ROZUMNÝ A DOBRÝ

1. Proč se to podařilo pouze člověku?

Reaktivnost je jednou ze základních vlastností živé hmoty. Úroveň této schopnosti se může za určitých podmínek stát důležitým faktorem v boji o přežití. Existují takové formy života, jimž zkvalitnění reaktivních schopností přináší zřetelné zvýhodnění a každé zdokonalení v tomto směru je proto vývojem zachycováno a upevňováno. Důsledkem je neustálé zvyšování kvantity a kvality odrážení, které nakonec vede ke vzniku myšlení a uvědomělého jednání. Ve vývojové linii od prvních protozoí k člověku můžeme zaznamenat trvalý vzestup schopnosti přijímat podněty, zpracovávat je a adekvátním způsobem na ně odpovídat.

Taková akumulace odrážecích schopností je ovšem možná pouze u některých forem života a vyžaduje také specifické podmínky. Ustává na příklad v těch případech, kdy další zvyšování reaktivních schopností přestane být faktorem přežití - to se týká třeba vegetativních forem života, nebo v případech, kdy se další zvyšování nedá z nějakého důvodu uskutečnit - na příklad pro omezenou velikost daných organizmů, pro krátkost jejich života a podobně. Celkově se však vývoj živé hmoty na naší planetě ubírá směrem k formám, pro které je dosažená úroveň reaktivních schopností stále důležitějším faktorem přežití.

Vznik lidské inteligence je tedy v zásadě normální událostí, je prostým pokračováním předchozího vývoje. Jakmile se objevil takový typ života, který má ze zvyšování reaktivních schopností prospěch, bylo velmi pravděpodobné, že dospěje některou svou formou k myšlení, k sebereflexi, k uvědomělému jednání.

Na celé věci je ovšem zarážející skutečnost, že tento přirozený sapientační vzestup byl ve své poslední fázi omezen pouze na jednu čeleď a posléze na jeden jediný druh.Vypadá to, jakoby ostatní živočišné formy narazily při zvyšování inteligence na jakousi bariéru, kterou se jim nepodařilo překonat.

Proč se to podařilo jenom člověku - to je otázka, která nás nepřestává vzrušovat od chvíle, kdy jsme se z Adamových potomků stali přesně zařazeným zoologickým druhem. Neboť právě toto zařazení nám výmluvně ukázalo, že celá řada dalších druhů nutně musela mít v sapientačním procesu stejné, nebo velmi podobné možnosti jako my. Otázka, proč se stal člověk rozumným, je proto především otázkou, proč se stal rozumným jenom on.

Problémy sapientace se zabývá více vědních disciplin, ale je to především paleoantropologie, od které čekáme odpověď. Tato věda má za sebou pozoruhodné úspěchy, ačkoli se zrodila vcelku nedávno a začínala takřka z ničeho. Ve svých počátcích mohla vycházet jen z několika předpokladů a analogií, které teprve postupně doplňovala nově získanými fakty. Jejím výchozím bodem byl Darwinův předpoklad, že člověk je výsledkem stejného evolučního procesu jako ostatní živočichové a že nejblíže mu stojí současní lidoopi, s nimiž má kdesi v minulosti společné předky.

Byla vytvořena jakási ideální hominizační linie. Paleoantropologové měli na jedné straně hypotetického hominoida, jehož existenci bylo ovšem nutno nejprve dokázat a na druhé straně pak současného člověka. Spojnici mezi těmito dvěma body bylo nutno zaplnit řadou mezičlánků alespoň natolik souvislou, aby z ní byl patrný předpokládaný vývoj.

Během relativně krátké doby dokázala paleoantropologie zkonkrétnit tuto hypotetickou linii množstvím reálných nálezů a podat tak důkaz, že výchozí předpoklady byly správné. Pokud jde o dílčí výsledky, stala se nesporně jednou z nejúspěšnějších moderních věd. Tyto skvělé výsledky však nemohou zakrýt jednu dost závažnou skutečnost - že totiž při výkladu sapientace se zatím příliš daleko nepokročilo. Naopak, čím je mapování hominizačního procesu přesnější, tím jsou závěry z něho zdrženlivější. Jistota, s níž byly kdysi vyslovovány domněnky o příčinách sapientačního vzestupu člověka, se kamsi vytratila.

