s

ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

3. Vlci a veverky

Kdesi v období před australopitékem se od primátů oddělila jedna větev, aby se pak nadále vyvíjela způsobem zcela odlišným od vývoje ostatních zvířat. Klademe si otázku, zda se hominidé takto vyvíjet museli - žili přece ve stejných podmínkách jako ostatní, žili na této planetě, pod stejným nebem - proč to tedy byli jenom oni? V momentu, kdy stáli na oné křižovatce rozpojující cesty zvířecího a lidského, byli jen a jen zvířaty s podobnými vlastnostmi a schopnostmi jako řada dalších - co na nich bylo tak zvláštního, že oni jediní se směrem k sapientaci vyvíjet mohli ?

To co hledáme, je nějaká jedinečná událost, něco, co se přihodilo pouze hominidům a žádnému dalšímu druhu. Z období před australopitékem zatím nemáme žádné nálezy a z procesu, který tehdy probíhal, známe pouze výsledek. Víme , že hominidé se v té době stali lovci a že začali chodit po dvou. Dá se z těchto dvou skutečností něco vyčíst?

Nápadnější z obou jevů je napřímení postavy. Bipedie jako způsob pohybu je v živočišné říši něčím natolik výjimečným, že opravdu vzbuzuje naši pozornost. Potíž je, že prostě nevíme, proč k napřímení došlo. Lépe řečeno - nevíme, proč k němu došlo už tehdy.

V původní koncepci hominizačního vývoje bylo napřímení postavy vysvětleno naprosto logicky jakožto potřeba uvolnit si ruce pro manipulaci s nástroji. Když se však zjistilo, že se tato adaptace uskutečnila u tvora s vysloveně zvířecími dispozicemi, začala souvislost mezi osvobozením ruky a nástrojem budit pochybnost.

Byly probrány nejrůznější situace, kdy homidé potřebovali chodit a mít při tom volné ruce - nosili zbraně, ulovenou kořist, eventuelně mláďata. Mnohé z těchto úvah byly zřejmě i správné, ale v konečném výsledku nepřesvědčivé. Všechny totiž narážely na skutečnost, že chování tak primitivních tvorů nemohlo být dostatečně variabilní, aby to vyžadovalo nějaké mimořádné adaptace. To, co hominidé zkrátka dělali a dokázali dělat, se příliš nemohlo lišit od činnosti řady dalších zvířat a tudíž se dalo zvládnout dosavadními klasickými prostředky.

Bipedie nám zřejmě s problémem odpoutání nepomůže, naopak, tato jedinečná adaptace by sama potřebovala nějaké přesvědčivé vysvětlení. Prozatím se nám jeví jako jeden z těch darů, které dostal rozumný život do vínku daleko dříve, než ho vůbec mohl náležitým způsobem využít. Víme velmi dobře k čemu je nám osvobozená ruka dnes, dovedeme si představit, že se mohla k ledačemu hodit už tenkrát, jenom nám není stále jasné, z jakých důvodů byla už tenkrát nutností.

To není uspokojivý závěr. Tvor, který se postavil na zadní nohy a zcela osvobodil své ruce od funkcí pohybu, musel mít nějaký pádný důvod proč to učinil a ten důvod nemohl spočívat v budoucnosti. Už ve chvíli, kdy uskutečňoval tento krok, musel se on sám, nebo jeho způsob života ostře odlišovat od všeho, co žilo v jeho okolí a neobvyklé řešení, které zvolil, muselo být odpovědí na zcela neobvyklou situaci.

Máme šanci takovou situaci v životě hominidů objevit?

Máme a dokonce se vůbec nemusíme namáhat s jejím hledáním. Velice dobře se o ní ví, byla mnohokrát hodnocena, komentována i oceněna.Potíž je, že na ní nikdo nic převratného neshledal. Co máme na mysli?

