ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. část

2. Svědek, který nemluví

Naším východiskem bude předpoklad, že sapientační vývoj nebyl jen souběhem jakýchsi šťastných náhod, ale že je to zákonitý jev, který se mohl realizovat i prostřednictvím jiných procesů než právě antropogenezí. Je zřejmé, že by se nám tato výchozí teze obhajovala snadněji, kdyby se sapientační vzestup - alespoň částečný - projevil ještě také u dalších živočišných forem a nezůstal omezen jen na jedinou čeleď.

Jistou dobu se zdálo, že tu jakási možnost srovnání bude - to když byla objevena nečekaně vysoká inteligence delfínů. Možnost, že by delfíni disponovali podobnými rozumovými schopnostmi jako my, byla pro lidstvo přitažlivá hned z několika důvodů. Především šlo o tvory velice sympatické a přátelské, kteří by nám jakožto vodní živočichové nemohli příliš překážet a konkurovat. Navíc nám byli natolik blízcí, že možnost vzájemného dorozumění, pochopení, eventuelně i spolupráce se jevila jako zcela reálná -  s nějakou formou rozumného hmyzu bychom zřejmě moc uspokojivě spolupracovat nemohli. Ale hlavně byla jejich inteligence velkým příslibem pro samotné pochopení inteligence naší. Kdyby existoval paralelní rozumný život v prostředí tak odlišném od podmínek, v jakých se vyvíjeli předkové člověka, bylo by snadné vysledovat porovnáním obou sapientních forem ty nejobecnější zákonitosti sapientačního procesu a odlišit je od nahodilostí vyvolaných jen specifičností podmínek, v nichž se realizoval.

Naděje vkládané do delfínů se ovšem dost rychle rozplynuly když bylo dalšími výzkumy prokázáno, že jejich inteligence vcelku nepřesahuje hodnoty pozorované u vyspělých suchozemských savců. Tím sice delfíni nepřestali být pro výzkum inteligence zajímaví, ale prvotní nadšení přece jen vyprchalo. Jsou pro nás nadále přitažliví především tím, že se ke své vysoké sapientní úrovni propracovali ve vodním prostředí, ale toto prostředí nám zase klade takové překážky při poznávání jejich života, že to jejich použitelnost jakožto objektů výzkumu značně snižuje.

Při hledání zákonitostí sapientace tedy zůstáváme bez možnosti srovnání a můžeme je postihnout jen na pozadí hominizace - jediného sapientačního procesu, který se na naší planetě realizoval. Musíme ovšem počítat s tím, že určité jevy hominizačního procesu budou relevantní právě jen pro tuto jedinečnou událost, ale nemusí mít ještě význam pro sapientační proces jako takový.

Existuje například určitá adaptace chrupu, ústní dutiny a jazyka, která člověku umožňuje artikulovat tak, jak se to žádnému jeho lidoopímu bratránkovi nemůže dařit. Zdá se proto velmi pravděpodobné, že tato adaptace nějak souvisí s potřebou kvalitní komunikace a je tudíž adaptací sapientační.

Kdyby se objevila až v pozdějších fázích hominizace, patrně bychom o takovém závěru nepochybovali, ale ono se postupně ukázalo, že ke zmíněným proměnám ústní dutiny došlo u hominidů velmi dávno a C.J.Jolly ji vysvětluje jako přizpůsobení k výkonnějšímu rozmělňování tvrdých semen. Z takového zjištění se potom ovšem dá dojít k různým závěrům: buď můžeme proces sapientace pojmout jako výsledek šťastných náhod (adaptace vzniklá v důsledku určité potravní specializace se za pár milionů let báječně hodila k něčemu úplně jinému), nebo začneme uvažovat o tom, zda tu vůbec máme co dělat s adaptací sapientační. A pak už celkem snadno dojdeme k tomu, že celá ta proměna ústní dutiny nebyla pro vznik kvalitní komunikace nijak nutná.