Základní scénář antropogeneze všichni známe už ze školních lavic: kdysi v minulosti opustila jedna větev hominoidů ustupující pralesy a osídlila bezlesé pláně. V novém prostředí byli dosavadní sběrači nuceni vyhledávat nové zdroje potravy a přešli postupně k loveckému způsobu života. Nebyli pro tyto drsné podmínky náležitě vybaveni, ale začali si vypomáhat používáním a posléze i zhotovováním jednoduchých nástrojů. Pohyb ve stepi a ruka používající nástroj si vynutily napřímení postavy. Osvobození rukou umožňovalo složitější činnost, která zase vyžadovala kvalitnější rozumové schopnosti, rozvoj sociálního chování a dokonalejší vzájemnou komunikaci.

Ve starších verzích tohoto scénáře bývají jednotlivé prvky děje skloubeny do souvislého řetězce příčin a následků (odešli do stepí, protože pralesy se vlivem sucha zmenšovaly, napřímili se, aby si mohli uvolnit ruce atd...), ty novější se podobným kombinacím stále opatrněji vyhýbají. Odráží se tu skutečnost, že čím lépe je známo jak hominizační proces probíhal, tím nejasnější je odpověď na otázku proč k jeho jednotlivým jevům vůbec docházelo.

V čem je problém?

Tak třeba už v posunu časových souřadnic. Původně se předpokládalo, že hominizační proces nastartoval poměrně nedávno. Desetitisíce a statisíce let - tak to vypadalo ještě po proslulých nálezech neadertálce, cromagnonského člověka, nebo jávského pitekantropa. Dokud byl hominizační proces situován do relativně krátkého období, zdálo se docela logické, že nejzávažnější jevy hominizace probíhaly současně, nebo na sebe úzce navazovaly a vzájemně se ovlivňovaly. Rozložením do obrovského časového úseku (dnes už počítáme s miliony let), se tato předpokládaná souvislost vytratila. V některých případech se zpřetrhala úplně, určité komplexy změn prostě proběhly v různých, časově od sebe vzdálených fázích.

Načrtněme si teď stručně vývoj člověka, jak se jeví podle současných znalostí a zároveň se podívejme, které jeho momenty jsou nejproblematičtější. Datování i charakteristiky se u různých autorů poněkud liší a rovněž se různí jejich názory na některé problémy. To je pochopitelné, neboť paleoantropologie je věda v pohybu.

Tak třeba za nejstarší známé zástupce čeledi Hominidae byly donedávna pokládány dva druhy rodu Ramapithecus, datované do doby l4 - l2 milionů let. Právě oni měli být těmi, kdo opustili pralesy a osídlili volnou savanu. Dnes už byli ramapitéci z našeho rodokmenu vykázáni a musíme jenom doufat, že jejich uprázdněná místa zaujme nějaký legitimní dědic co nejdříve.

Důležitější než nalezení dalšího spojovacího článku je ve skutečnosti změna názoru na odchod našich předků z pralesů. Podle jedné dobře vyargumentované hypotézy (C.J.Jolly) nepřišli do savan lovit. Jejich potravou se staly tuhé listové čepele trav, oddenky, ale hlavně tvrdá travní semena. S touto potravní specializací vydrželi natolik dlouho, aby u nich došlo ke změnám řady tělesných znaků (změny chrupu, ústní dutiny a jazyka, citlivější a obratnější ruce, předpoklady pro napřímení trupu), jimiž se oddělili od svých pralesních příbuzných a které pak předali dalším pokolením hominidů. [1]Pramen : Vratislav Mazák Sága rodu Homo, Praha 1977

Samotná hypotéza nemusí být nakonec obecně přijata, podstatné je, že nám dovoluje odpoutat se od jednoho zakořeněného myšlenkového schématu. Až dosud se nám totiž přechod našich předků do prostředí bezlesých plání mohl jevit jako velmi dramatická událost, jako osudové dilema a závod s časem. Buď se dokáží změnit tak, že obstojí v konkurenci s výborně adaptovanými stepními šelmami, nebo vyhynou. Ten obrovský tlak jiného životního prostředí alespoň částečně vysvětloval výjimečný směr jejich dalšího vývoje.