Jde o to, že v těch případech, kdy se nějaký druh přeorientuje na jiný způsob získávání obživy, týká se tato změna vždy všech příslušníků druhu. Při přechodu hominidů k lovu proběhla tato událost jinak, v jejich případě absolvovali proměnu pouze příslušníci jednoho pohlaví. Samci se stali lovci, samice zůstaly sběračkami.Vznikl živočišný druh, kde každé pohlaví opatřuje potravu jiným způsobem.

Zdálo by se, že si taková mimořádná skutečnost také vyslouží náležitou pozornost. Pro zoologa by objevení druhu, kde jedno pohlaví loví a druhé sbírá bobule, bylo doslova senzací. Antropologové neshledali na dělbě úloh nic zvláštního. Vysoce oceňují její význam pro výchovu mláďat, ale jinak na ně žádný velký dojem nedělá.

V čem lze spatřovat příčiny tohoto nezájmu ?

Pokud jde o starší vědecké názory, je možné, že je to dáno nepřesnou interpretací jevu, do kterého si badatelé promítali soudobou praxi a to ani ne praxi lidstva jako takového, ale jen té jeho části, ke které svou sociální příslušností patřili. Byli zkrátka zvyklí na to, že muž je jediným živitelem rodiny a tak je předpokládaná neúčast samic při lovu nijak neudivovala. Dnešní věda už samozřejmě bere v úvahu i tu stále přehlíženou neprivilegovanou většinu lidstva a může hodnotit přínos žen na existenčním zabezpečení rodiny správněji.

Ale ani za těchto okolností není snadné ubránit se tlaku bezděčného antropocentrizmu. Velmi dobře se to projevuje například u marxisticky orientovaných vědců, kteří pro rozdělení druhu na lovce a sběračky razili termín první dělba práce, což je samozřejmě silně zavádějící. Samotný výběr pojmu a přiřazení ke společenským dělbám práce, ke kterým došlo v těsně předhistorické a historické době, zřetelně ukazuje, že daný jev je chápán nikoliv v biologické, ale čistě společenské rovině a jako takový je také hodnocen. To má hned dvojí nepříznivý důsledek.

Především je takové pojetí snadno napadnutelné. Ať už si přechod hominidů k lovu časově zařazujeme jakkoli, je nepochybné, že ti, co ho uskutečnili, byli stále ještě zvířaty. Rozdělení druhu na lovce a sběračky tedy nelze chápat jako nějaký první předstupeň pozdějšího uspořádání lidské společnosti, o něčem takovém se na této vysloveně zvířecí úrovni nedá uvažovat. To, co si zveme první dělbou práce, mohlo být pouze čistě biologickým fenoménem podobného charakteru, jakým je třeba specializace funkcí u společenského hmyzu. Že na tento biologický základ později lidská společnost navázala společenskými dělbami práce, ještě neznamená, že tu běží o jedno a totéž.

Nás však zajímá jiný důsledek nevhodné volby termínu: tím, že je (třeba nezáměrně) zdůrazněna společenská podstata jevu, nemůže být rozdělení druhu pochopitelně hodnoceno jako biologické novum - nemůže být totiž v těchto souvislostech hodnoceno vůbec. A je také vyloučeno chápat ho jako jev z biologického hlediska zákonitý, to znamená potenciálně uskutečnitelný i u jiných živočišných druhů než jen u hominidů.

Tím, že je rozdělení druhu jednoznačně vřazeno právě jen do historie lidského rodu, je sice uznán jeho význam pro antropogenezi, ale rezignuje se tím na hodnocení jeho možného významu v obecnějších souvislostech.

Ale přestaňme se tady zabývat hledáním důvodů, proč věda přechází rozdělení druhu jako nepříliš závažnou epizodu a podívejme se raději, zda pro nás bude změna v hodnocení tohoto jevu nějakým přínosem. Není nakonec jedno, zda byl podíl samic na výživě větší či menší, mělo rozdělení druhu význam, který by stál za pozornost?

