo se živili všelijak a aktivní lov byl pro ně činností výjimečnou. Pak se ovšem jejich občasné výkony rovnaly takřka zázrakům, protože nebyly podloženy dostatečným cvikem a zkušenostmi. Žádná činnost se nestane snadnější jenom proto, že je méně frekventovaná, naopak, bude spíše daleko těžší.

Ale kompromis může mít i jinou podobu. Celkem všeobecně se soudí, že lov hominidích samců nikdy nebyl tak specializovanou činností jako je tomu u šelem, ale že to vždy byla jakási kombinace lovu a sběru. Zastánci tohoto názoru se odvolávají na praxi některých současných lovecko-sběračských společností a to je argument velice působivý. Podívejme se ale na celou věc blíže.

Teoreticky museli samci přinášet z výprav asi tolik kořisti, aby její nutriční hodnota převyšovala, nebo alespoň odpovídala nutriční hodnotě potravy opatřované samicemi. Jenom v takovém případě mohl mít přechod k lovu nějaký smysl. Nemohlo jít o potravu rostlinnou, neboť ta má buď nízkou nutriční hodnotu, nebo má tak nevhodně malé rozměry, že její doprava na větší vzdálenost nebyla tehdy možná. Proč ? Prostě proto, že do ruky se takové potravy vejde jen hrstka a žádným jiným způsobem ji hominidé nosit nemohli. Neměli v čem. Totéž se týká i živočišných produktů velikosti dejme tomu holuba. Jeden kus takové zvěřiny je málo, při větším počtu kusů začne být problém s transportem.

Lovec, který umí vyrobit a použít lanko, může během dne postupně lovit menší živočichy, svazovat je a nosit zavěšené na těle tak, aby nepřekáželi. Lovec, který má mošnu, může hromadit zásoby rovněž tímto způsobem. Ale lovec, který nemá než dvě holé ruce, bude vždy odkázán pouze na jednorázové akce. Každá získaná kořist - velká nebo malá - mu bude při dalším lovu nutně překážet. Může ji nechat na místě a vyzvednout ji na zpáteční cestě, což je ovšem nevýhodné a často i nerealizovatelné, nehledě na riziko její ztráty. Nebo ji bude nosit sebou a to bude v každém případě omezovat jeho akceschopnost a dokonce jej i ohrožovat, neboť ulovená kořist se vždycky těší obrovskému zájmu ostatních masožravců.

Jednorázové akce se mohly nejlépe vyplácet tehdy, když jejich výsledkem byla kořist co největší. Vzhledem k drobnějším postavám tehdejších hominidů můžeme za takovou kořist pokládat už zvířata o velikosti králíka až kozy, pokud však vezmeme v úvahu, kolik hladových úst to mělo uspokojit, měli bychom počítat spíše s většími úlovky.

Jak vidíme, situace vlastně nedovolovala nějaké polovičaté nebo přechodné řešení. Jakmile se samci vzdálili od domova, nutně se vzdali sběračských praktik a neměli jinou možnost než podat co nejlepší lovecký výkon. Bylo v zájmu všech, aby pomíjeli drobnou havěť a šli po kořisti pokud možno co největší.

To vůbec nevylučuje, aby byl přechod k lovu procesem nesmírně pozvolným. Ubíjení velkých kusů mohlo být nejprve pouze příležitostné, tak jak to pozorujeme u recentních šimpanzů. První záměrné lovecké akce pak mohly být velmi dlouho jen nárazovou a sezónní záležitostí a teprve postupně se mohly stát činností stále frekventovanější. Musíme vidět, že přechod hominidů od čistě náhodného ubíjení kořisti k jejímu záměrnému vyhledávání, by byl v tomto případě motivován rozhodně silněji než kdyby běželo pouze o kořist valně se nelišící od toho, co mohli získat příležitostně během sbírání.

Lov mohl sezónní záležitostí do jisté míry i zůstat. Samci měli dispozice jak pro lov, tak i pro sběr. Ale nikdy nemohli vykonávat obě činnosti současně. Buď zůstali doma a živili se sběrem jako ostatní, nebo se vzdálili a situace všech se rázem změnila. Sběrači ponechaní doma se museli části své potravy vzdát a vytvořit potřebnou zásobu. Za to mohli očekávat rekompenzaci v dávce masa. Pokud lovci neměli na celém společenství parazitovat, museli z výprav přinášet takový podíl, aby své dluhy vyrovnali. Nejistota loveckého přínosu musela být nahrazena jeho kvalitou. Samci se třeba nemuseli stát lovci každý den, ale pokaždé když k tomu došlo, byli prostě nuceni být lovci co nejvýkonnějšími.

Není správné modelovat si činnost hominidů podle vzoru současných lovecko-sběračských společností, protože tady jakákoli analogie silně kulhá. Tak především - tyto společnosti jsou dnes vesměs zatlačeny na málo úživná území, kde je výskyt vhodné lovné zvěře slabý. Jejich praxe je nutně atypická, protože často nemají ani co lovit a berou zavděk vším poživatelným, na co narazí. Mohou to také činit, protože mají do čeho sbírat, umějí si kořist svazovat, transport pro ně zkrátka není žádný problém. Hominidé takovou možnost až do vynálezu mošny jednoduše neměli. Pokud dáme na logiku, nezbývá nám než uznat, že to už od samého počátku museli být lovci velké zvěře.

Závěr, ke kterému jsme dospěli nás plní jistým uspokojením. Podtrhuje důležitost lovecké činnosti hominidů a dovoluje nám hájit názor, že přechod k lovu měl u nich charakter výrazného předělu. Rozdělení druhu na lovce a sběračky tedy můžeme pokládat za onen rozhodující moment odpoutání, který jsme hledali.

Tím ovšem řada znepokojujících otázek ještě neskončila. Můžeme možná připustit, že rozdělení druhu bylo metodou, jež hominidům umožnila odpoutat se od úrovně, na které ostatní živočišné formy ustrnuly - co je však nutilo, aby se od onoho hraničního bodu vzdalovali stále víc a víc ? Mezi zvířaty a člověkem je propast příliš veliká - proč neexistuje řada mezistupňů, které by tuto mezeru zaplňovaly, nebo správněji řečeno, proč ji zaplňují výhradně formy vyhynulé ?

V předchozím textu jsme uvažovali o možnostech vzniku jakési nové živočišné skupiny, která by díky své inteligenci nahradila některé současné savce - proč se v této úloze neakreditovali hominidé? Jestliže byli úspěšní, proč se z celé čeledi nezachovalo více druhů? Znamenal jejich mozek v konkurenčním boji skutečně tak málo? Jestliže ano, proč tento beznadějný orgán vůbec dál vyvíjeli?

Vzdálenost současného člověka od zvířat je jaksi proti všem rozumným předpokladům, jeho osamělost rovněž. A tak jestliže jsme v prvních kapitolách řešili problém proč ze všech žijících forem to byli právě hominidé, kdo pokračoval v sapientačním vzestupu, v dalších kapitolách bychom si měli vyjasnit proč ze všech hominidů uspěl jen současný člověk.