Hypotézou požíračů semen dostal přechod z pralesů do stepí dimenze normální události. Jestliže naši předkové nalezli v novém prostředí snadno dostupnou potravu sběračů, pak na ně přechod do tohoto prostředí nekladl žádné nepřekonatelné nároky. Taková změna prostředí a potravní specializace byla jenom zopakováním procesu, který v přírodě proběhl nesčetněkrát, aniž měl nějaké mimořádné důsledky.

A totéž zřejmě platí i o následující proměně našich předků v pojídače masa a lovce. Nevíme o žádném tlaku, který by si takovou změnu vynutil. Existuje názor, že vznik všežravosti byl u požíračů semen vyvolán, nebo alespoň silně podporován sezónními výkyvy v množství rostlinné potravy, ale to snad nejde brát vážně. Sezónnímu kolísání podléhá výskyt takřka každé potravy a musí se sním umět vyrovnat kdejaký živočišný druh. Proč by to mělo hrát zvláštní roli právě v tomto případě? Zatím všechno vypadá tak, že přechod našich předků k lovu byl zase jenom procesem, který se v přírodě odehrává běžně. Víc o něm nemůžeme říci už proto, že z této fáze vývoje nemáme zatím žádné nálezy.

Další význačný aktér hominizačního procesu se nám totiž vynořuje jakoby hotový. Je to už lovec, chodí po dvou, dokáže použít nástroj, a přikloníme-li se k názoru jeho objevitele R. Darta, dovede nástroj z kosti záměrně upravit. Je to Australopithecus africanus Dart.

Nález tohoto tvora vyvolal polemiky, které vlastně dosud úplně neskončily. Neuvěřitelné bylo tehdejší datování (2,6 - l,8 milionů let), neuvěřitelná byla vzpřímená postava - když dal E. Dubois svému nálezu hrdé jméno Pitecanthropus erectus (opočlověk vzpřímený) nemohl tušit, že vzpřímenost byla v módě už dobré tři miliony let. Neuvěřitelná byla i schopnost lovit.

Australopitékus se totiž do předpokládaného modelu hominizačního procesu moc nehodil. Na jedné straně pokročil příliš daleko, na druhé straně byly některé jeho znaky značně primitivní - zarážela především malá kapacita jeho mozkovny, pouhých 485 ccm. Když si už tahle malá opice dokázala opatřovat ve stepích potřebné množství masité potravy, co potom zbývalo na další vývoj? K čemu byl? Nedivme se, že se část vědecké obce nepřestala dívat na australopitékovu schopnost lovit a upravovat nástroje se značnou skepsí.

Australopitékova legitimita byla nakonec dostatečně podepřena, mimo jiné i nálezy dalších příbuzných forem. Dnes známe ještě rod Paraaustralopithecus a dvě formy rodu Paranthropus. Parantropové byli vegetariáni a takových výstředností jako je lov, se nedopouštěli. Své agilnější příbuzné početně převyšovali a také je o hodně dlouho přežili.

Vedle této skupiny hominidů se zformovali ti, jimž byl už přiznán statut člověka - příslušníci druhů Homo habilis a Homo ergastus. Stáří nálezů je dnes určeno na 2 - l,6 milionů let. Kapacita mozkovny je zhruba o 200 ccm větší než u předchozích forem a objevují se kamenné nástroje - jakési sekáče.

Tyto první hmatatelné doklady lidské schopnosti vyrábět, bývají obvykle velice ceněny. My si dovolíme být trochu skeptičtí. Jsou to prostě otlučené kameny, mají různou velikost a jednu zaostřenou hranu. Že jde o artefakty, rozpozná jenom školený odborník, protože jsou takřka k nerozeznání od kamenů, které se běžně nacházejí v přírodě. A když je výrobek stejný jako okolní neopracované přírodniny, pak nemusel být vyroben, mohl být prostě nalezen. Jestliže přesto vyroben byl, pak jeho zhotovení nemohlo být spojeno s větší námahou, než jakou představuje hledání kamene vhodného tvaru. Nemělo by zkrátka žádný smysl pracně vyrábět to, co se dá o kus dál jednoduše sebrat.