Pozoruhodný je už samotný fakt, že jde o jedinečnou událost. Přechod na dvojí způsob obživy uskutečnili pouze hominidé a podrobnější zkoumání ukáže, že se to nutně muselo odrazit ve všech aspektech jejich dalšího vývoje.

Je to něco, jako kdybychom dali dohromady třeba vlky a veverky. Vlci budou přes den lovit a nosit sobě a veverkám maso, veverky budou pro sebe a pro vlky sbírat oříšky a budou mít na starost všechna mláďata. Až potud není na celé věci nic tak zvláštního.

Ale - malí vlčci budou žít s veverkami a sbírat s nimi oříšky - čili budou muset umět skákat po větvích a mít obratné pacičky. Teprve když dorostou, budou běhat po zemi a naučí se od dospělých vlků lovit zvěř.

Veverky se budou o vlčata starat, ale musí to dělat tak, aby z nich vyrostli lovci a nikoli veverky. Moderní etologické výzkumy jasně ukázaly, že lovící zvířata potřebují výchovu intenzivní a odbornou. My dnes například dokážeme odchovat značné množství tygrů, které však nemůžeme vypustit do volné přírody, protože to nejsou plnohodnotní jedinci svého druhu. Samotné instinkty, pokud nejsou doplněny o matčinu výchovu, nestačí těmto zvířatům, aby v přírodě obstála.

Abychom se vrátili k našim veverkám - nemohou úspěšně vychovávat vlky, pokud se samy nestanou tak trochu vlčicemi.

Přesně do takové situace, jakou jsme tu popsali, se dostali hominidé po rozdělení druhu na lovce a sběračky. Koexistence dvou odlišně žijících složek přinášela neobvyklé situace.

Za normálních okolností by se odlišnost ve způsobu života musela projevit výrazným pohlavním dimorfizmem, jak tělesným, tak i co do vlastností. V tomto případě to nešlo, protože lovící samci vyrůstali v dětství jako sběrači, byli vychováni sběračkami a ten největší a nejpodstatnější vklad do života získávali zase jenom od sběraček. Ačkoli se tedy obě pohlaví v dospělosti nesmírně lišila způsobem života, musela zůstat vzájemně podobná jak ve svém tělesném uspořádání, tak i ve svých vlastnostech a chování - lovecké dovednosti se sice mladý samec učil od starších samců, ale vlastnosti lovce v něm mohla vypěstovat jen jeho sbírající matka. Dá se říci, že když se hominidé rozdělili na sběrače a lovce, nemohli už nadále zůstat ani tím ani oním, ale byli nuceni stát se živočichy s úplně novými vlastnostmi.

Přechod od sběračství k lovu nutně vyvolal některé změny v tělesných znacích. A zase - za normálních okolností by tyto změny zákonitě vedly ke konvergenci s ostatními podobně žijícími druhy - konkrétně se šelmami. U hominidů k tomu dojít nemohlo: všechna přizpůsobení k loveckému způsobu života musela být takového rázu, aby to zároveň nesnižovalo jejich schopnost sběračů.

Kdyby se na lov přeorientoval kompletně celý druh, pak by postupné znehodnocování původních schopností nijak nevadilo - co na tom , že se míň nasbírá, hlavně že se víc naloví! Ale hominidé o žádnou kvalitu sběračské schopnosti přijít nesměli. To, co by samci jako lovci na jedné straně získali, to by na druhé straně museli zaplatit zvýšeným úsilím, neboť by se na ně přesouvala živitelská povinnost, kterou zastávaly sběračky.

Každá adaptace k loveckému způsobu života tedy musela být zvážena z dvojího hlediska: je dobrá pro lovce? Nepřekáží sběračství? Je naprosto jasné, že výsledkem takového výběru nemohla být žádná pořádná šelma, nýbrž jen nějaký zcela nový a nevídaný tvor.