Pro informační struktury je charakteristické, že ono obrovské množství významových jednotek je v nich tvořeno jen malým množstvím strukturálně propojovaných jednotek základních. Uvedená adaptace ovlivnila kvalitu základních jednotek, neboť umožnila vytvářet zvuky se zcela specifickými distinktivními příznaky. Kvalita základních jednotek však není pro vznik řeči podstatná, rozhodující je tu schopnost strukturálně tyto jednotky spojovat, na což už nemá uspořádání hlasových orgánů pražádný vliv. Kdyby ke změnám ústní dutiny a jazyka nedošlo, byla by řeč tvořena jinými soubory distinktivních příznaků, ale to by její úroveň nijak neovlivnilo. Když navíc vezmeme v úvahu, že základní jednotky informačních struktur dokonce ani nemusí mít zvukový charakter, je už jasné, že zmíněné adaptace mohou být sice nesmírně zajímavé jde-li nám o poznání minulosti člověka, ale o obecných problémech sapientace nám mnoho neřeknou.

Adaptace chrupu a ústní dutiny jsou pro vědce jedním z nejlépe sledovatelných znaků hominizačního procesu a je proto smůla, že jde o adaptace pro sapientaci nevýznamné. Ale v tomto případě je omezený význam určitého jevu alespoň dost zřejmý a nemůže nás proto svádět na scestí. S jinými jevy hominizace to bohužel tak jednoduché není. Neuralgickým bodem celé problematiky je na příklad vzpřímená postava hominidů, ale hlavně a především je to jejich ruka.

Ruka je orgán, který ve spojení s výkonným mozkem umožnil člověku přetvářet přírodu. Jestliže mozek byl při tom složkou řídící, byla ruka orgánem výkonným, jedno bez druhého si prakticky nelze představit. Zdá se být vyloučeno, že by bez ruky mohl proběhnout nejen hominizační, ale i jakýkoli sapientační proces vůbec. Předpokládá se, že mozek potřeboval ke svému plnému uplatnění nějaké realizační zařízení a že teprve výkony tohoto zařízení byl dostatečně stimulován a měl potřebu dalšího rozvoje.

To je ovšem pouze předpoklad. Vycházíme tu ze zkušeností s tím jediným typem rozumného života, který známe a který je předznamenán svým původem z primátů. Možnost vzniku rozumného tvora, který by nepoužíval a nevyráběl nástroje, nemůžeme na základě zkušenosti tak omezené zatím vyloučit - a jak ukázalo nedávné krátké nadšení nad inteligencí delfínů, ani ji nijak striktně nevylučujeme.

Nemusíme hned myslet na inteligenci, která by dosahovala současných humánních hodnot, ale vývoj jakési nové skupiny živočichů, kteří by se měli svou úrovní k dnešním savcům asi tak jako se mají dnešní savci k plazům, by byl docela logický a představitelný.

Ale vyjděme na tomto místě z předpokladu, že sapientační proces nebyl bez manipulačního orgánu možný. I tak dostaneme hned dvě možnosti. První je ta, která se uskutečnila - mozek měl v preadaptované ruce primáta potřebný orgán, který se dal použít takřka beze změn. Druhá možnost je samozřejmě hypotetická: je to možnost, že by rostoucí výkonnost mozku vedla k nezvyklému používání i neadaptovaného orgánu, čímž by byla zachycena každá výhodná změna zlepšující jeho novou funkci, což by nakonec vedlo k jeho rychlé adaptaci.

Připustíme-li pouze první možnost, jeví se nám proces sapientace jako náhodný. Aby se mohl uskutečnit, musely na naší planetě narůst stromy, jistí savci museli opustit zem a přizpůsobit se životu ve větvích, což vedlo k diferenciaci končetin, potom zase museli se stromů slézt atd...Pro všechny ostatní savce, kteří fází stromového způsobu života neprošli, byl nejprogresivnější proud vývojového procesu definitivně uzavřen.