My jsme samozřejmě zvyklí na to, že naše výrobky jsou výsledkem určitého úsilí - mnohdy značného - a dlouhé řady předchozích pokusů, na nichž se podílely třeba celé generace. Ale my vyrábíme předměty, které nejsou jiným způsobem dostupné, nemáme je čím nahradit. Naši předkové však vyráběli pouhé napodobeniny toho, co už v přírodě běžně existovalo a v jejich případě by nějaké zvýšené úsilí bylo nesmyslné.

Materiál na kamenné nástroje není dostupný všude. Hominidé museli nejprve vyhledat místa, kde nebyl skalní podklad překrytý humusem a rostlinným porostem.Tam pak měli na vybranou - pokud hned neobjevili tvar jaký potřebovali, mohli se začít přehrabovat v kamenné suti a pilně hledat, nebo si mohli potřebný tvar několika údery upravit. Víme, že alespoň občas volili možnost druhou. Jistě ne proto, aby si zkomplikovali život, ale zřejmě proto, že výroba se jim jevila snadnější než hledání. Schopnost opracovat kámen nemůžeme tedy klást o moc výše než třeba schopnost upravit si klacek olámáním přebytečných větví - což jak známo dovede i šimpanz.

U kamenných industrií také nelze zaznamenat během následujícího milionu let žádný podstatný vývoj. Po vývojovém stupni Homo habilis následují jednotlivé formy Homo erectus a ty začínají prakticky se stejnou výbavou jako hominidé před nimi - s jakýmsi univerzálním sekáčem. Nálezů je ovšem více, bývají opracovány pěkněji a někdy i po celém povrchu. Ale funkčně jde stále o totéž a to znamená, že o pokroku v pravém slova smyslu se nedá mluvit. Sekáč může být opracován precizně jako briliant a stejně zůstane nástrojem zcela primitivním. Bude fungovat stejně dobře, nebo stejně špatně, chceme-li, jako kámen upravený jen ledabyle, nebo jako vhodně tvarovaná přírodnina. Že na opracování skutečně nezáleželo, o tom svědčí i samotné nálezy, kde se vedle pečlivě opracovaných nástrojů nacházejí i výrobky vysloveně lajdácké.

Měli bychom tyto výrobky začít fakticky i terminologicky nějak odlišovat od toho, co vyrábí současný člověk, protože tady je rozdíl v samotné podstatě. Nástroj současného domorodce může být velmi prostý a jednoduchý, ale vnáší do přírody novou kvalitu. Například obyčejné spojení klacku a kamene dává výslednému výrobku vlastnosti, jaké samotný kámen nebo samotný klacek nikdy nemůže mít. Úder tímto nástrojem má potřebnou přesnost a mnohonásobně větší razanci, proto také stojí za to mořit se s jeho zhotovením velmi dlouhou dobu a eventuelně si lámat hlavu s jeho vylepšením. Jeho funkce je natolik jedinečná, aby se to vyplatilo. Teprve tady máme co dělat se skutečnou výrobou.

My budeme v dalším textu onen kvalitativní rozdíl mezi oběma typy nástrojů respektovat a zhotovování nástrojů, jehož výsledkem není žádná nová kvalita, budeme nazývat úpravou, nikoli výrobou. Nástroje příslušníků druhu Homo erectus tedy pro nás budou nástroji upravenými.

Jednotlivé formy tohoto druhu žily podle prozatímního datování před milionem až 300 tisíci lety. Dnes je popsáno devět poddruhů pocházejících z Asie, Afriky i Evropy, které jsou po morfologické stránce velmi rozmanité. Vyvíjely se zřejmě různým tempem, takže můžeme ve stejném časovém údobí najít na jednom místě formu evolučně značně vyspělou, na jiném pak formu relativně primitivní. Některé nálezy nás překvapují znaky, které jakoby se odchylovaly od oné ideální hominizační linie kamsi jinam a dokonce i zpět (mohutnější čelisti, výrazné nadočnicové valy, robustnější lebky a podobně) - vývoj se tu zkrátka jeví prozatím poněkud zmateně.