Ovšem právě kvůli tomu, že si hominidé stále museli uchovávat neporušenost svého sběračského dědictví, mohlo v jejich vývoji lehce docházet (a zřejmě i docházelo) k regresům. Návrat ke sběračství byl snadný a tvor vychovávaný sbírající matkou k němu musel neustále inklinovat. Opakovaně tomu asi nahrávaly i různé vnější okolnosti - změny klimatu, úbytek lovné zvěře atd.

Pokud neměl lov zůstat pouze luxusní záležitostí, jakou je dnes na příklad u šimpanzů, bylo nutno nějak čelit trendům, které se proti loveckému způsobu života neustále prosazovaly. U samců se musely zafixovat vlastnosti, které je nutily dávat přednost lovu před sběrem, u mladých samečků bylo nutné nějak překrýt vliv matky. Když uvážíme, že dospělí samci - lovci trávili značnou část dne mimo domovskou základnu, je nám jasné, že i tohle museli hominidé řešit nějakým způsobem v říši zvířat nevídaným. Je prostě nemyslitelné, aby jim za těchto okolností vyhovoval dosavadní model primátí velkorodiny a dosavadní typ vzájemných vztahů

Vraťme se teď na chvíli k bipedii a pokusme se zjistit, zda i ta nebyla reakcí na ony bizardní podmínky, jež si hominidé rozdělením druhu vytvořili.

Když uvažujeme o důvodech napřímení, nutně nás nejprve upoutá výhoda uvolněných rukou. Ale jedna významná adaptace hominidů zřetelně napovídá, že i když to možná důvod byl, rozhodně nemohl být jediný. Kdyby se totiž napřímili jenom proto, aby si uvolnili ruce, stále ještě by mohli vypadat asi jako gorila, když se postaví na zadní - mohutné tělo na krátkých nožičkách. Ale hominidé měli nohy pěkně dlouhé, už u australopitéka vidíme, že se poměr mezi délkou trupu a nohou výrazně změnil. Dlouhé nohy hominidů jsou známkou toho, že při volbě bipedie byl ve hře také pohyb.

Lidoopi se pohybují metodou t.zv. modifikované kvadrupedie, při které fungují přední končetiny spíše jako berle. S dost velkou pravděpodobností se dá soudit, že předkové hominidů se přemísťovali podobně. Modifikovaný kvadrupední pohyb je kvalitní a podle mínění některých badatelů dokonce efektivnější než bipedie. Vyhovuje však pouze v určitých podmínkách.

Hmota těla je při něm totiž umístěna příliš nízko nad terénem, což zřejmě nevadí při krátkých a rychlých přesunech lidoopů, ale je na překážku při rozsáhlejších pochodech v travnatém terénu. Srovnáme-li stepní zvířata s příbuznými druhy žijícími v odlišném prostředí, zjišťujeme u nich některé společné komplexy znaků umožňující rychlý pohyb travou. Jsou vyšší, štíhlejší, mají delší a méně zaúhlené končetiny. Dlouhé nohy hominidů do tohoto schématu celkem zapadají a svědčí o tom, že první lovci absolvovali dlouhé pochody a museli si zřejmě svou denní dávku kořisti poctivě vyšlapat.

Bipedii tedy můžeme v prvé řadě brát jako posun od nevyhovující modifikované kvadrupedie. Takový posun se ovšem mohl dít dvojím směrem - nejen k bipedii, ale také ještě zpátky ke klasické kvadrupedii. Z lovících hominidů se zkrátka mohli stát štíhlí dlouhonozí čtvernožci. To se nestalo a proto hledejme dále.

Vzpřímený tvor má výhodu v tom, že má lepší rozhled po okolí, což je pro lovce nezanedbatelná věc. Víme, že i některé psovité šelmy s výborným čichem (dingové) se občas stavějí na zadní nohy a krátce se orientují zrakem. Pro hominidy, pro něž byl zrak řídícím smyslem, byla dobrá zraková orientace jistě ještě důležitější.