Vznik rozumného života jakožto výsledek náhod není samozřejmě také vyloučen, ale takové vysvětlení by nás mělo uspokojit až po vyčerpání všech ostatních možností. A mezi ně patří dodatečná nebo souběžná adaptace ruky vyprovokovaná rostoucími nároky zdokonalujícího se mozku. (Dá se dokonce uvažovat, nakolik by se touto cestou vytvořený orgán podobal ruce člověka. Opozice palce se zdá být nutná, naproti tomu k zachování čtvrtého a pátého prstu už by dojít nemuselo. Člověk vytvořil vysoce funkční umělé ruce a ty se podobají spíše klepítkům. Funkci ruky by konečně mohl zastávat i chápavý ocas nebo chobot, ale to už bychom chtěli asi příliš mnoho.)

Úvahy o jiných možných cestách vývoje ruky nejsou samoúčelné. Vývojové trendy jsme schopni vysledovat jedině sledováním změn, kterými jednotlivé orgány i organizmus jako celek procházejí. Tam, kde ke změnám nedochází, zůstáváme bez záchytných bodů. A v tomto ohledu je ruka doslova němý svědek, nic o sobě nevypovídá. Funkčně byla hotova před hominizačním procesem. Morfologické změny, které potom prodělala byly takového rázu, že nelze mluvit o její nové kvalitě - ruka subhumánních primátů je méně dokonalá než lidská, ale je to už ruka. Stanovit za těchto okolností její význam pro sapientaci je proto neobyčejně obtížné.

První problém je už v tom, nakolik jsme vůbec schopni u jednotlivých orgánů objektivně zhodnotit míru jejich manipulační způsobilosti. Jsme možná přesvědčeni o jedinečných vlastnostech ruky jenom proto, že jsou nám shodou okolností prezentovány schopnými, nebo aspoň relativně schopnými mozky, zatímco diferenciované končetiny jiného tvaru patří vesměs živočichům s nevalnou mozkovou kapacitou. Přední končetiny křečků, veverek, mořských vyder, mývalů atd. jsou uzpůsobeny pro poměrně složitou manipulaci s potravou a jsou jakýmsi mezistupněm mezi tlapkou a rukou. V rámci svých vrozených schopností si zmíněná zvířata vedou obratně, ale rejstřík úkonů, jež nám mohou svými tlapkami předvést, je velmi omezený. To vyvolává dojem, že omezená je už samotná manipulační způsobilost jejich orgánů, což je ovšem sporné. Korektnější by bylo tvrzení, že prostě nemáme možnost se o schopnostech těchto orgánů přesvědčit, neboť jsou řízeny mozky neumožňující dostatečně variabilní činnost. (Chování zmíněných živočichů každopádně kontrastuje se schopnostmi delfínů, kteří si dokáží při produkcích v bazénech poradit s řadou neznámých předmětů a obratně je přemisťují, ačkoli nemají vůbec žádný manipulační orgán a své záměry musí uskutečňovat manévrováním celého těla.)

Když se tu snažíme obhajovat možnou manipulační způsobilost jiných orgánů, pak tím nehodláme přednosti primátí ruky ani v nejmenším snižovat. Že je to orgán s možnostmi univerzálnějšího použití než kterýkoli jiný, to je předznamenáno už samotným jejím původem. Vyvinula se jako orgán pohybu ve větvích a zároveň jako orgán manipulace s potravou - srovnáme-li primáty s jinými stromovými zvířaty, pak ruka u nich v jistém smyslu nahrazuje čelisti. Je tedy už od samého počátku orgánem víceúčelovým. Jiným dokladem její univerzálnosti je také skutečnost, že má u různých druhů primátů velice podobný tvar. Mezi rukou čistě stromových a částečně terestrických druhů nejsou rozdíly tak významné, jak by se dalo vzhledem k odlišnému způsobu života očekávat. Dá se tedy soudit, že ruka primátů je orgánem natolik vynikajícím, že případné adaptace k dalším možným funkcím nebyly u ní nutné, nebo ještě lépe - nebyly žádoucí. Ruka se nezdá být právě nejvhodnější pro pohyb na zemi, ale při sestupu na zem obětována nebyla; zřetelně se naopak projevila tendence řešit funkce pohybu tak, aby jimi byla ruka zatěžována co nejméně. Jde ovšem o to, zda by k takové preferenci manipulačních funkcí mohlo dojít, kdyby nešlo o druhy s dostatečně vysokou inteligencí, aby mohly schopností rukou náležitým způsobem využít.