Proces sapientace však neúchylně pokračuje: u forem Homo erectus se obsah mozkovny zvětšuje od 820 ccm u nejstarších jávských nálezů až po průměrnou hodnotu 1061 ccm u chou-kou-tienských sinantropů.

Chou-kou-tienská soutěska byla osídlena několik tisíc let a je proto nesmírně cenným nalezištěm. Zdejší lovci po sobě zanechali pozůstatky koní, jelenů, slonů - a také zabitých lidí. Znali oheň a dokázali ho udržovat.Jejich kamenné nástroje byly funkčně diferencovány do pěti různých typů - některé se daly používat asi jako nože, jinými se dalo spíše škrábat. Vcelku se zdejší homonidé jeví jakožto tvorové velice obratní a prosperující.

Ale tento utěšený obrázek v sobě skrývá jistý rozpor. Na jedné straně jsou tu doklady báječných schopností - udržovat oheň nebo lovit jeleny není žádná maličkost - na druhé straně víme, že sinantropové nedokázali ještě ani mluvit (ačkoli nějak se nutně dorozumívat museli) a že se ve výrobě nástrojů stále ještě nedokázali odpoutat od svých přírodních předloh. Do ukončení hominizačního vývoje už mnoho času nezbývalo - nějakých 400 tisíc let - a některé důležité procesy ještě ani nezačaly, nebo byly v jakémsi nepříliš pokročilém stadiu.

Čekali bychom, že vývojově vyšší formy tuto nepříznivou bilanci poněkud zkorigují, ale to se nestalo. Jako další přicházejí na scénu neandertálci a ti stále ještě nemají pro vytvoření kvalitní artikulované řeči potřebné fyziologické předpoklady. Také jejich výrobky jsou pozoruhodné pouze svým vynikajícím opracováním, nikoli však novou funkčností. Vypadají lépe než nástroje předchozích hominidů, jsou už snadno rozpoznatelné jakožto dílo lidských rukou, zajisté se s nimi neskonale lépe pracovalo, ale stále byly použitelné pouze k těm činnostem, jaké se daly vykonat i neopracovanými kameny.

Je trochu nespravedlivé, že jsme neandertálce uvedli právě výčtem toho, co nedokázali, protože ve skutečnosti to byli lidé obdivuhodní. Objevili se asi před 300 tisíci lety, žili ještě před 35 tisíci lety, ne-li déle. Kapacita jejich mozkovny se během této doby zvýšila ze 1200 ccm u nejstarších forem až na průměrnou hodnotu 1528 ccm u klasického neandertálce, což je vyšší hodnota, než jakou vykazuje současný člověk.

Byli to zdatní a nebojácní lovci - mezi jejich kořist patřili na příklad velcí jeskynní medvědi. Našly se stopy jejich kultovního života, našly se hroby, do nichž byly mrtvým vloženy dary a to vše ukazuje nejen na vysokou úroveň myšlení, ale i na city, jež jsou nám neobyčejně blízké.

Neandertálce řadíme do druhu Homo sapiens. Patří sem dnes celkem sedm forem a mezi nimi je i poslední a jediný zbylý výhonek čeledi hominidů - současný člověk.

Jeho první zachytitelné stopy jsou staré asi 100 tisíc let a jsou ještě celkem nenápadné. Ale pak se věci dostávají prudce do pohybu. Jsou vynalezeny nástroje, pro něž neexistuje v přírodě žádná předloha, nelze je ničím nahradit, jsou funkčně zcela odlišné a nové. Objevují se například pilky, jehly, sekery, ale největším existenčním přínosem jsou patrně zbraně, jimiž lze útočit na větší vzdálenost - oštěpy, harpuny a posléze luky a šípy. Jako dříve se zpracovává kámen a dřevo, přibývá výrobku z kostí a tyto materiály se navíc vzájemně kombinují. Člověk se obléká, staví si obydlí, tvoří malby a sošky, zabydluje všechny kontinenty. Během několika desítek tisíc let je zkrátka dosaženo všeho, co může lovecko-sběračská společnost vůbec uskutečnit. Ještě nedávno žily na zeměkouli skupiny lidí, které vystačily jen s pouhým zlomkem toho, co měli k dispozici třeba takoví cromagnonští lovci.