Tato potřeba se však dala řešit i jinak než napřímením postavy, například dlouhým krkem. To nám samozřejmě připadá v souvislosti s člověkem směšné, ale musíme si uvědomit, že zatímco dlouhý krk je v živočišné říši jevem obvyklým, bipedie naproti tomu je výjimečná. Stěží se dá předpokládat, že by se kvůli pouhé dobré orientaci v terénu prosadila právě adaptace neobvyklá - kdyby k tomu nebyly ještě další závažné důvody. Zatím nám jako normálnější alternativa stále ještě vychází vytáhlý a dlouhokrký čtyřnohý tvor.

Překážela by snad kvadrupedie sběračskému způsobu života ? Stačí se podívat na praxi ostatních sběračů abychom zjistili, že rozhodně ne. Končetiny, které slouží ke sběru, mohou být používány jako orgány pohybu. Pokud snad existuje nutnost chránit jejich citlivější partie, nabízí se tu různá řešení - lidoopi se na příklad při chůzi opírají o vnější část ruky, o klouby, ale v úvahu přicházejí i nějaké zatažitelné drápy a pod. Problémy nejsou ani s uvolněním předních končetin, protože při sběru je veškerá myslitelná činnost vykonávaná v klidu a vsedě, kdy se sběrači nepohybují a ani se pohybovat nepotřebují.

Zbývá nám patrně poslední výhoda bipedie a tou je volná ruka při chůzi, čili možnost transportu. Všechny ostatní výhody jsou sice evidentní, ale přece jen řešitelné nějakými jinými, a zřejmě i obvyklejšími způsoby. Podaří-li se nám najít důvody, proč potřebovali mít hominidé volné ruce při chůzi, byl by jejich přechod k bipedii pochopitelnější.

Vezměme si nejprve praxi lovců. Ti mohli na lovecké výpravy samozřejmě nosit zbraně. Potíž je v tom, že u prvních lovců je použití zbraní záležitost příliš hypotetická, nevíme, zda je vůbec používali a nakolik bylo jejich případné použití frekventované. Poněkud slibněji vypadá zjištění, že museli z loveckých výprav přinášet ulovenou kořist. To už není jen věc dohadů, ale fakt, který je dokonce v jistém souladu s jejich dlouhýma nohama - čím delší pochody za kořistí podnikali, tím častěji museli na domovskou základnu něco přenášet. Kdyby setrvali u modifikovaného kvadrupedního pohybu, pak by si sice mohli jednu ruku pro transport uvolnit a táhnout kořist po zemi, ale ve spojení s obtížemi dlouhých pochodů by to asi nebylo nejvýhodnější. Kdyby se vrátili ke klasické kvadrupedii, mohli by k transportu používat pouze tlamy.

Začíná to vypadat přesvědčivěji, ale zase ne natolik, aby nás to mohlo stoprocentně uspokojit. Stále máme na mysli skutečnost, že bipedie je jevem neobvyklým a že její použití muselo nějak odrážet jedinečnost situace, ve které se hominidé po rozdělení druhu ocitli. Lovící samci sice jisté důvody k bipednímu pohybu měli, ale mohlo to samo o sobě stačit ? Rozhodně by vypadalo lépe, kdyby bipedie sloužila nejen lovcům, ale také sbírajícím samicím. Obraťme tedy pozornost k nim.

Na první pohled se pro ně po přechodu k lovu vůbec nic nezměnilo. Setrvaly u původního způsobu obživy a celá kuriózní situace hominidů vznikla vlastně jen proto, aby se jej v zájmu svých mláďat nemusely vzdávat. Vjednom ohledu se však jejich životní praxe přece jenom změnila - přibyla jim povinnost postarat se o výživu lovících samců.

Přínos lovců byl totiž přes všechnu svou atraktivnost přece jenom nejistý, základním a spolehlivým zdrojem obživy zůstával pro všechny sběr. Jenomže samci, kteří se vydali na lov ztráceli možnost nasbírat si svou denní dávku. Kdyby se tato nově vzniklá situace neřešila, opakovaně by se jim stávalo, že by v případě neúspěchu zůstávali hladoví.