Manipulační schopnosti subhumánních primátů jsou srovnatelné s manipulačními schopnostmi člověka. Ruka, která je prokazatelně schopna držet tužku a čmárat jí, která otevře zámek, udrží v rovnováze nádobu s vodou a dokáže manipulovat i velmi malými předměty, je také v zásadě způsobilá k otlučení pěstního klínu , vyvrtání otvoru do kamene a upevnění tětivy luku. Schopnosti subhumánních primátů nejsou omezeny malou obratností rukou, ale nedostatečnou kapacitou mozku. Naproti tomu člověku umožňuje jeho inteligence úspěšně překonat i manipulační nezpůsobilost, jak o tom svědčí výkony některých zmrzačených jedinců - za všechny jmenujme Augusta Renoira, jehož poslední obrazy byly namalovány štětcem přivázaným ke zchromlé ruce. Ruka je tedy orgán, jehož možnosti mohly být plně využity teprve ve spojení s výkonným mozkem. Kvalita mozkového substrátu se při tom jeví jako primární a rozhodující. Je docela dobře představitelné, že by výkony tvarově odlišných orgánů nebyly při stejně dobrém řízení o nic horší a že by se tudíž orgánem práce případně mohly stát i končetiny jiných savců než právě primátů - zvláště vezmeme-li v úvahu i reálnou možnost jejich postupných změn.

Pro stanovení významu ruky v sapientačním procesu je však nezbytné rozhodnout jiný problém a sice to, nakolik mohla samotná kvalita manipulačních orgánů ovlivňovat rozvoj rozumových schopností, to jest zda činnost a výkony rukou mohly působit jako stimulátor myšlení.

Taková zpětná vazba mezi činností rukou a rozvojem mozku se všeobecně předpokládá. Jestliže však skutečně existuje, pak by se měla projevovat už na úrovni subhumánních primátů a pro to nemáme žádné důkazy. Primáti sice jako celek patří k nejinteligentnějším savcům, ale jako jednotlivé druhy jsou rozptýleni na stupnici inteligence mezi řadou dalších živočišných druhů, kteří se žádnými význačnými manipulačními schopnostmi nevyznačují. Ani ti nejpokročilejší subhumánní primáti netvoří nějakou přechodnou skupinu mezi zvířaty a člověkem, ale vřazují se svou inteligencí plně mezi zvířata. Orgán, který mají s člověkem společný, ale kterým se liší od jiných druhů, není tedy takovou předností, aby jim zajišťoval nějaký výraznější předstih před ostatními. Chceme-li obhajovat názor, že výkony manipulačních orgánů ovlivňují rozvoj rozumových schopností, pak na úrovni subhumánních primátů se nám to nepotvrzuje.

A prakticky totéž musí platit pro nejvzdálenější předky člověka. Až do počátku výroby nástrojů u nich nenalezneme žádnou činnost vyžadující souhru ruky a mozku, která by svou náročností přesahovala obvyklou činnost kteréhokoli subhumánního primáta. Lov sice kladl vysoké nároky na rozumové schopnosti, ale jemnou práci rukou nevyžadoval, sběračská činnost byla jen pokračováním dřívějšího způsobu života. Nerozlučný tandem vytvořila z ruky a mozku teprve výroba nástrojů. Dokud hominidé nezačali vyrábět nástroje, nemohla mít pro ně ruka o nic větší význam, než má pro ostatní primáty.

Nu a jak to bylo s výrobou nástrojů, tím jsme se zabývali v předchozí kapitole. Došli jsme k tomu že dokud šlo o pouhou úpravu, nemohl být stupeň obtížnosti příliš vysoký, nemohl přesáhnout problémy spojené s hledáním napodobované přírodniny. Hominidé nutně vykonávali řadu činností, jež byly ve srovnání s úpravami nástrojů neskonale náročnější - stačí si jen uvědomit, že například vyhledávání vhodné lovné zvěře muselo asi vždycky být podstatně těžší než vyhledávání vhodných kamenů - a co potom obtíže samotného lovu! Představa, že by právě otloukání kamenů mělo nějak významně stimulovat rozvoj jejich rozumových schopností, je prostě neudržitelná.