Před více než deseti tisíci lety pak začíná přechod k zemědělství - t.zv. neolitická revoluce, která přináší nový výrobní způsob, nové technologie a materiály a nové uspořádání společnosti. Před třemi sty lety se rozběhne revoluce průmyslová, která v současnosti přerostla v revoluci vědecko-technickou.

To je stručná historie vývoje člověka a my si teď můžeme začít klást některé z těch otázek, které nás na ní znepokojují. Jako první je to problém přežití pouze jednoho jediného druhu.q U každého vývojového stupně jsme zcela záměrně uváděli počet jednotlivých forem, které byly dosud nalezeny a spolehlivě určeny - vedle toho existuje pochopitelně řada nálezů neurčených, eventuelně neurčitelných. Dohromady nám to dělá přes dvacítku forem, z nichž všechny kromě jedné, už přestaly existovat. Neznamená to, že všechny tyto neexistující formy můžeme prohlásit za vymřelé - teoreticky se mohly některé proměnit v čase a teď figurují v systému pod dvěma či více jmény. Tím by se nám seznam vymřelých forem poněkud zredukoval. Nelze říci o kolik, protože tady se vzhledem ke kusosti materiálu zatím pohybujeme v oblasti pravděpodobností a nikoli jistot.

O žádném z vymřelých hominidů se nedá s dobrým svědomím prohlásit, že patří k našim přímým předkům, je tu zase jen jistá pravděpodobnost. O celé řadě z nich naopak bezpečně víme, že našimi předky být nemohli. Všichni samozřejmě nějak do našeho rodokmenu patří, ale jsou to vedlejší větve, jacísi naši strýcové a bratránkové a někdy hodně vzdálení bratránkové.

Proč tyto poboční linie vymizely? Proč nepřetrvaly do současnosti - ne snad jako další varianty rozumného člověka, ale třeba jako formy na různých vývojových stupních? Proč neobsadili posty alespoň některých subhumánních savců? Dnes je na travnatých pláních požíračem semen pavián dželada, ale mohl tam přece zůstat někdo z čeledi hominidů! Místo goril mohl v afrických lesích vegetovat současný parantropus. Vedle dnešních šelem a nebo na místě některé z nich, mohl dodneška lovit nějaký dravý australopitékus. Příslušníci čeledi hominidae měli v minulosti obsazené různé pozice a žádnou z nich neudrželi. Byli tak neschopní? Neschopnější než příslušníci jiných čeledí?

A co vyšší vývojové stupně? Proč v současnosti neexistují formy na úrovni dejme tomu sinantropa? Tito tvorové znající oheň a používající nástroje, by nemuseli dosahovat úrovně současného člověka, ale mohli by zaplňovat onu vzdálenost mezi ním a ostatními zvířaty - vzdálenost, která je obrovská a vlastně nelogická.

Nic z toho se nestalo. Hominidé přežili v jedné jediné formě, ostatní formy během sapientačního procesu ztroskotaly. Dalo by se cynicky soudit, že vydat se na cestu sapientace byla ta nejspolehlivější metoda jak zaručeně vymřít. V každém případě je zvláštní, že nejvyspělejší forma života na této planetě vzešla z čeledi tak totálně neúspěšné.

Ale přejděme k okruhu dalších problémů. Podíváme-li se na celý proces hominizace, zjistíme, že je možné ho rozdělit do tří zřetelně odlišitelných celků. V každé jeho části se dělo něco jiného. Období před australopitékem se velmi zhruba vzato vyznačuje napřímením postavy, změnou životního prostředí, přechodem k loveckému způsobu života a k používání nástrojů. V následujícím období se pak v tomto ohledu takřka nic neděje - jde jen o kosmetické úpravy jevů již existujících. Ale právě toto období mezi australopitékem a současným člověkem je vlastním dějištěm sapientačního vzestupu, v němž dochází ke stále se zrychlujícímu zvětšování mozkové kapacity. S příchodem současného člověka pak onen sapientační boom ustává, ale rozvíjí se řeč a výroba nástrojů.