Na lov se tedy mohli vydat pouze ti hominidé, kteří měli jistotu, že je po návratu čeká určitý podíl ze sběru samic. Samice už nemohly sbírat potravu pouze pro sebe a rovnou do úst jako jiní sběrači, ale musely začít vytvářet pravidelné denní zásoby.

Ať už si pod nasbíranou potravou hominidů představujeme cokoli, je jisté, že šlo vesměs o předměty malých rozměrů, jež musely být sneseny na jedno místo ze vzdálenosti několika desítek metrů. Při použití jedné ruky je doprava takových drobností krajně neefektivní, spojením obou dlaní se může nesené množství i zněkolikanásobit - což si může každý ověřit osobním pokusem.

Existují samozřejmě i zvířata, která rovněž potřebují přenášet potravu, mláďata nebo materiál na stavbu úkrytu a využívají k tomu tlamy, různých lícních torb a pod. jenomže u hominidů nosili samci rozměrnější náklady z velké dálky, kdežto samice drobnou potravu z bezprostředního okolí. Vyvíjet při takové různost podmínek nějaký specielní orgán by zřejmě nebylo výhodné.

Bipedie by se nám teď jevila jako přizpůsobení ke dvěma velmi odlišným činnostem, které ovšem spolu úzce souvisely a byly dány novou organizací tlupy. Jakmile se samci začali vydávat na dlouhé pochody za kořistí, musely pro ně samice sbírat zásoby. Vývojový tlak tak působil na obě pohlaví, na každé ovšem jinak, neboť u každého pohlaví běželo o zlepšení poněkud jiných funkcí. Výsledkem nové a neobvyklé situace byl pak vznik nového a neobvyklého způsobu pohybu.

Na tomto místě je nutno uvést, že všechny předchozí konstrukce ztroskotávají na existenci rodu Paranthropus, lépe řečeno na jeho hodnocení. Vycházejí z předpokladu, že bipední formy musely projít fází loveckého způsobu života a s tím souvisejícím rozdělením tlupy na dvě odlišně žijící skupiny. Rod Paranthropus, jehož výskyt je takřka souběžný s výskytem rodu Australopithecus se však jeví jako vyhraněně býložravá forma, která se možná nikdy podstatně nevzdálila od životního modelu požíračů semen.

Abychom vysvětlili bipední pohyb těchto hominidů, museli bychom předpokládat, že prošli stejným vývojem jako blízký rod Australopithecus, ale vrátili se v určité jeho fázi zpět ke sběračství a zaplatili za to vývojovou stagnací. Že je takový regres u hominidů vysoce pravděpodobný, jsme si ukázali, něco jiného je ovšem doložit, že k němu došlo právě v tomto případě. Kdyby nálezy ze staršího období ukázaly, že se předkové parantropů nikdy významně neodchýlili od sběračství, bylo by nutné hledat pro bipední pohyb hominidů jiné vysvětlení.

Ale ať už se návrh na stanovení příčin bipedie ukáže být správný nebo ne, domníváme se, že nový pohled na rozdělení druhu podle pohlaví je užitečný. Objasňuje se jím mnoho věcí. Po této kapitole si můžeme škrtnout některé z otázek, kterými jsme svou úvahu začínali. Nevíme sice ještě, proč se hominidé dali cestou sapientace, ale nemusíme se už divit, že to byli právě oni. Teď už to nebyli jen tak nějací savci jako mnoho dalších, byli to tvorové s nesmírně zajímavými charakteristikami, neboť rozdělení druhu zformovalo jejich chování a vlastnosti směrem, který byl pro ostatní nedostupný, nebo spíše nepotřebný. Sapientační vzestup měli teprve před sebou, v tomto smyslu nebyli žádnou výjimkou, ale od určitého momentu u nich prostě bylo všechno jinak.