V souvislosti s rukou si povšimněme ještě jedné okolnosti. Nástroje hominidů nebyly jenom náhražkami přírodních předmětů, byly zároveň i náhražkou orgánů, které byly u hominidů nedostačující - velkých zubů a drápů, eventuelně síly svalů. Představme si na místě hominidů tvory s výbavou dejme tomu medvěda. Mohli by lovit, mohli by si docela slušně obstarávat rostlinnou potravu, nástroje by sice upravovat a používat nemohli, ale oni by to fakticky ani nepotřebovali! Se svými zuby a drápy by si lehce poradili ve všech situacích, kde si hominidé museli vypomáhat nástrojem. Alternativní rozumný život by zkrátka mohl bez univerzálního manipulačního orgánu prosperovat právě tak dobře jako hominidé.

Ale to všechno by platilo jen do určitého momentu. Na úrovni současného člověka by se už rozdíly manipulačních schopností zřetelně odrazily v samotném způsobu existence. Účinnost toho nejkrásnějšího nástroje neandertálců je stále ještě srovnatelná s účinností zubu nebo drápu, ale účinnost oštěpu už s ničím v přírodě porovnat nelze. Rozumný život, který může své schopnosti demonstrovat tvorbou nové skutečnosti, stojí výše než život schopný pouze poznávání a využívání toho, co je dáno. Každý sapientační proces by nutně dospěl do stadia, kdy by jeho další pokračování bylo vázáno na existenci dobrého manipulačního orgánu. Naše uvažovaná medvědí alternativa by tedy musela ruku (nebo něco jako ruku)vyvinout. Pokud by tak neučinila, úrovně současného člověka by nemohla dosáhnout.

A tyto úvahy by nám snad mohly k vymezení významu ruky stačit. Závěry, ke kterým jsme dospěli, nepokládáme za definitivní, k některým z nich se budeme vracet a korigovat je. Ale s rukou jsme se museli vypořádat hned na samém začátku, protože by nám při všech dalších úvahách překážela. Je to orgán příliš problematický. Její význam pro současného člověka, pro celý jeho civilizační vzestup, je obrovský a nesporný. Jsme proto tlačeni k tomu, přikládat jí význam už v tom období, kdy ho patrně ještě neměla a ani mít nemohla. Kdyby se vyvinula, nebo radikálně změnila až někdy v průběhu sapientačního procesu, měli bychom ten moment, kdy se z prostého tělesného orgánu stala nástrojem práce, dost spolehlivě určený, ale protože si ji hominidé přinesli z předchozího života už hotovou, určuje se tato funkční změna jen obtížně.

Prozatím je zvykem klást ho už k výskytu prvních nástrojů, my jsme si ho posunuli až k objevení současného člověka. Manipulační výkony předsapientních hominidů jsme tak přiřadili k manipulačním výkonům ostatních primátů - konkrétně šimpanze s jeho upravenou větvičkou na lov mravenců. Má to jistou výhodu: mezi výkony současného člověka a výkony jeho předchůdců je zcela zřetelný rozdíl, což se o projevech šimpanzů a prvních hominidů říci nedá. Je zapotřebí skutečně velké výmluvnosti abychom přesvědčili sami sebe, že hominidé už ano, kdežto opice ještě ne.

Jaký máme z předchozích úvah prospěch?

Sapientační proces teď můžeme chápat jako potenciálně uskutečnitelný i pro ty živočišné druhy, které na stromech nikdy nežily a nepotřebovaly proto vyvinout manipulační orgány srovnatelné s rukou. Na tyto druhy teď můžeme brát zřetel při hledání obecných zákonitostí sapientace. I když jsme při tomto hledání nadále odkázáni na ten jediný sapientační proces, který se uskutečnil - na proces hominizace - je už určitým přínosem, můžeme-li předpokládat, že jisté předchozí adaptace primátů, jakkoli výhodné, nebyly jeho nezbytnou podmínkou.V každém případě nám to pomůže vidět problémy v jiných a hlavně širších souvislostech.