Každá tato část hominizačního procesu má svoje záhady. Záhada prvního období tkví - ačkoli to zní paradoxně - v jeho normálnosti. Tím, že se určitý komplex jevů předsunul až před samotný sapientační proces, staly se tyto jevy bezpříznakovými. K přechodu do jiného životního prostředí dochází v přírodě neustále, někdy samovolně, častěji pod vlivem klimatických změn. Také přechod na jiný způsob obživy už prodělalo nesčetné množství živočišných forem. Napřímení postavy je sice jevem ojedinělým, ale po pravdě řečeno - významné nám připadá jedině proto, že se vyskytuje právě u rozumné formy života. Kdybychom se s bipedií setkali u kteréhokoli jiného živočišného druhu, vzrušovala by nás stejně málo jako třeba fakt, že netopýři tráví značnou část života zavěšeni hlavou dolů.

Takže ve všech případech jde o jevy běžné, nebo o jevy, jejichž jedinečnost nás upoutává pouze v souvislosti s dalším vývojem. Jenomže to, co my v tom období potřebujeme najít , je právě událost zcela výjimečná. Tenkrát se prostě muselo přihodit něco, co potom hominidům umožnilo pustit se v dalším vývoji cestou sapientace. A přihodilo se to jenom jim - žádná další živočišná forma je v tom nenásledovala. Zatím se nám tento moment odpoutání objevit nepodařilo.

Podívejme se teď dále na období mezi australopitékem a současným člověkem, kdy došlo k růstu mozkové kapacity. Máme tu zase jiné záhady.

Když se mluví o vývoji, nutně se používá pojmů jako nižší, vyšší, primitivní, vyspělý, lépe přizpůsobený, dokonalejší a podobně. Tato hodnotící terminologie automaticky navozuje dojem, jako kdyby v přírodě mohly existovat i jakési nedokonalé a nehotové formy. Něco takového však není možné, v přírodě mohou existovat pouze formy dokonalé! Ty se ovšem vyvíjejí, ale pokaždé je to proto, že se mění podmínky jejich existence. Tak například dokonalost může být pomalu znehodnocována změnou klimatu - druh se musí této změně přizpůsobovat a pokud to v potřebné době nezvládne, pak vymírá. Tlak vytváří i vnitrodruhová a mezidruhová konkurence, jíž může druh uniknout, když se změní, nebo ustoupí do niky v níž není tak přeplněno - to je cesta divergence a specializace. Podmínky existence jsou také určovány úrovní ostatních živočišných forem. Tak dnešní býložravci musí být inteligentnější než byli kdysi býložraví plazi, ačkoli na spásání trávy se vůbec nic nezměnilo - dnešní býložravci jsou ovšem ohrožováni inteligentnějšími dravci.

Pokud se podmínky existence nemění, pokud neexistuje patřičný tlak, druh se nevyvíjí. Každá vývojová změna je vždy výsledkem dialektické jednoty možnosti a nutnosti.

V období mezi australopitékem a současným člověkem však marně hledáme tlak, který by vyžadoval růst mozkové kapacity. Co prožívali hominidé ve srovnání s ostatními savci tak mimořádného a zvláštního, že na to museli reagovat právě tímto výstředním způsobem?

Sbírali rostlinnou potravu - ale to dělají ostatní primáti také a žádný velký mozek k tomu nepotřebují. Lovili, ale totéž umějí i šelmy a ty nejsou na žebříčku sapientace nijak vysoko. Používali a upravovali si nástroje - ano, tady jsme u něčeho, čím se hominidé od jiných odlišovali a v čem byl skutečně spatřován hlavní impuls jejich vývoje.

Myšlenka, že rozumný život byl utvářen pracovní činností, vznikla v 19. století a nejpregnantněji byla formulována ve spisu B. Engelse Podíl práce na polidštění opice. Je také dodnes v různých obměnách přijímána. Ve světle současných poznatků ji však lze obhajovat stále obtížněji. Ať už si působení pracovní činnosti na rozvoj rozumových schopností představujeme jakkoli, vždycky nakonec narazíme na neúprosné svědectví nálezů - a ty stále zřetelněji vypovídají, že formy, u kterých docházelo ke zvětšování mozku, toho zrovna moc nenavyráběly a nenavymýšlely, takže jejich nástroje jen těžko mohly být prostředkem konkurence či selekce a že naopak u současného člověka, který tuto činnost teprve přivedl k dokonalosti, se sapientační vzestup zastavil.

Australopitéka a neandertálce dělí propast více než dvou milionů let, během nichž se mozkovna zvětšila o dobrých tisíc kubíků. Co tento proces přinesl? Odmyslíme-li si jeho pokračování a vyvrcholení, pak zjistíme, že prakticky nic. Obě tyto formy žily stejným lovecko-sběračským způsobem života, rámcově vykonávaly totéž. Odpověď, že neandertálci to všechno uměli lépe, není žádným vysvětlením dokud se nedovíme, proč to všechno lépe umět museli - proč zkrátka nevystačili se stejnou sapientní výbavou jako jejich předchůdci.

A je tu další důležitá okolnost: proces sapientace se v čase neustále zrychloval. To znamená, že tlak existenčních podmínek se nezmirňoval, ale byl stále silnější. Čím byli hominidé rozumnější, tím nesnadněji se jim žilo. Má tohle nějakou logiku?

V posledním období je nejpodivnějším momentem vznik mluvené řeči. Příliš náhlý, příliš pozdní. Myslící tvor potřebuje řeč, předpokládali bychom tedy, že schopnost mluvit se bude rozvíjet souběžně s rozvojem mozku. To se buď nestalo a řeč vznikla až na samém konci sapientačního procesu, nebo hominidé vyvíjeli na příklad řeč posuňkovou, aby ji nakonec z jakéhosi záhadného důvodu rychle nahradili řečí mluvenou. Obojí je vlastně stejně neuvěřitelné a dáme-li na logiku, mělo se to všechno odehrát nějak jinak.

Zatím se celá věc jeví tak, jakoby se v hominizačním procesu všechno dělo kvůli současnému člověku. U hominidů se zvyšovala inteligence, aniž jim to k něčemu pořádnému bylo (vždyť nakonec vesměs vymřeli), ale současný člověk mohl takřka okamžitě využít všech jejich výhod a možností. Manipulační schopnost hominidů se dlouho demonstrovala pouze úpravami přírodnin, ale současnému člověku se náramně hodila, když začal vymýšlet předměty funkčně zcela nové. Současný člověk potřeboval mluvenou řeč - vynořila se bez známek předchozího vývoje. Do koncepce hominizačního procesu se nám zkrátka neustále prosazuje jakýsi teleologický prvek, který ovšem nemůžeme s dobrým svědomím přijmout.

Paradoxní je, že se nám původní model hominizačního procesu vůbec nezdá nesprávný. Nelpíme na něm jen z nějaké bezradnosti nebo tvrdohlavosti. Navzdory všem nesrovnalostem to všechno takhle nějak muselo být. Nedá se říci, že by nově získaná fakta celé koncepci přímo odporovala - spíše je nacházíme jinde, než bychom potřebovali. Připomíná to vadný soutisk - podrobnější zkoumání prozradí, že barvy se dobře nekryjí; tady něco přesahuje, tam není něco dotaženo, ale v zásadě je celý obrázek správný.

V dalších kapitolách proto posoudíme, zda není možné dívat se na existující fakta z poněkud jiného úhlu, zda je nelze interpretovat jinak. Mohou tu být jevy, jejichž důležitost jsme nedocenili a naopak zase jevy, jež nás uhranuly svou nápadností. V každém případě stojí zato celou věc přezkoumat. S fakty se nedá čarovat, ale je možné znovu zvážit jejich význam pro danou skutečnost.